Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Valím oči na všechny ty komentáře k téhle povídce… takže vám za ně moc děkuju a doufám, že se bude líbit i nadále  ;)                               A

16. „Těší mě.“ No mě ani ne…

Bella:

                Pořád jsem utíkala, vůbec jsem se nezadýchala. Vím, že tu díru v hrudi nemohly plíce. Mohla jsem za ní já sama. Opustila jsem svoji jedinou lásku, aby mohl žít. Nezasloužil si to, vím, že ne. Ale taky si nezasloužil zemřít. Nedávala jsem si pauzy. Ale zase jsem věděla, že nevím, odkud přesně se dostaví. Mám jet do Itálie? Na chvíli jsem se zastavila. Ještě mě nikdo nedohonil, to bylo dobré. Tedy pokud za mnou vůbec někdo běžel. Pomyšlení, že se na mě úplně vykašlali, bolelo a zároveň mě uklidnilo. Masochistko! Někde uvnitř jsem věděla, že by se na mě nikdy nevykašlali, nikdy. A to mě donutilo znovu se rozběhnout. Mám zbytečné ztráty. Sakra! Seš pitomá Isabello! Nadávala jsem si v duchu. Nesnášela jsem, když mě někdo takhle oslovoval. Už jsem se vážně zbláznila. A pak se vedle mě ozval hlas. „Zdravím Isabello…“

Edward:

                No tak! Dělej Edwarde! Musíš jí stihnout! Prostě musíš! Musíš, musíš, musíš, musíš! To slovo mi pořád znělo v hlavě. Její vůně se stala intenzivnější. Zastavila se tady? Zjistila, že za ní někdo běží, a tak zpomalila? Popoběhl jsem. Vůně opět zeslábla. Asi si jen potřebovala něco srovnat v hlavě. Což mi dává šanci jí dohonit…

Bella:

                „To je od tebe milé, že jsi nám přišla naproti“ poznamenal Aro – ne na něj prostě nejde zapomenout. „Aro…“ pokývala jsem hlavou, jako že si na něj vzpomínám. Zatvářil se překvapeně. „Nejste ten typ, na který se zapomíná…“ vysvětlila jsem. Po tváři se mu rozlil úsměv. Ale i tak vypadal děsivě, když měl kolem sebe celou gardu upírů, kteří byli okamžitě schopní zabíjet. Někdo zasyčel. „Výborně Bello…“ pochválil mě Aro, a já nevěděla za co. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Aha, no tak to nevadí. Za chvíli to budeš dělat vědomě… Jane nech toho, zbytečně se vyčerpáváš!“ zakřičel někam do davu. Aha. Jane se mi pokoušela způsobit bolest. A nešlo jí to. Smůla. „Mohli bychom vyrazit? Mám trochu naspěch…“ řekla jsem netrpělivě. Cítila jsem na sobě užaslé pohledy. Hups! To jsem si asi dovolila hodně že? „Jistě“ řekl suše Aro a užaslé pohledy se přesunuly na něj. „Co tak zíráte?“ obořil se na své poskoky, „Jdeme!“ zavelel a já musela chtě nechtě s nimi. „Pardon, ale nešlo by to urychlit?“ zajímala jsem se. „Nešlo urychlit?“ zeptal se Aro zmateně. „Jestli byste mě nemohli zabít už teď…“ vysvětlovala jsem mu a připadala si jako totální idiot. Žádám o smrt, to jsem to tedy dopracovala… Přemýšlela jsem, jak na to bude reagovat, ale že udělá, to co udělal, to jsem tedy nečekala. On se zasmál. „Ale my tě přeci nechceme zabít Isabello! Máš úžasný talent, dokonce dva! To by byla škoda nevyužít!“ pobaveně si mě měřil. No to je skvělý! Já doufala, že aspoň umřu, ale oni na mě budou něco zkoušet? Výborný, fakt skvělý… „Takže budu pokusný králík?“ zeptala jsem se naoko lhostejně. „Ano, něco takového…“ odvětil Aro a dal mi jasně najevo, že se o tom už nehodlá bavit.

                Ani jsem nevnímala, jak jsme se dostali na letiště a už jsme najednou byli v letadle. Začala jsem poznávat některé ‚staré známé‘… Jane, ale tu jsem poznala už venku, Heidi- Moment Heidi – zajišťuje potravu a já teď patřím k Volturiovým, tak nějak. Zděsila jsem se. „Budu muset, no živit se jako vy?“ zeptala jsem se nervózně Ara. „Ano, je to velmi důležité, dodává nám sílu“ odpověděl naprosto klidně – buď si nevšiml podtónu v mém hlase, nebo mu to bylo úplně ukradené. Nebudu se živit lidskou krví! Ani náhodou! Na to rovnou zapomeňte! Chtěla jsem na něj zakřičet, ale to by asi nebylo nejlepší. „A když odmítnu?“ zeptala jsem se ledovým hlasem. „Nemůžeš odmítnout“ odpověděl mi stejným tónem a ušklíbl se. Tak to tedy ne. Radši budu hladovět, než abych pila lidskou krev…

Edward:

                Zoufale jsem sledoval, jak se letadlo vzneslo do vzduchu. Co mám teď dělat? Poletím za ní, co jiného. Dali mi naději… Bella pořád žije a možná to tak i zůstane… Musí to tak zůstat. Třeba jí chtějí kvůli schopnostem, ve skutečnosti jí možná vůbec nechtějí ublížit… Ta naděje byla malá. Ale byla.