Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Nevím, čím to je, ale píšete mi, že se vám moje povídka líbí…

Píšu čím dál tím kratší části, ale holt to musíte přežít… další bude zase trošku delší…

Ve váš příjemný zážitek z počteníčka doufá                          Anika

10. Wow

Bella:

                „Edwarde! Ty mě děsíš!“ vyhrkla jsem po té jeho větě ‚asi bychom si měli promluvit. Panebože, řekněte, že nechce udělat to, co si myslím, že chce udělat! Nerozejde se se mnou, že ne?! To by neudělal?! „Tak o co jde?“ zeptala jsem se, když stále nic neříkal. Snažila jsem se udržet klidný hlas, ale moc se mi nedařilo. „Bello, já… Carlisle… myslíme si, že by asi bylo nejlepší….“ Byl tak rozpačitý, vypadal, že nevěděl, co má říct. „CO BY BYLO NEJLEPŠÍ?“ dožadovala jsem se odpovědi. Ztuhnul, když si všiml hysterického podtónu v mém hlase. Zhluboka se nadechl, i když to nepotřebuje. „…že by bylo nejlepší, kdybych tě…proměnil“ dokončil to konečně. Zmrzla jsem na místě. On mě chce proměnit? Nechce se se mnou rozejít? O MŮJ BOŽE! Edward si moji ztuhlost špatně vysvětlil. Konejšivě mě objal. „Nemusí to tak být, Bell. Když nechceš…“ „Děláš si ze mě legraci? Chcete mě proměnit? Udělat ze mě upíra?“ vyptávala jsem se hrozně rychle. Trošku se odtáhl, nevyznal se v mých reakcích. „TO JE Ú-Ž-A-S-N-É!“ zakřičela jsem nadšeně a vrhal se mu kolem krku. Tak tohle asi nečekal. „Vážně ti to nevadí?“ zeptal se zmateně. Místo odpovědi jsem ho nadšeně políbila. Když si mě odtál, dodala jsem ještě: „Edwarde! Budu mít celou věčnost na to, být s tebou! Co může být lepšího?“ Usmál se na mě pokřiveným úsměvem a mně se málem zastavilo srdce. Samozřejmě to slyšel a úsměv se prohloubil. „Kdy?“ zajímala jsem se. „No, totiž…asi tak za hodinu a půl“ odpověděl nejistě. Vykulila jsem oči. „Páni…“ vypadlo ze mě jen. „A co budem do té doby dělat?“ zeptala jsem se šibalsky. Pokrčil rameny, ale pak se mu na tváři rozlil úsměv. Přitiskl svoje chladné rty na moje a já si to užívala víc než jindy. Přeci jen, jsem člověk jen jednou a to ne na dlouho, teď už ne.

                Ty dvě hodinky uběhly jako voda – nečekaně. Když trávíte čas tím, že se líbáte s nejúžasnější osůbkou na planetě, tak to uteče rychle. „Jsi připravená?“ zeptal se mě Edward s obavami v hlase. „Já ano, a co Carlisle?“ „Carlisle?“ opáčil překvapeně. „Kdo jiný?“ protočila jsem oči. Nedokázala jsem rozluštit Edwardův výraz. Tvářil se… no prostě nevím. A konečně mi to došlo. Málem začala tancovat po pokoji, ale nejspíš bych si ještě vyvrkla kotník, nebo tak něco. „TY, mě proměníš? TY? To je úžasné!“ výskala jsem radostně. „Jak pro koho…“ zamumlal. Moje nadšení okamžitě opadlo. Edwardova tvář byla plná obav. Bál se, že to nezvládne? „Ty to dokážeš. Věřím ti…“ snažila jsem se ho podpořit. Objevil se pokřivený úsměv, ale hned zase zmizel. „Nejde jen o to Bello. Já tě připravím o duši. Kdyby to alespoň udělal někdo jiný! Ale když pak budeš nešťastná, budu si jistý, že za to můžu já!“ řekl smutně. Chtěla jsem ho nějak utěšit. „Takže zaprvé – nepřipravíš mě o duši“ chtěl něco namítnout, ale já pokračovala. „…Zadruhé – nebudu nešťastná, protože budu s tebou, celou věčnost. A zatřetí, vím, zní to divně. Budeš si myslet, že jsem cvok. Ale já v sobě budu mít TVŮJ jed. Další připomínku, že k sobě patříme“ dokončila jsem a pousmála se. Taky se usmál. Uf. „Takže jdeme na to?“ otázala jsem se nedočkavě. Naposledy mě políbil jako člověka. „Ano, už je čas.“ Vzal mě kolem pasu a sešli jsme do obýváku. Carlisle už tam na nás čekal. „Připraveni?“ „Ano, asi ano“ řekla jsem trochu nejistě. Edward si toho všiml. „Můžeme ještě chvíli počkat…“ navrhl. „Ne, rozhodně ne. Když už, tak už. Teď“ zněla jsem najednou odhodlaně, až mě to překvapilo. „Dobře“ povzdechl si Edward a lehce mě položil na pohovku. „Carlis-“ „Neboj, nedovolím, abys jí ublížil“ uklidňoval Edwarda. Edward se nade mnou sklonil. „Promiň Bell“ řekl ještě. A pak jsem ucítila na krku jeho ostré zuby.