Setkání

Vyběhla jsem z nemocnice. Neměla jsem tušení, kam pojedu a co budu dělat, ale dál už bych to nevydržela. Musela jsem odtud pryč.....
 

Dveře se s bouchnutím zavřely a motor zavrčel. Spěšně jsem vyjela z parkoviště, právě když táta vybíhal z hlavních dveří nemocnice. Domy mi splývaly v jednu barevnou šmouhu. Pohled mi sklouzl do zrcátka a já znovu vyjekla....mé duhovky a čočky byly stále orámované tím karamelovým kroužkem. Po tváři mi stekla první slza. Hned za ní další. Za chvíli se jich tam třpytilo desítky. Zastavila jsem u krajnice a vyběhla do lesa. Už na kraji jsem se svezla na zem a poddala se zoufalství. Nevšímala jsem si, co se děje kolem. Jen brečela a brečela. Nechala ty slané kapky stékat po tváři.....
 

„Nebreč ty hysterko jedna!“ nadávala jsem si v duchu, avšak kdesi vzadu v mé hlavě se ozval ten hnusný pištivý hlásek.
 

„Copak nemáš proč? Jsi dhampir... ani své mamce nestálas za to, aby ti řekla pravdu. Teď musíš lhát svým přátelům....“
 

„Sklapni!!!“ na nic víc jsem se nezmohla, přesto  se slabým „jak myslíš“ ztichl...., ale mně to moc nepomohlo. Dál jsem jen tak ležela a tiše vzlykala...

 

*****

Po dlouhé době jsem se zvedla. Procházela jsem se po lese mezi stromy se spoustou lístků a nádherně vonících květů. Záviděla jsem jim. Nic necítí, nemyslí, nic je nebolí. Z hnízda vyletěl ptáček a začal zpívat svou píseň. Konečně jsem se usmála. Dál jsem se procházela po lese a pomalu se uklidňovala, přičemž jsem si tiše pobrukovala maminčinu ukolébavku, kterou mi zpívala na dobrou noc, když jsem byla malá. Ztichla jsem. Z mého řetízku vycházela jemná stříbřitá záře a záda mě nesnesitelně pálila. Za mnou praskla větvička... vyděšeně jsem se otočila a tam stáli.... tři lidé..... do nosu se mi vloudila sladká vůně. Upíři! Zvědavě si mě prohlíželi. Rudovláska s červenýma (do háje!) ostražitýma očima, špinavý blonďák se stejnýma očima a nakonec černovlasý tajemný upír. Tentokrát jsem se na svou schopnost soustředila. Chtěla jsem vědět co jsou zač. Nejdřív jsem se podívala rudovlásce do očí a soustředila se ne svou schopnost. V jednu chvíli jsem byla na mýtině, v druhou jsem viděla jen černo a nakonec jsem se objevila v něčím obýváku....

Mála zrzavá holčička otravující své rodiče. Teď se to rychle měnilo, ale přesto jsem vše viděla ostře, jako by se to právě odehrávalo a já tam byla. Rodiče právě dávali své holčičce dobrou noc, když se rozbilo okno a dovnitř vpadl ten černovlasý upír. Ihned popadl muže a hladově se mu zakousl do krku. Z venčí vpadla do pokoje další postava..... druhý blonďatý upír. Přirazil ženu ke stěně. Prosila, ale ne o svůj život...
 

„ Prosím. Victorii ne! Prosím.......“ věnovala své dceři krčící se pod postelí poslední pohled a naposledy vydechla.... Oba už byli se svou hrůznou ‘zábavou’ hotovi a pomalu se přibližovali k vyděšené holčičce se škodolibým úšklebkem na krví postříkaných rtech. Rozbitým oknem dovnitř vpadly dvě dívčí postavy. Měly zlaté oči. To jsem poznala i v té tmě. Obě odhodily upíry co nejdál od holčičky. Ti nejspíš věděli, s kým mají tu čest a raději utekli. Upírka se ještě obrátila na holčičku.
 

„Neboj, bude to v pořádku.“ Řekla jí přívětivě a zmizela ve tmě. Victorie se ztuhle doplazila ke své mámě.
 

„Mami....“ zavzlykala a propukla v srdceryvný pláč. Obraz se znovu změnil.
 

Sedmnáctiletá Victorie nachlup podobná té v lese spokojeně spala v posteli. Otevřeným oknem potichu a obratně jako kočka vskočil černovlasý upír. Opatrně vzal dívku do náruče a jak se objevil, tak zmizel. Odnesl ji kamsi do lesa, kde ho už čekal ten druhý a kousl Victorii. Okamžitě se vzbudila a začala křičet...... tady má vize skončila. Zrychleně jsem dýchala. Klečela jsem na zemi. Ti tři na mě vyjeveně zírali...
 

„Victorie.....“ zamumlala jsem tiše. Vykulila na mě oči.
 

„Jak....?“ víc jsem neslyšela. Propadla jsem se do další vize. Tentokrát byla o černovlasém upírovi.
 

„Jako malý kluk ležel v posteli a poslouchal svou babičku, jak mu četla pohádku na dobrou noc. Pohladila ho po vlasech a popřála dobrou noc. Za chvíli přišli i jeho rodiče. Černovlasý muž a blonďatá žena. Byla těhotná... obraz se změnil rodiče chlapce jeli v autě a přímo na ně se řítil obrovský džíp. Cítila jsem se mizerně. Byla jsem pouhý divák. Nic jsem s tím nemohla dělat, i když jsem věděla o co ten chlapec přijde. O svou rodinu...... obrovská srážka a výbuch. Instinktivně jsem zavřela oči. Když jsem je zase otevřela, černovlasý chlapec se procházel po lese. Někdo na něj líbezně zavolal.

„Laurente!“ vydal se tím směrem. Na palouku seděla velmi podobná žena jeho mamince.
 

„Mami!!!!“ zavolal ten chlapec. Žena se krutě zasmála. Ten tam byl milý hlas.
 

„Ne, nejsem tvá máma. Jsem upírka a ty mi voníš moc a moc pěkně. S těmi slovy se k němu nahnula kousla ho do krku. Ze sání ji vyrušil mohutný medvěd. Snažila se ho odehnat, aniž by se odtrhla od chlapcova krku. Nakonec se neštvala a odrazila medvěd do houští, kam za ním ještě běžela zabít ho, jenže i ta malá chvíle stačila, aby se chlapec nebo spíše mladý muž začal přeměňovat.... znovu jsem se vrátila do přítomnosti...
 

„Laurente....“ vyslovila jsem jeho jméno a ponořila se do posledního příběhu. Do příběhu blonďáka... Modrooký chlapec, tolik podobný Mikovi, běží se svými kamarády k moři a hlasitě se směje.
 

„Jamesi! Poběž rychleji! Už tam budeme!“ zavolal na něj hnědovlasý snědý kluk. dorazili až k pláži a oblečení vběhli do moře a smáli se a stříkali po sobě vodu. Tentokrát jsem byla v dětském domově.... všude kolem se válely hračky a mezi nimi...... mrtvá těla chlapečků a holčiček. Přála jsem si, abych to nikdy neviděla. Úplně uprostřed stál nějaký 15ctiletý upír celý postříkaný od krve. Skláněl se nad vyděšeným chlapcem, Jamesem. Ten vyděšeně třeštil oči na těla svých jediných kamarádů.  Po tvářích mu tekly slzy.
 

„Chtěl jsem, abys pocítil stejnou bolest jako já, když mi tví rodiče zabili ty moje....“ pomalu se k němu sehnul a kousl ho do zápěstí...... já se nezmohla na jediný pohyb. Nedokázala jsem ani mrknout. Mladý upír odešel a nechal tam po sobě přeměňujícího se Jamese a spoustu jeho mrtvých přátel..... Před očima se mi objevil mech a hlína. Trochu jsem se vzpamatovala a stoupla si.
 

„Jamesi......“ všichni na mě zírali.
 

„Jak....co.....“ vykoktala Victorie. Dala jsem se do vysvětlování.
 

„Jsem dhampir. Napůl člověk, napůl upír. Kromě toho, že dokážu odolat upířím darům, vidím i minulost upírů.“ To, že jsem stvořena pro zabíjení jejich druhu jsem radši vynechala. Stříbrná záře mě najednou obklopila celou. Doslova mě pohltila. Obmotala se okolo mého těla a pronikla do žil. Bylo mi strašné horko a pak zase zima. Pocítila jsem neuvěřitelnou bolest. Vycházela ze znaku a stále se stupňovala. Když už jsem myslela, že to nevydržím, utvořil se kolem mě kruh a stále se vzdaloval a zvětšoval, až z toho vznikl obrovský kruh. Okolo mě projela tlaková vlna. Pak se mnou kruh jakoby splynul. Já se cítila taková silnější, tvrdší a nezničitelná. Upíři se pomalu zvedli ze země.
 

„Sakra co to....?“ chtěla se zeptat Victorie, ale já ji přerušila a odhodila daleko do lesa. James se na mě naštval a vrhla se na mě. Hravě jsem mu uhnula. Vrhli se na mě s Laurentem společně. Vyřešila jsem to jednoduše. Vyskočila do vzduchu, udělala salto a při dopadu oba kopla do hlavy až to křuplo. Šíleně jsem se zasmála.
 

„Jo a jsem stvořená pro zabíjení monster, jako jste vy...“ Zlomila jsem Jamesovi ruku a nohu a Laurenta sevřela kolem hrudníku. Zlomila jsem mu všechny žebra. V hlavě se mi připomnělo. Vzpomeň si na mámu. Vybavila jsem si její andělský nevinný obličej. Ihned jsem se vzpamatovala. Sakra co to dělám?! Jak jsem mohla....! upíři využili mé nepozornosti a utekli. Já utíkala na druhou stranu. Tohle ne! To jsem nechtěla! Proč já! Vedle mě se objevil táta a vzal mě do náručí. Kamsi mě nesl. Ani jsem se nesnažila zjistit kam. Opřela jsem si hlavu o  jeho hruď a nechala se kolébat jeho chůzí. Z očí se mi nezadržitelně řinuly slzy. To, co jsem udělala bylo strašné! Co se to se mnou vlastně stalo? Ucítila jsem pod sebou sedadlo. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Jen jsem si opřela hlavu a  v duchu si nadávala jak jsem mohla být taková..... teprve když jsem zastavili před velkým bílým domem  jsem se probudila...
 

„Tati, že nejsme u.....“ z domu vyběhla Alice. Smutek se změnil ve vztek.
 

„Tak to teda ne!“zakřičela jsem.
 

„Jess, Cullenovi by nám mohli pomoct..“
 

„Pomoct?! Víš jak moc mi pomohli?! Kvůli nim je ze mě tohle. Kvůli nim nemůžu žít normální život! Tím mi opravdu pomohli. Kdyby tu nebyli, nic z toho, co se stalo na mýtině by se vůbec stát nemuselo!“ byla jsem naštvaná na všechny kolem.
 

„Možná, ale ti upíři by sem stejně přišli. Bylo by to horší. Proměnila by ses přímo na mýtině nebo by mohli napadnout tvou maminku.... To bys chtěla?“ zeptal se mě smutně táta
 

„Ne.“ Špitla jsem. „Promiň...“ Vyskočila jsem z auta. Znovu se mi na tvářích zatřpytily slzy. Znovu mě obklopila ta jemná záře. Stále se stupňovala až se z ní znovu vytvořil stříbrný kruh. Objevila jsem se v tmě. Jen uprostřed bylo malé světlo a kolem něj stály tři postavy.....