Nashle v příštím životě
Autorka: Anika
18. Zoufalství
Bella:
„Proboha Edwarde co tady děláš?!“
chtělo se mi zakřičet. Zbláznil se? Omrzel ho život? Já před ním uteču,
abych mu zachránila život a on jde za mnou. Pitomec! Když mě viděl,
přestal sebou zmítat. Usmál se. COŽE?! Proč se proboha usmívá? Ucítila
jsem ruku kolem svého pasu. Edward výhružně zavrčel, čímž si vysloužil
kopanec. Nakupil se ve mně vztek. Otočila jsem se zuřivě na Paula a
vrazila mu facku. Zachytila jsem jeho rozlícený výraz a pak jsem letěla
vzduchem. Prudce jsem narazila do stěny. Sykla jsem bolestí. Největší
byla bolest na hlavě. Bylo to jako by mě přejel parní válec, ovšem když
jsem ještě bývala člověk. „…lo!“ zaslechla jsem zděšený výkřik, ale
doléhal ke mně tak nějak z veliké dálky. Slyšela jsem ještě, jak se
rozrazily dveře. Všichni okamžitě ztichli.
Edward:
Do nosu mě uhodil nepříjemný pach. Zíral jsem
s otevřenou pusou na svojí rodinku obklopenou snad dvacítkou vlkodlaků.
Proboha kde se tu vzali? Využil jsem chvilkové nepozornosti svých
věznitelů a vyškubl jsem se jim. Už jsem stál po boku své rodiny,
Carlisle se mezitím vydal k Belle. Vlkodlaci na nic nečekali a okamžitě
se vrhli na nejbližší nepřátelské upíry. Já a moji sourozenci taky. Esme
si to namířila k Belle a naznačila Carlisleovi, aby nám šel pomoc.
Bella:
Chvíli bylo ticho. A pak nastal šílený lomoz. Ucítila
jsem chladné prsty, jak mě lehce popleskávají po tváři. „Bello, Bello.
Jak je ti?“ ozval se hlas. To je Carlisle! uvědomila jsem si,
naprosto zmatená. Co tu dělá? Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale
nemohla jsem si vzpomenout, jak se hýbe rty. Pak jsem uslyšela další
starostlivý hlas. Esme? Co tu dělá ona? „Bude to v pořádku Bello,
uvidíš“ konejšila mě. Aspoň myslím. Obrovský rámus neutichal. „Esme?“
podařilo se mi konečně něco ze sebe vypravit. „Ano. Bude to dobré
zlatíčko…“ jemně mě hladila. A najednou bylo ticho. Podařilo se mi
otevřít oči. Nejdřív bylo vidění rozmazané, ale časem jsem byla schopná
zaostřit. Na zemi se válela hromada zohavených těl. Zahlédla jsem
několik obrovitánských postav. Vlkodlaci? Co tu proboha dělali oni?
Pohlédla jsem směrem k trůnu. Krčil se tam Aro, a kolem něj několik
dalších vlkodlaků a… Emmett s Jasperem? Asi ano. Najednou kolem mě bylo
spousta lidí. „Bell, lásko“ zaslechla jsem ten nejkrásnější hlas na
světě hned vedle své hlavy. Podívala jsem se Edwardovi do tváře. Byla na
něm vidět neuvěřitelná úleva, ale i zuřivost. Pak jsem zahlédla šmouhu,
jak se pohnula směrem k nám a Edward byl najednou pryč. „NE!“ zařvalo
sedm hlasů současně. Zase jsem byla sama. „Ach Bello“ uslyšela jsem
vzlykat Esme. Ne, to není pravda! Prostě není! ON nemůže být… Pohltila
mě prázdnota, ale přesto jsem vnímala. Věděla jsem, co musím udělat…
„Ano. Bude to dobré zlatíčko…“ ozvala se vedle mě Esme.
Otevřela jsem oči a okamžitě jsem se pokusila vstát. Nešlo to. Pohltilo
mě zoufalství. Přece to musím stihnout! „Esme! Esme! Edward!“ řvala
jsem, jak smyslů zbavená. „Je tady, neboj…“ uklidňovala mě. „Ne, ty mi
nerozumíš! Někdo ho napadne! Dávejte na něj pozor!“ nenechala jsem si
vymluvit. Esme se na mě dívala zmateně. „Někdo se tady musí schovávat!“
došlo mi. Konečně se mi povedlo zvednout. Motala se mi hlava, ale dalo
se to zvládnout. Edward stál najednou vedle mě, podpíral mě. „Ježiši
Edwarde!“ vyjekla jsem, vytrhla jsem se mu a poodstoupila několik kroků
dozadu. Bolestně se zatvářil. Zahlédla jsem pohyb směrem k němu, jenže
tentokrát tomu zabráním. Vrhla jsem se na Edwarda a povalila ho na zem.
Útočník to nečekal, narazil do stěny. Hodila po něm pohledem. Paul. To
jsem si mohla myslet. Už se s ním pral Emmett, můj ‚druh‘ neměl šanci,
byl roztrhaný na kusy během pár vteřin. Uvědomila jsem si, že pořád
ležím na Edwardovi. Vypadal zmateně, ale byl v pořádku. Oddychla jsem
si. A pak mě obklopila tma.
