Můj příběh

Autorka: Kanecka

Můj příběh začal v Londýně roku 1987. Matka byla lékařka a otec nebyl. Jo, otec nebyl protože zmizel, když zjistil, že je moje matka těhotná. Já jsem se narodila po 48 hodinovém porodu. Jenže drahá matinka měla slabý zdravý a tak zemřela, ani nevím na co když mi bylo 5. Takže jsem zůstala sama pro sebe. Žila jsem v sirotčinci, ale jenom do 13 let. Jednou v noci se do sirotčince vloupali dva lidé, muž a žena. Jak jsem po čase zjistila, oni to lidé nebyli. Celý sirotčinec vyvraždili - až na mě. Mě si nechali, protože jsem prý měla zajímavou osobnost. Tak mi to vysvětlili. Později jsem se dozvěděla že tihle dva jsou ve skutečnosti upíři. Mě chtěli nechat dospět, abych nezůstala navěky 14 letá, a pak mě proměnit. Protože se ale u mě musela zákonitě projevit puberta, jednou jsem se na ně naštvala a prostě odešla. Jo, odešla a nechala. Samozřejmě že by mě dohonili- byli to přece upíři, ale když jsou na lovu tak je zaměstnává něco mnohem příjemnějšího než chytat bláznivou puberťačku na útěku.

Takže jsem napsala vzkaz aby mě nehledali....a odešla.

Zpočátku jsem nevěděla kam jít, ale byla jsem zvykla na stín a tak jsem se rozhodla zkusit změnu. Protože jsme bydleli v Grónsku, kde opravdu teplo není a komunita nic moc, vyrazila jsem do New Yorku. Mí rodiče tam nemohou, protože na světle září- pro mě naprosto ideální místo. Kvůli rodičům upírům jsem se naučila falšovat doklady a protože jsem byla vysoká, stala se ze mě 18letá. Jenže, jak jsem později zjistila, v New Yorku zas taková zábava není. Jo, jasně mohla jsem se tam procházet po barech, po obchodech, ale člověk se toho za čas nasytí a je čas se přestěhovat. Bydlela jsem tam 3 roky a stala se ze mě docela pařmenka, ani nevím proč ale skoro každou noc jsem razila na diskotéky a do nočních klubů. No, ale prostě mě to omrzelo. Rozloučila jsem se se svýma kámošema a odjela- odletěla. Jenom připomínka- já jsem ještě nikdy neměla kluka! Jako některý měli zájem, jenže ty nejhezčí jsou vždycky takový blbové co myseli jenom na jedno. Takovýho jsem nechtěla. To ne.

A protože se mi po 3 letech začalo stýskat nikoli po adoptivních rodičích, ale po stínu a mracích, ale nechtěla jsem někam do prdele do celoročního sněhu, rozhodla jsem se pro Port Angeles ve státě Washington.

Takže jsem si dojela taxíkem na letiště hodila jsem do odbavovačky bágl, ve kterým jsem měla asi tak 4 trika a 2 kalhoty a nastoupila.

Teď jsem v letadle. Tohle jsem já.

Jmenuju se Hannah Brandonová a mí rodiče se jmenují Laura a George Dallecovi. Živí se ,,vegetariánskou" stravou. Jsem vysoká a štíhlá. I když nejsem moc zdatná ve sportu- teda spíš jsem strááášně nešikovná. Mám blond dlouhé vlasy a jsem energická zmatkářka a nenapravitelnej bordelář. Mí původní rodiče se jmenovali Jennifer a Peter a byli to lidi.

Mamča měla často depky, co si pamatuju ze svýho 5ti letýho mozečku. Ne že by se řezala, to ne, ale měla noční můry a křičela ze spaní. Nechtěla bych to zažít znova.

,,Připoutejte se prosím, budeme přistávat", slyším říkat letušku a poslechnu.

Na letišti v Seattlu jsem si vzala zpátky svůj báglík a vyjdu ven. ,,Jako doma", pomyslela jsem si a v duchu se usmála. No jo, pomalu jsem si začala odvykat mrakům. Něco jako taxík tady asi nejezdí, co? Po čtvrthodině čekání na krajnici silnice jsem se odhodlala že budu stopovat. Teda jako auta že jo. Mávala jsem rukou zběsile jako praporem, ale nakonec se nade mnou jeden řidič slitoval a nechal mě natoupit. Naštěstí. Jenže jak jsem později zjistila, moc štěstí jsem neměla. Okamžitě, jak jsem nasedla málem mě položila známá vůně. Nemusela jsem být upír, abych poznala že tohle člověk nebude. Jakmile jsem nasedla, překrásný obličej, kterému vévodily mě tak známé medově zlaté oči se ke mě otočil. dal se se mnou do nezávazné konverzace: ,,Tak jak se vám tady líbí?" Já jsem jen přiškrceným hlasem odpověděla ,,Na mraky jsem zvyklá jinak zatím nevim." Zkoumavě se na mě podíval. Nemohlo mu být víc než mě (v těch lidských letech), vypadal velmi mladě.