Najednou se mnou škublo několik záchvěvů bolesti. Jakoby mě někdo pálil zaživa. Pořád se to zhoršovalo, a když jsem si myslela že bolestí vybouchnu, najednou všechno ustalo.

Pomalu jsem otevřela oči a okamžitě je udiveně vykulila.

Všechno jsem uviděla naprosto přesně, do nejmenších detailů. Najednou bylo cokoliv v té místnosti tak jasné a světlé, že jsem chvíli jenom kulila oči.

Když jsem se rozkoukala, ozval se z koutu místnosti příjemný hlas. Hodně podobný jednomu z mých vzpomínek. Samozřejmě těch lidských, takže mi připadaly hodně nepřesné. Po asi vteřině jsem si vzpomněla. ,, Ty zrůdo!", zaječela jsem zuřivě, když jsem si konečně vzpomněla, že ten hlas sem slyšela chvíli předtím, než mě někdo kousl. A skočila jsem na něj. Nic moc. ,,Sem si myslela že jako upír budu mít větší sílu..." odfrkla jsem si když jsem ležela na zemi na břiše s rukama za zády v držení toho netvora. Stejného jako jsem byla teď já.

V tu chvíli mě začalo jako na potvoru pálit hrdlo.

Hodně.

Strašně.

Bylo to k nevydržení, a já se začala dusit. Myslela jsem, že jsme nesmrtelní, ale tohle bylo jiné. jakoby mě někdo užíral zevnitř zaživa.

,,To, co tě teď mučí, je žízeň.", poučil mě ten upír a pustil mě. ,,Teď můžeme jít na lov, kde tě naučím co a jak, chceš?".

Já jsem jenom kývla. Cokoliv, jenom ne tohle mučení.

Okamžitě jsme vyrazili.

Myslela jsem že zabočíme k lesu, ale ten upír se k tomu asi neměl a zabočil k městu.

,,Co...", chtěla jsem se zeptat co chce dělat, ale v tu chvíli mi to došlo. Podle jeho červených zorniček jsem už dřív pochopila, že tenhle se asi zvířaty neživí. jenže než jsem se stačila vzepřít tomuhle způsobu lovu, ucítila jsem něco... no nedalo se to ani slovy popsat. Úplně úžasná vůně se šířila všude a já se nechala vést instinkty.

Rozběhla jsem se jako vítr k městu, ani on mi nestačil.

Uviděla jsem nějakého, no asi bezdomovce co ležel osamoceně v uličce a v okamžiku ho zakousla. To co jsem pocítila bylo neuvěřitelné. Úplná extáze, když mi do krku proudila teplá krev. Když jsem dopila, znechuceně jsem odhodila tělo jako hračku, se kterou mě už nebaví si hrát.

Otočila jsem se. Na chodníku jsem uviděla rozbité sklo, asi někdo vyhodila zrcadlo z okna. Ale zbyly docela velké kusy. K jednomu jsem přiskočila zalapala po dechu. Tohle jsem nebyla já. Tahle, to byla krásná mladá žena s hustou záplavou vlnitých, jako uhel černých vlasů, za kterou se každý otočí.

No byla jsem úplně jiná.

Hezčí.