Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

12. Vytočená

Edward:

                Vytrhla se z mého objetí a zmizela z domu. Všichni si Jaspera měřili naštvanými pohledy, já vražedným. Vyběhl jsem za ní. Utíkala neuvěřitelně rychle i na upíra. Když zjistila, že za ní běžím, ještě zrychlila. „Bello, no tak zastav!“ křičel jsem za ní. „Prosím!“ Na to slyšela. Zastavila se uprostřed lesa a otočila se na mě. Udělal jsem jeden krok k ní, ustoupila o stejnou vzdálenost. „Nepřibližuj se!“ přikázala mi. To bolelo. „Nechci ti ublížit“ dodala ještě. Nevěřícně jsem si jí měřil. „Neublížíš mi“ ujišťoval jsem jí. „Zaprvé – málem jsem tě rozdrtila, zadruhé – Jasper si nemyslí, že nejsem nebezpečná“ řekla smutně. Já ho fakt zaškrtím! „Bello, ty nejsi jako ostatní novorození“ poznamenal jsem. „To bych netvrdila“ odporovala mi. „Já ano. Kdybys byla jako ostatní, tak nejsi tady, ale trháš Jaspera na kusy“ vysvětlil jsem a představoval si, jak to udělám já, hned jak se vrátím. „Proč bych to proboha dělala?“ zděsila se. „Protože tě rozzlobil.“ „A za to bych ho měla zabít?“ zněla téměř hystericky. „Ne. Ale jiní by to udělali. Už to chápeš?“ zeptal jsem se. Nejistě kývla hlavou, zkusil jsem se znovu přiblížit. Stále ustupovala. „Bell, prosím…“ minule to fungovalo. Teď taky. Přistoupila trochu blíž. Oddechl jsem si. Překonal jsem tu vzdálenost mezi námi a konejšivě ji objal. Neucukla. Pohladil jsem ji po vlasech. Už jsem se zmiňoval, že ještě krásnější než byla? Tedy pokud to šlo, což nejspíš nešlo. „Sluší ti to“ zašeptal jsem jí do ucha. Překvapeně zvedla hlavu. „Vážně?“ zašeptala nevěřícně. „Jo, vážně. Ještě víc než jindy“ vážně neviděla, jak je krásná? Vzpomněl jsem si, jak se vždycky červenala, když jsem jí vyseknul poklonu. To mi chybí. Ale při té vzpomínce jsem se usmál. „Co je?“ zeptala se.  „Ale nic“ zamumlal jsem. Zamračila se. „Normálně bys byla rudá až za ušima“ dobíral jsem si jí. Špatně si to vyložila. „Chybí ti to hodně?“ zeptala se smutně. „Ne, ani trochu“ to byla sice lež, ale jen malá. Byla dokonalá takhle. Nevěřila mi. Zvedl jsem její obličej ke svému a políbil jí. Tohle se nezměnilo – vrhla se na mě jako vždycky, jenže tentokrát jsem jí to mohl opětovat. Držela mě celou svojí silou, zapomněla se kontrolovat. Nevadilo mi to, vlastně mi to celkem dobře vyhovovalo. Chytil jsem kolem pasu a povytáhl si jí výš, aby se nemusela tak natahovat. Zapletla mi prsty do vlasů. Nevím jak ona, ale já si přál, aby tenhle okamžik trval věčně. Očividně si přála to samé. Pak ztuhla a odtáhla se. „Jak moc jsem ti ublížila?“ zeptala se zoufale. Musí si s tím dělat starosti? „Vůbec. Až teď když ses odtáhla“ zamručel jsem. Nepochopila to a začala zkoumat, kde mi rozdrtila jakou kost. Protočil jsem oči. „Bello, nemyslím fyzicky“ vysvětlil jsem jí. Podívala se na mě se zdviženým obočím. Byla tak roztomilá. Znovu jsem přitiskl svoje rty k těm jejím. Tentokrát to trvalo déle, než se odtáhla. „Ehm… asi bychom se měli vrátit…“ navrhla neochotně. Neochota z jejího hlasu přímo čišela, uchechtl jsem se tomu. Zvedla oči v sloup. Položil jsem jí na zem a pak si jí vzal do náruče. Přišlo jí to hrozně vtipné. „Já taky umím běhat“ poznamenala. „To sice umíš, ale to neznamená, že tě nebudu nosit“ odvětil jsem jí stejným tónem. Něco zamručela na protest a snažila se vykroutit. „Hej!“ řekla nechápavě. Dobře, trochu jsem předtím podváděl, nemá zas takovou sílu, jakou si myslí. „To už mi došla super síla nebo co?“ postěžovala si. Neodpověděl jsem a rozběhl se k domu. Opřela si hlavu o moje rameno. Zastavil jsem. „To už jsme tady?“ divila se. „Ne, ale myslím, že kdybychom tam takhle nakráčeli, asi by je překvapilo…“ řekl jsem pobaveně. Vůbec si neuvědomovala, jak pevně se mě držela. „Hups!“ vypadlo z ní a trochu uvolnila sevření. Položil jsem jí a ruku v ruce jsme pokračovali v cestě.

Nebylo to daleko. Hned jak jsme vešli, sesypal se na Bellu Jasper a omlouval se jí pořád dokola. Myslel to upřímně, bylo to vidět. „V pohodě…“ zamumlala jenom, ale bylo vidět, jak ji jeho nedostatek důvěry mrzí. Celá rodina byla okamžitě dole, když zjistili, že jsme se vrátili. Posadili se do obýváku a naznačili nám, abychom šli s nimi. Edwarde, vážně mě to mrzí… pomyslel si ke mně ještě Jasper a šel si sednout vedle Alice. Sedl jsem si na gauč, Bellu jsem si posadil na klín. Věnovala mi okouzlující úsměv. „Takže…“ začal Carlisle, ale Emmett ho přerušil. „Kde jste byli tak dlouho?“ zajímal se. Bella okamžitě sklopila zrak a nebýt toho, že je upír, byla by rudá jak rajče. Emmett se rozřechtal. „Emmette!“ okřikli jsme ho s Carlislem současně. Zmlknul, ale tisknul rty k sobě, aby se nezačal zase smát. „Takže Bello. Doopravdy, jak ti je?“ zajímal se Carlisle. Myslím, že teď výborně slyšel jsem myšlenky Emmetta. Vrhl jsem po něm vražedný pohled. „Jak jsem řekla, normálně“ odpověděla. „Nemáš žízeň?“ ptal se zmateně Carlisle. „Vlastně, jo. Nemáte vodu?“ požádala. Všichni vyprskli smíchy. „T-to bylo do-do-br-ý-ý Bello!“ vydala ze sebe Rosalie mezi záchvaty smíchu. Taky jsem se smál. Bella se mračila na všechny přítomné, ale i tak jí to hrozně slušelo. „Co je tu k smíchu?“ zeptala se podrážděně. Zmateně jsem na ní pohlédl. „Počkej. Ty máš vážně takovouhle žízeň?“ tázal jsem se nevěřícně. Protočila oči. „A neměla bych?“ byla najednou stejně zmatené, jako já. Už se nikdo nesmál. „Ne Bello. Měla bys žíznit po krvi.“ Na tváři se jí objevilo pochopení. „Aha, no já… vážně mám takhle žízeň a dokonce mám i… hlad“ dodala překvapeně. Užasle jsme jí pozorovali. „A nepálí tě v krku?“ divil se Jasper. „Ne. Nijak zvlášt.“ „Jsi vůbec upír?“ škádlil jí Emmett. „Jo, jsem. Poloviční!“ vypálila ze sebe a vyplázla na něj jazyk. „Já tu holku miluju!“ prohlásila Alice, která se hrozně bavila, když viděla Emmettův uražený obličej. Bella ho dost dobře setřela… pomyslela si a pohlédla na mě. Jen jsem přikývl. Esme na chvíli zmizela a za chvíli se objevila s tácem plným jídla a sklenicí vody. „Díky Esme!“ řekla jí vděčně Bella. „Ale nejsem medvěd, abych toho tolik snědla!“ dodala a pohlédla na Emmetta. Ten se jen zašklebil. Zase se všichni zasmáli. Bella dojedla, co mohla, odložila tác se zbytkem jídla na stolek a stulila se ke mně do náruče. Trošku majetnicky jsem jí objal. Spokojeně zavrněla a rozhodli jsme se ignorovat, že nejsme sami. Dal jsem jí malý polibek do vlasů. Esme se div nerozplynula štěstím. Je úžasné vidět je takhle šťastné… To čekání mu za to stálo. Carlisle naznačil ostatním, aby odešli a pak je následoval. Byli jsme o samotě. „Miluju tě“ zašeptala a podívala se mi do očí. Pohled jsem jí opětoval a políbil jsem jí. „Já tebe…“ zamumlal jsem ještě.