Ceras
Zpočátku jsem
viděla rozmazaně.....ale po chvíli už jsem rozeznala každý záhyb
jejich zlatého pláště každé vlákénko i každou vrásku na rukou. Stály
okolo mě. Do obličeje jsem jim neviděla, přesto jsem k nim cítila
úctu. Kolem nich se vznášela aura moudrosti a vznešenosti. Na chvíli
jsem díky nim dokonce zapomněla, že nevím, kde jsem co tu dělám a
kdo jsou. Jen jsem na ně zírala s bezmezným obdivem. Z letargie mě
vytrhl až velmi příjemný ženský hlas, který říkal, že už jeho
majitelka zažila vznik i zánik Svaté říše římské, vládu Habsburků po
celé boje, nesčetné boje, ale i mír.
„Jmenuji se
Elizabeth Ceras a tohle jsou mé sestry: Elinor a Margaret Ceras.“
Chvíli se odmlčela, jakoby uvažovala, co všechno mi má říct.
„možná už víš, že
jsme upíří rodina, podobně jako Volturriovi, ale pijeme zvířecí
krev. Tvůj otec ti už asi řekl, co jsi zač. Samy toho moc nevíme,
ale co víme jistě, je, že musíš přijet za námi do Londýna, neboť máš
moc rozpoutat válku mezi námi a Volturriovými a jistě si sama
dokážeš představit, co to znamená. Buď ve střehu, možná už o tobě
ví......Za měsíc se znovu setkáme.“ Poslední slova se mi opakovaly
pořád dokola jako ozvěna. Teprve teď jsem si uvědomila, že celou
dobu promlouvala do mé hlavy a ne, jak jsem si myslela, nahlas, pro
všechny ostatní. Zrak se mi znovu pomalu rozostřoval až mě z toho
začaly bolet oči a já je raději zavřela.
Když jsem je
znovu otevřela koukala jsem se na krásně blankytnou barvu, kterou mi
okamžitě zastínil nějaký obličej. Nevěnovala jsem mu pozornost,
chtěla jsem se jen dívat na tu nádhernou modrou barvu. Pomalu ke mně
začaly doléhat hlasy a s nimi i vzpomínky. Tři upíři, Cullenovi, můj
výbuch, pláč změněné duhovky, všechno na mě najednou dolehlo a já
netoužila po ničem jiném, než po samotě. Okamžitě jsem se postavila
a běžela pryč, nechtěla jsem tu zůstat už ani minutu, jen jsem
doufala, že za mnou nepoběží. Nezastavila jsem se ani jsem se
neohlédla, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem dost daleko od jejich
domu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kde to jsem a s
úžasem jsem si uvědomila, že jsem doběhla až na pláž v La Push.
Na tu chvíli, kdy
jsem běžela jsem na všechno zapomněla. Na to, co mi říkala Elizabeth
Ceras, co jsem provedla Victorii, Jamesovi a Laurentovi a dokonce i
na to kdo vlastně jsem, ale s o to větší silou na mě všechno
dolehlo, když jsem se zastavila. Už jsem nemohla. Před pár dny jsem
ještě byla normální holka s normálními starostmi, jako třeba co si
má sakra vzít na sebe nebo že by nejraději vyškrábala Michelle oči,
ale teď? Co je ze mě teď? Nejsem ani člověk a podle toho co říkala
Elizabeth, můžu rozpoutat válku mezi upíry. Vždyť je hrozný, že
jenom existujou, ale to jim nestačí oni mezi sebou musí ještě
válčit! Já už nemůžu sakra! To tady nikdo nechápe, že na to nemám,
že to nezvládám?! Dál už jsem to nevydržela, sesunula se na zem a
konečně dala průchod slzám. Neustále jsem se přitom ptala, proč
zrovna já?! Nevěděla jsem jak dlouho sem tam už stočná do klubíčka.
Čas y prostošly mimo mě. Jediné co jsem dokázala vnímat byly moje
myšlenky.
„Jess?“ ozval se
kousek ode mě ten nejkrásnější hlas na světě. Okamžitě jsem zmlkla a
zkoušela si utřít slzy.
„Jess, děje se
něco?“ Ptal se a opatrně ke mně přistoupil.
„Ne..“ pokusila
jsem se ze sebe vypravit, ale vůbec jsem to nedokázala. Položila mi
ruku na rameno, posadil se vedle mě a přitiskl si mě k sobě. Všechno
se najednou začalo měnit. A já se ocitla v proudu nesouvislých
vzpomínek a myšlenek. Ty vzpomínky patřily Mikeovi. Obraz vyjícího
vlka, nemocného Mika, jak leží na pohovce v horečce a
nakonec......jak se mění v obrovského vlka. Silou vůle jsem se
přiměla vrátit zpátky do
reality.Slyšela
jsem se zašeptat slabé „Ne“ . Mike na mě zmateně a starostlivě
pohlédl.
„Děje se něco?“
opravdu jsem si tu starost nevymyslela.
„Ty-ty-ty jjjsi
vl-vlk-kodlak....“ zakoktala jsem šeptem nevěřícně.
Šokovaně na mě
pohlédl. „Jak-jak to víš?!“
Nevnímala jsem
ho. Jakoby ve snu jsem vyskočila na nohy a couvala pryč od něj.
Stále jsem opakovala jedno slovo. „Vlkodlak.....“
Jakmile jsem se
ocitla mezi stromy, rozběhla jsem se pryč. Chtěla jsem pryč. Pryč od
všeho, pryč od Mika od Cullenů od všeho. Chtěla jsem doufat že je to
jen zlý sen a že se z něj co nejdřív vzbudím.....nebyl to sen.
Daleko jsem nedoběhla.......jen k nejbližší mýtince. Tam jsem
sesunula a propukla v ještě horší pláč! Komu vlastně můžu věřit?!
Mike je vlkodlak, Johny si celou dobu hrál na mýho tátu a po
osmnácti letech zjistím, že jím vlastně není, mámě, která mi ani
neřekne kdo je můj táta.....a co Lauren, bude z ní taky mýtická
příšera na Angela je taky upír?! S těmihle myšlenkami jsem se
propadávala do temnoty dál a dál a dál......
