Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

1. (Ne)překvapená

Bella:

                Perfektní den. Edward se tváří, jakoby se poprvé zamiloval a zírá u toho na mě. Ostatní se na nás znechuceně dívali a já se na Edwarda zase dívala zmateně – že by mi něco uniklo? O biologii jsem to už nevydržela.

„Edwarde, co se děje?“ Jen zavrtěl hlavou a usmál se. Ach jo. ‚Co mě čeká?‘ ptala jsem se sama sebe.

„Uvidíš…“ vykulila jsem oči, což ho hrozně pobavilo.

„Naučil ses mi číst myšl-“ začala jsem, ale on mě přerušil výbuchem smíchu. Učitel na něj vrhl nakvašený pohled.

„Řekla jsi to nahlas…“ odpověděl mi, když se konečně ovládl a přestal se smát. Zrudla jsem – tedy pokud to šlo ještě víc, rudá jsem byla už jen z toho, jak na mě celou dobu tak zírá. Radši jsem se ponořila do úvah. Takže, je tu pár možností, co se mohlo stát. 1. Budu muset jet s Alicí nakupovat – nevysvětluje zamilovaný pohled. 2. Edward mě pozoroval při tělocviku, když jsem hodila míč přímo do obličeje Tylerovi – také nevysvětluje zamilovaný pohled. 3. – a tahle možnost mě děsí – vybral datum naší svatby, přestože jsem stále neřekla ano.

„Bello, hodláš tu sedět celý den, nebo chceš taky domů nebo tak něco?“ přerušil moje úvahy Edward, opět se smíchem. Hodila jsem na něj nechápavý pohled a on se zase významně podíval na hodiny. Hups! To jsem vážně byla tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla zazvonění? Neobratně jsem se zvedla ze židle. Šli jsme ruku v ruce k jeho autu, kde mě něžně políbil. Moje podezření číslo 3 se potvrzovalo. Otevřel mi dveře a zapadla na sedačku. Obešel auto a sednul si na místo řidiče. Pak promluvil naprosto šťastným hlasem: „Takže, kam chceš dneska jet? Já jen, když máme to výročí…“

Otevřela jsem pusu dokořán, nasadil masku předstírané tragédie. „Snad jsi vážně nezapomněla?“ zeptal se.

„Jak se to vezme… věděla jsem, že to přijde brzo… Víš, ono jde taky o to, odkdy to počítáš.“ Odvětila jsem mu s lehkým úsměvem. Snad si vážně nemyslel, že bych zapomněla?  Nebo jo?

„Počítám to od té chvíle, co jsem se rozhodl, že tě miluju víc, než tě chci zabít.“, prohlásil trochu ponuře. Musela jsem se tomu zasmát – ano za takovéhle podmínky, už jsme vážně výročí měli. Jen tu byl jeden háček – opustil mě a tak je to takové výročí - nevýročí. Chmurné myšlenky jsem zahnala – je tady a já jsem šťastná. Ani jsem si nevšimla, že už jsme dojeli k domu. Charlie byl výjimečně doma brzy a tak jsem se nemohla nezeptat.

„Jakou má náladu?“

„Lepší by být nemohla“ prohlásil a zachechtal se, ale pak se zatvářil vážně.

„Edwarde co se děje???“ okamžitě jsem zpanikařila.

„Jen ti chce někoho představit…“

„Ou.“, vypadlo ze mě. Musela bych být slepá, abych si nevšimla, jak se Charlie poslední dobou změnil. Byl takový veselejší, šťastnější, dokonce i na Edwarda byl milý – to mě zaráželo nejvíc. Nebylo pochyb, co za tím stojí. Zdálo se to neuvěřitelné. Táta se zamiloval. Vážně neuvěřitelné.

„Jakou má náladu ona?“, zeptala jsem se obezřetně. Překvapeně se na mě podíval. Protočila jsem oči. „Celkem dobrou, těší se, až tě konečně pozná osobně. Charlie hodně vyprávěl…“ na konci se pousmál.

„To je mu podobné…“ zamumlala jsem a vystupovala jsem z auta. Edward se na mě nakvašeně díval.

„Co jsem zase provedla?“ zeptala jsem se.

„Otevřela sis dveře“ prskl po mně. A já chytila záchvat smíchu. Zlobně si mě chvíli měřil, ale pak se k mému smíchu přidal.

„No jo, tihle džentlmeni“ neodpustila jsem si sarkastickou poznámku. Dloubl mě do žeber a vzápětí se zatvářil omluvně – jistě mi přivodil modřinu. Jakmile jsme vešli, táta se na nás vrhnul – spíš tedy na mě, Edward mě jen tiše následoval. Charlie drmolil hrozně rychle.

„Konečně jsi doma Bello, chtěl bych ti někoho představit…“ Vedl mě do obýváku, kde čekala.

„Bello“ pozdravila mě a zvedla se, aby mi podala ruku. Jako správná starostlivá dcera, jsem okamžitě začala hodnotit Charlieho ‚objev‘. Byla vysoká, celkem normální postavy, černé vlasy dlouhé po ramena. Na tváři úsměv, už na první pohled byla sympatická a milá – zatím se zdá, že to byla dobrá volba.

„Jsem Kate, jsem ráda, že tě konečně poznávám. Charlie mi o tobě hodně vyprávěl…“ Vážně byla milá. „Mě taky těší“ odpověděla jsem zdvořile a nápadně vrhla naštvaný pohled na Charlieho a jeden nenápadný, pobavený na Edwarda – bylo to přesně, jak říkal.

„Edwarde“ oslovila ho a já ztuhla na místě.

„Těší mě sleč-“

„Prosím, říkej mi Kate.“ Edward vypadal mírně zaskočený – u něj dost neobvyklý výraz. Bojím se, co jí Charlie o Edwardovi řekl. Nevypadala, že by to bylo něco špatného. Oddechla jsem si.

                Byla přívětivá, celý večer se usmívala. Charlie byl spokojený, že jsme si padli do oka. A já jsem si spolu s Edwardem oddechla, že o něm neříkali nic zlého. Vypadali jsme jako šťastná rodinka. Edward sledoval hodiny, nebo tak alespoň vypadal. Kolem deváté se zvedl.

„Měl bych už jít, je pozdě. Moc rád jsem vás poznal Kate.“ Promluvil, bezchybně zdvořilý jako vždycky. Kate na něj hodila mírně rozzlobený pohled -  pořád mu vnucovala, aby jí začal tykat – marná snaha. Zvedla jsem se taky.

„Hned jsem zpátky.“ Omluvila jsem se a šla spolu s ním až k venkovním dveřím.

„Nemusíš odcházet.“, zašeptala jsem. „Ale ano musím. Nechám vás chvíli o samotě. A stejně musím připravit něco na zítra.“, řekl a věnoval mi pokřivený úsměv. Dalo mi velkou snahu udržet se na nohou.

„Na zítra?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jo, na zítra. Myslím, že teď už se ti nikam jet nechce.“

„A co je v plánu?“

„To je tajemství“ zašeptal spiklenecky. Možná bych tu teorii s datem ještě neměla zavrhovat. Políbil mě na rozloučenou a já stála omámená na prahu, dokud jeho auto nezmizelo za zatáčkou.