Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

19. No, pár důvodů mě napadá…

Edward:

                Boj byl snadný, ačkoli byli dobře vycvičení. My jsme ale měli na své straně vlkodlaky. Už nebylo s kým bojovat, všichni byli mrtví. Jedinou výjimkou byl Aro, kolem kterého bylo shromážděno nejmíň šest vlkodlaků. Asi jen dva zemřeli, což mi přišlo jako úspěch – trochu necitlivé, vím. Hned po boji se ozývaly Belliny zoufalé výkřiky, nerozuměl jsem jim, nevím, co křičela.  Zamířil jsem k Belle, nevšimla si mě, dokud jsem jí nedal ruku kolem pasu, abych jí podepřel. Vypadala tak slabá. „Ježiši Edwarde!“ vyjekla a okamžitě odskočila na metr ode mě. To bolelo. Byla na něco soustředěná. Najednou jsem se octl na zemi. Bella mě strhla. Proč? Co se sakra děje? Pohlédla ke stěně, kde zrovna Emmett cupoval na kousky toho jejího nápadníka. Pak se podívala zpátky na mě, oddechla si. A pak její tělo úplně povolilo. „Bell? Bello!“ panikařil jsem, když se nehýbala. Do háje! „Carlisle!“ zakřičel jsem panicky na svého adoptivního otce. „Pak se na ní podívám, běžte napřed. Jen to něco vyřídím“ zavolal mi nazpátek. Dělá si ze mě legraci?! Emmett ji ze mě zvedl a já mohl postavit. Byla jak hadrová panenka. Převzal jsem si jí do náruče a odcházel spolu s několika vlkodlaky a svou rodinou pryč.

                Nasedli jsme do soukromého letadla, Carlisle už se vrátil i s ostatními. „Můžu vědět, co to bylo tak naléhavého?“ témě jsem na něj vrčel. „Aro se vzdal. A navíc jsme potřebovali, aby někdo hlídal řád. On si to zase zařídí…“ odvětil mi klidně. Vlci nesouhlasně zavrčeli. A já taky, ale ne kvůli Arovi. Bellin stav se nezměnil. „Jak je to dlouho?“ zeptal se Carlisle a namířil si to ke mně a k Belle. „Ztratila vědomí, ještě než jsme odešli“ zašeptal jsem zoufale. „Co je s ní?“ dožadoval jsem se odpovědi. Jak to mám vědět? Nevidíš každý den, aby omdlel upír…“ posílal mi myšlenky. Vysvětlení se ozvalo odjinud, než jsem čekal. „Myslím, že je jen velmi vyčerpaná…“ řekla přesvědčeně Esme. Hm, odkdy upíři omdlívají z vyčerpání? „Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se místo toho. „Edwarde, ona… když se trochu vzpamatovala, začala hrozně panikařit. Pořád opakovala něco o tom, že ti někdo ublíží…“ vysvětlovala. „…a pak tě málem… strhnul ten upír. A ona reagovala velmi, velmi rychle, skoro jako by to předem věděla…“ přešla do nevěřícného šepotu. „Myslíš si, že viděla budoucnost? Že je to nějaká její schopnost?“ zeptal jsem se přepadle, tohle mě nenapadlo. „Jak jinak si vysvětlíš to vyčerpání a vůbec?“ poznamenala. Musel jsem uznat, že možné by to bylo. Ale měla přece už jednu schopnost ne? Je štít. Ale na druhou stranu… „Počkat!“ vyhrkl jsem. „Co když to nebylo poprvé?“ uvažoval jsem nahlas. „Co když věděla, že po ní jdou Volturiovi a proto odešla?“ tahle představa se mi vůbec nelíbila, znamenalo to, že nás chtěla uchránit. Alice mě pochopila. „Věděla to. Věděla i to, že bychom jí nenechali odejít, bojovali bychom. Moc dobře musela vědět, že nemáme šanci. A tak utekla, šla jim naproti, aby je nedovedla k nám…“ šeptala šokovaně. Měla pravdu. Samozřejmě, že měla pravdu. Všichni na Bellu upřeli nevěřícné pohledy. Typická Bella pomyslel si Carlisle a já nemohl nesouhlasit. „Cht-t-těla se za n-nás o-o-obět-tov-v-vat“ vzlykla dojatě Rosalie. Tentokrát se pohledy přesunuly na ní. Nikdy jsem jí neviděl plakat, snad jen tehdy, když Bella… umřela. Bylo neuvěřitelné vidět jí projevovat city, ale musím uznat, že se v tom zlepšovala. Radši jsem změnil téma. „Tak kdo má na svědomí tuhle záchrannou akci?“ zajímal jsem se a hodil významný pohled na vlky. „Já…“ zašeptala stydlivě Alice. „…a byl to pěkně blbej nápad. Vůbec nic jsem neviděla!“ postěžovala si. Vlci zavrčeli. „Ale jsme vám nadosmrti zavázáni!“ pokračovala, když viděla jejich reakci. A pak začalo několik vlků trhavě štěkat, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se smějí. No jo, upíři vděční nadosmrti… Znovu jsem se zadíval na Bellu. Vypadala jako by spala, její tvář byla tak poklidná. Odhrnul jsem jí vlasy z čela. Nevím, co budu dělat, jestli se neprobudí.