Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

17. Překvápko

Alice:

                Carlisle se vrátil, sám. Nevěřícně jsme na něj zírali. „Děláš si ze mě legraci?!“ vyjel na něj Emmett. To si na něj dovolil dost, ale teď mi to bylo upřímně ukradené. „Nechal jsi ho odejít?“ zašeptala Esme zděšeně. Carlisle jen pokýval hlavou. „Byla to jeho volba“ ospravedlnil se. COŽE?! A to jako… Tak takhle to nenechám! „Chceš, aby žil?“ zeptala jsem se kousavě. „Samozřejmě že CHCI!“ obořil se na mě. Přikývla jsem. „A vy ostatní?“ zajímala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, co odpoví. „Ano“ řekli sborově a zatvářili se nechápavě. „Co všechno jste ochotni pro to udělat?“ zeptala jsem se ještě. Tentokrát odpověděla jen Esme, ostatní si nebyli jistí. „Všechno“ hlesla. Zbytek rodiny jen přikývl. „Pak si tedy uděláme malý výlet… nejen do Itálie“ dodala jsem ještě. Nevěřila bych, že to někdy udělám, ale chystala jsem se na velice dobře známé místo…

Bella:

                Když jsme přistáli, svítilo slunce. Nevypadali, že by jim to vadilo, jen si přes sebe přehodili kápě. Vypadali jako nějaké pochybné náboženské sdružení. No, pochybní byli určitě dost… A co mám asi tak dělat já? Aro mi bez jediného slova vrazil do ruky plášť. Aha. Mělo mě to napadnout.

                Jejich sídlo se vůbec nezměnilo. Pořád stejně středověké. „Isabello, tvůj pokoj je tady. Dáme ti minutku na oddech a začneme“ řekl mi stroze Aro, ale na konci se pousmál – jistě, bude mít možnost pohrát si s laboratorní krysou, konkrétně se mnou. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Začínala jsem mít vážně strach, uvědomila jsem si, že nemám nejmenší tušení, co mě čeká. Otevřela jsem dveře pokoje. Byl skromně zařízený, malý konferenčí stolek, na kterém stála starodávná lampa, byl vedle postele. To bylo všechno. Na co mám proboha postel? Nechce se mi na to ani pomyslet. „Je čas“ vpadl do dveří Aro, aniž by zaklepal. Ou. Jak moc se mám bát? „Začneme něčím velmi příjemným…“ uklidňoval mě a dokonce se i pousmál. Velmi příjemným pro koho? Do pokoje vstoupil ještě nějaký upír, na tváři široký úsměv. „Isabello, tohle je Paul. Tvůj budoucí druh“ představil ho. „COŽE?!“ vyjekla jsem zděšeně. To nemyslí vážně, že ne? To prostě NEMŮŽE být pravda!!! „Těší mě Isabell“ řekl a podal mi ruku. Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima. Jo tak Isabell jo? „Hm, mě ani ne…“ odvětila jsem mu chladně. Úsměv zmizel a nahradil ho zuřivý výraz. „Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém“ zavrčel. No to dík. Najednou se v pokoji objevila ještě Jane. „Pane, máme návštěvu“ oznámila. „Koho zase?“ zeptal se Aro otráveně. Jane se zlehka dotkla jeho ruky. Jeho tvář se vyjasnila. „Tak ho nenechme dlouho čekat. Isabello, pojď taky!“ zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla škodolibost? „…KDE JE?“ slyšela jsem někoho zuřivě křičet. Jenže to nebyl někdo. Ten sametový hlas byl až moc známý.  Dělá si ze mě srandu?! Co tady proboha dělá? Blbá otázka, vím. Paul mě vzal kolem pasu. Výhružně jsem zavrčela. Jeho stisk zesílil. Vytrhla jsem se mu. „Drž si ruce u těla!“ zasyčela jsem na něj. Věnoval mi naštvaný pohled, ale nechal mě. Oddechla jsem si. To už jsme ale vstupovali do hlavního sálu.

Edward:

                Hned jak jsem dorazil do toho jejich paláce, se na mě vrhli. Dobře, hned ne, stihnul jsem zlikvidovat jednoho strážného. Nebyli z toho zrovna nadšení. No, upřímně se jim nedivím. „TAK KDE JE?“ řval jsem jako smyslů zbavený, když mě vlekli do hlavního sálu. Žádná odpověď. Tedy ne slovní, pokud počítáte jako odpověď kopanec do břicha, tak mi odpověděli. Zuřivě jsem se snažil vyprostit z jejich sevření, bezvýsledně. Dovedli mě doprostřed sálu, strhli mě na zem. Na trůnu už seděl Aro, lezli mi na nervy s těmihle středověkými metodami. Jenže vedle něj někdo stál. Bella. ŽIVÁ Bella. Byl to nádherný pocit, vidět ji. Ačkoli jsem nebyl v nejideálnější situaci, zalil mě pocit neuvěřitelného štěstí. Pak se k ní zezadu připlížil nějaký upír, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Objal ji kolem pasu a já zuřivě zavrčel. Vysloužil jsem si tím další kopanec. Ale nebyl jsem jediný, komu se to nelíbilo. Bella se mu okamžitě vytrhla a zuřivě mu vlepila facku. Možná bych se začal smát, kdyby ho tím nenaštvala. Než se stihla vzpamatovat, už letěla na protější stěnu obrovské místnosti. „BELLO!“ zařval jsem zděšeně a začal se znovu zuřivě prát. Co si to ten idiot dovoluje? Takovéhle chování k mému andělovi? Tak to tedy ne! V tu chvíli se otevřely dveře a já zůstal ohromeně zírat. A nebyl jsem jediný.