Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Děkuju za pochvaly a budu se snažit, aby se povídka i nadále líbila :P

2. Co se stalo, stalo se

Bella:

                „Myslím, že si půjdu lehnout.“, oznámila jsem Charliemu a naší ‚návštěvě‘, jakmile jsem se objevila v obýváku.

„Nevadilo by ti ještě odvézt Kate? Já jsem si trošku loknul.“, přiznal provinile.

„Jasně, jasně.“, odvětila jsem automaticky. Charlie se na mě vděčně usmál. Nasedli jsme do mého náklaďáčku a jeli jsme, kam mě naváděla. Měla pěkný dům a…….neuvěřitelně otravnou dceru. Radši jsem se co nejrychleji odporoučela. Cestou zpátky jsem si přehrávala dnešek s Kate. Celou dobu jsme si všichni povídali o všem možném. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem toho tolik namluvila – a co teprve Charlie – jemu se ta pusa nezastavila. Zírala jsem. O další překvapení se postaral Edward, když jsme vařili. Ani jednou se neušklíbnul a dokonce nám poradil, jak to vylepšit. Charlie se nejdřív díval stejně nedůvěřivě jako já, jeho důvěru vážně neposílilo to, že Edward se jako vždy omluvil, že nebude večeřet. Pak jsme výraz oba změnili na překvapený, protože to bylo víc než vynikající – slušné na někoho, kdo nejí lidské jídlo. Při téhle vzpomínce jsem se musela usmát.

                Radši jsem zase začala dávat pozor na cestu. Ale to mi v křižovatce moc nepomohlo. Bylo to jako ve zpomaleném filmu, ale zpomalená jsem byla i já. S hrůzou jsem sledovala, jak se na mě řítí obrovský jeep. Jestli okamžitě nezmění trajektorii, tak skončí přímo v mých dvířkách. Nezměnil ji, nezvládl to. Bylo to jako v takových těch hollywoodských filmech – to jak vám přeběhne život před očima. Byli tam všichni, které mám ráda – Charlie, René, přátelé, kompletní Cullenovic rodinka – a jeden její člen hlavně. Byl tak dokonalý jako vždycky. Ucítila jsem prudký náraz. Ostrá bolest hlavy, nohy bez citu, nemohla jsem se pohnout. Pak jsem ještě cítila zpočátku slabé sálání tepla, které se postupně zvětšovalo. Pomalu jsem přestávala cítit všechno. I obraz Edwarda v mé mysli se rozplynul. A pak už jenom tma.

Edward:

                Seděl jsem v pokoji u Alice a domlouval se s ní na zítřek. Chtěli jsme Bellu překvapit oba, i když jsme věděli, že překvapení nesnáší. Najednou Alice ztuhla, oči otevřené do prázdna – znamení, že se soustředí na vizi. Nechtěl jsem se obtěžovat s otázkou a tak jsem se prostě podíval do její hlavy. A to jsem neměl dělat. Protože to, co jsme oba viděli, bylo to nejhorší, co mohlo být.

Bella ve svém náklaďáčku, na křižovatce. Opilý, šílený řidič v obrovském jeepu. Srážka a pak tma.

„NE!“ zařvali jsme téměř současně. Vystřelil jsem z pokoje. Musím to stihnout! Prostě MUSÍM!!! Emmett mě následoval – nechápal jsem to, ale bylo mi to jedno. Křižovatku jsem znal, byla nedaleko jejich domu. Téměř jsem tam letěl. Uviděl jsem tu spoušť – auta úplně rozmačkaná, hlavně náklaďáček na straně řidiče. Rozbíhal jsem se, abych Bellu vytáhl, ale něco mě prudce srazilo k zemi a přišpendlilo mě to na asfalt. Emmett.

„ZATRACENĚ EMMETTE!!! OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ!“, řval jsem na něj a snažil jsem se vyprostit. Držel mě pevně.

„Promiň. Ale nemůžu.“ Zašeptal zoufale, téměř neslyšným hlasem.

„A TO JAKO PROČ?!“ Zatraceně jde o vteřiny!!! Jestli mě okamžitě nepustí, může být pozdě. Odpověď jsem, ale dostal vzápětí. Z obou aut vyšlehly směrem k nebi obrovské plameny.

„NE!“ zařval jsem zoufale. To přece nejde. Tohle není skutečné. Je to jen zlý sen. Kéž by to mohl být jen sen. Plakal jsem bez slz. Emmett mě konečně pustil. Měl jsem chuť rozběhnout se do plamenů a uhořet tam. Mohl bych být s ní. Možná. Když by mě roztrhali na kousky, nemohlo by to víc bolet. A pak že upíři nemají srdce. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel na zemi a jen nechával bolest, aby mě prostupovala. Možná jsem doufal, že omdlím, nebo tak. Ale věděl jsem, že se to nestane. Tenhle pocit prázdnoty už nezmizí. Nikdy.

Bella:

                Seděl v svém pokoji, hlavu v dlaních. Snad týden se vůbec nepohnul. Jen tam seděl a tiše sténal. Jsi obluda Bello! Nadávala jsem si. To jsem nemohla dávat větší pozor? Jen pohled na něj bolel. Naprosto jsem chápala Jaspera, že se od něj držel dál. Jestli tak moc bolí ho jen vidět, nedokážu si představit, jaké by to bylo, cítit to co Edward. Byla jsem u něj, pořád. No, co tak jsem duch! To je toho. Neví, že jsem tady. Jak by to mohl vědět. Pořád dokola jsem mu opakovala, že to bude dobré. Neslyšel mě. A já si myslela, že jsem trpěla, když mě opustil. Tohle bylo tisíckrát horší, možná i víckrát. Alice mu permanentně klepala na dveře každých pět hodin, jestli se jeho stav, alespoň trochu nezlepšil. Nevěnoval jí pozornost. Ach ano, Alice. Taky se jí stýskalo. Byla pořád tak smutná. Všichni byli. To jim vážně tolik chybím? Ano chybím. Byla jsem jen člověk proboha! Pod očima měl temné, fialové kruhy. Jako by týdny nespal – on spát nemůže, takže to znamená, že už dlouho nebyl na lovu. To jsem věděla i bez toho – nevytáhl paty ani z pokoje, natož aby šel ven. Když už vyšel z pokoje, tak zasedl ke klavíru. Hrál moji ukolébavku. Dokola a dokola, jednou dokonce celý den. Cullenovi se na něj nedívali vražedně, že by jim lezl na nervy. Soucítili s ním. I Rosalie byla smutná a Emmett nesršel vtipem jako obvykle. Pohřební nálada. Klekla jsem si vedle Edwarda na kolena a pohladila ho po vlasech. Byl chudák tak utrápený. Když jsem se ho dotkla svou rukou, překvapeně vzhlédl. Díval se přímo na mě. „Edwarde?“ zeptala jsem se překvapeně. Jen zavrtěl hlavou a lehl si na zem, kde se stočil do klubíčka. Slyšela jsem jeho vzlyky. 

                Byl chladný podzimní den, pršelo. Edward ještě bledší než obvykle, v černém obleku. Kontrastovalo to. Hodil černou růži do mého hrobu. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Emmett ho nepříliš účinně podpíral – sám měl co dělat, aby se udržel na nohou, ale nebylo tak hrozné. Charlie. Ten vypadal obdobně. Taky měl pod očima tmavé kruhy od pláče – a na rozdíl od Edwarda jsem si mohla být jistá, že je to i z nespavosti. Utěšovala ho Kate. Myslela si, že je to její vina – jela jsem tehdy od ní. Zbytečně se trápila. Charlie teď potřebuje oporu – vím, že ona mu jí poskytne. Vrátila jsem se ze svého pohřbu ‚spolu‘ s Cullenovými.

„Edwarde, já vím, že je to teď těžké. Ale musíme se odstěhovat právě proto.“, promluvil Carlisle. Edward jen přikývl. Překvapilo mě, že nezamířil zpět do svého pokoje. Utíkal do lesa. Rodina se na něj soucitně dívala. Dojalo mě to, když jsem uviděla, kam doběhl. Na louku.  Na naši louku, teď už vlastně jen jeho. Ulehl do trávy a opět jím otřásaly vzlyky. Tam moc jsem ho chtěla utěšit. Za chvíli k němu doběhla Alice. Už nevypadala soucitně. Byla naprosto rozzuřená, nechápala jsem proč.

„EDWARDE ANTHONY MASONE CULLENE!!!“, začala na něj vřískat a on se schoulil. Proč mu to dělá?! To nevidí, jak mu to ještě víc ubližuje?

„ANI NA TO NEMYSLI!“ vyhrožovala mu, stále neztišila hlas. Na co nemá ani myslet?

„Alice ty to nechápeš“ šeptal.

„Já bez ní nemůžu, NEDOKÁŽU žít.“ Prosím vás řekněte mi někdo, že se mýlím. Vážně nepomýšlí na sebevraždu, že ne? Jen mu dej Alice! Jak se vůbec opovažuje?! Chvíli bylo ticho.

„Alice…“ začal Edward a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že si četl její myšlenky.

„Mám pravdu, Edwarde. Ty víš, že mám. Tohle by nechtěla. Bella by chtěla, abys byl šťastný…“ Při zvuku mého jména zasténal. Díky Alice. Posílala jsem jí tiché díky. Samozřejmě, že chci, aby byl šťastný. Bude to bolet, vidět ho s někým jiným, ale ne víc, než ho vidět takhle. Vzdalovala jsem se od mýtiny. Hej! Já tu chci zůstat! Nemohla jsem se ovládnout, stoupala jsem výš a výš. Dál od něj. Ne! No tak Bello, bojuj trochu. Zbytečná snaha.