Na první pohled

Autorka: Terkaaa

3. Kapitola

Edward. To jméno mi stále dokola znělo v hlavě. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, naprosto mě okouzlil. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Bezmyšlenkovitě jsem zamířila do koupelny.

Asi půl hodiny jsem na sebe nechala téct horkou vodu. Pokožku jsem měla nepříjemně opařenou, ale nějak zvlášť mi to nevadilo. Na tváři jsem pořád měla zasněný úsměv.

Lehla jsem si do postele. Nedokázala jsem přestat přemýšlet. Myslela jsem si, že nedokážu usnout, ale stěhování mě vyčerpalo. Usnula jsem v okamžiku, kdy se mi hlava dotkla polštáře.

***

Seděla jsem s Edwardem na pláži. Dívali jsme se na východ slunce. Vlnky se nám otíraly o kotníky. Bylo příjemné bezvětří.

Edward se na mě usmál nádherným pokřiveným úsměvem a propaloval mě pohledem. Okamžitě jsem se začala utápět v jeho krásných smaragdových očích.

Nepatrně se ke mně nahnul. Teď se na mě koukal láskyplně. Chtěla jsem co nejrychleji zničit ten přebytečný prostor mezi námi. Ale v tom okamžiku se ozvalo hlasité“ klep klep“.

Ohlédla jsem se. Snažila jsem se najít zdroj toho zvuku. Za nedlouho se zvuk opakoval o poznáni hlasitěji. Trhla jsem sebou a….

…A najednou se probudila.

Chtěla jsem začít křičet, brečet a naříkat. Tak krásný sen! Proč musel tak rychle skončit??

Klep klep.

Co to? Zmateně jsem se rozhlédla. Pohled mi padl na okno.

Za oknem stál usměvavý Edward. Nevěřícně jsem na něj koukala. Co tady proboha dělá? A proč mi klepe na okno?

Bleskurychle jsem vyletěla z postele. Párkrát jsem sice zakopla o vlastní nohy, ale ustála jsem to. Přiskočila jsem k oknu a otevřela ho dokořán.

„Co tady děláš?“ vybafla jsem na něj.

„Taky ti přeju dobré ráno.“ Usmál se na mě.

„Ehm…. Dobré ráno.“ Opravila jsem se a zčervenala. „Co tady děláš?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Přišel jsem tě navštívit.“ Zdálo se mi, že mé srdce se nafouklo do obrovských rozměrů. Cítila jsem se tak šťástná, že bych snad dokázala i létat. Přišel mě navštívit. Chtěl mě vidět! Musela jsem se chytit parapetu, abych nezačala radostně hopsat po pokoji. 

„A proč jsi nepřišel dveřmi?“ došlo mi.

Teď pro změnu zrudnul on. „No…Nevěděl jsem, co by na mě řekla tvá mamka.“

Zasmála jsem se.

„Reneé je v pohodě. Z ní nemusíš mít strach.“ Smála jsem se.

„Já nemám strach.“ Bránil se. Ještě chvíli jsem se chechtala a Edward trpělivě čekal.

„Nechceš jít do kavárny na snídani?“ zeptal se mě a nervózně přešlápl. Vyvalila jsem na něj oči. Slyším dobře?

„Ehm… Já? Cože?“ nedokázala jsem mu odpovědět. V duchu jsem si nadávala.

„Ano ty.“ Zasmál se svým nádherným melodickým smíchem a mě se málem podlomily kolena. Zachránil mě jen parapet, který jsem svírala oběma rukama.

„Sa-samozřejmě.“ Vykoktala jsem. „Jen mě nech se připravit.“

„Jistě.“ Řekla s úsměvem a odešel.

Tentokrát jsem se neudržela a rozhopsala jsem se po pokoji. Teď jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem se do něj zamilovala. K nikomu jsem nikdy nic takového necítila.

Rychle jsem zavřela okno a vběhla jsem do koupelny. Odrazu v zrcadle jsem se sama lekla. Kruci, to mě musel vidět zrovna takhle??! Popadla jsem kartáč a zuřivě jsem si česala vlasy. Bolestí mi vyhrkly do očí slzy. Rychle jsem si je setřela a strčila jsem si kartáček do pusy.

Z koupelny jsem vyletěla asi za pět minut, když už jsem byla jakžtakž spokojená se svým zevnějškem. Otevřela jsem skříň a popadla džínovou sukni a černý top bez ramínek.

V kuchyni jsem rychle na kus papíru načmárala vzkaz, že jsem venku, vklouzla do černých žabek a vyšla jsem ven.

Edward seděl na obrubníku před domem.

„Omlouvám se, že jsi musel čekat.“ Řekla jsem a sedla si vedle něj.

„Nemáš se za co omlouvat.“ Usmál se na mě. „Půjdeme?“ zeptal se a hbitě vstal. Nabídl mi pomocnou ruku a já ji s úsměvem přijala.

Edward mě vedl přes tiché uličky. Bylo parné brzké ráno. Tedy spíš pro mě bylo brzké. Když jsem měla volno, nevstávala jsem dřív než v deset a teď jsi jdu v osm hodin na snídani.

Bloumala jsem v myšlenkách a to se mi stalo osudným. Zakopla jsem o malou větvičku, která se povalovala na chodníku…