Oči
Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře s cedulkou Dr.Carlisle Cullen.

„Dále“ ozvalo se okamžitě. S malým vrznutím jsem otevřela dveře a vstoupila do kanceláře.

„Dobrý den.“ Při pohledu do těch zlatých klidných očí se mi strachem podlamovaly kolena. Bála jsem se toho, co jsem se mu právě chystala říct. Mám mu říct o tátovi? Bude mi věřit? Znovu jsem se zhluboka nedechla. Do nosu mě ‘uhodila’ sladká vůně. Takovou
nádhernou vůni jsem ještě necítila. Čím víc jsem se přibližovala ke stolu, tím byla vůně intenzivnější. Posadila jsem do nabízeného křesla a zapíchla pohled do velmi ‘zajímavých’ nůžek.

„Stalo se něco? Něco tě bolí?“ zavrtěla jsem hlavou s pohledem stále zapíchnutým na nůžky.

„Tak proč tu jsi?“ Konečně jsem zvedla pohled a upřela ho do jeho zmateného zmateného obličeje.

„Víte jak jsem strnula, když za mnou byl Edward?“ Přikývl.

„Viděla jsem tehdy, jak jste proměnil Edwarda a také kousek Edwardova lidského života. Potom, jak jsem strnula znovu, jsem viděla vás. Byl jste v nějakém starém domu s otcem. Říkal vám, abyste si vzal nejlepší muže šel do severní části města, že tam řádí upír. Byl jste zklamaný, jak s vámi otec jedná, ale snažil jste se to nedát najevo. Potom se mi obraz
změnil a vás ten upír trhal na kusy a dokonce vás kousl, ale ostatní přišli dřív, než vás stihl zabít. Vy jste se odplazil někam do podzemí a tam jste se přeměnil.“ Když jsem skončila, zíral na mě s neskrývaným překvapením.

„A-ale jak je to možné? Nejsi upír. Jsi člověk.“ Hlas i výraz měl už vyrovnaný, ale prozradily ho oči.

„Jo kéž bych byla. Ve skutečnosti jsem dhampir, půl člověk, půl upír.“ Znovu se neudržel a odhalil své překvapení.

„Jak je to možné? Upíři nemohou mít děti!“ šeptal, aby ho kromě mě nikdo neslyšel.
 

„Táta u nějaké upíří královské rodině studoval v knihovně a našel, že když se člověk stane upírem dobrovolně a miluje člověka, může mít děti.“ Zamyslel se.
 

„Velmi zajímavé....“ nevěděla jsem, jestli mi věří.
 

„Mého tátu znáte. Jmenuje se Michell. Říkal, že se s ním znáte. Od něj vím, že  dokážete ignorovat vůni lidské krve  a Edward, že dokáže číst myšlenky. Výjimkou jsem já a teď už
i táta. Pak ze své vize vím, že Alice vidí budoucnost to na mě taky nefunguje a Jasper umí vycítit a ovládat pocity, znovu jsem z poloviny výjimka. Cítí mé pocity, ale nemůže je ovládat.“ Když jsem skončila, jeho oči se trochu rozšířily údivem nad tím, co vím. Nastalo ticho. Přemýšlel nad tím, co jsem mu řekla. Já si strašně přála, aby tu se mnou byl táta. Třeba by mi pak Carlisle věřil. Navíc, táta pro mě byl něco jako opora. Za těch pár dnů jsem si ho oblíbila a věřila mu.Ticho přerušilo slabé zaklepání.
 

„Dále.“ Vyzval příchozího Carlisle. Dveře malinko vrzly a v nich se objevil....táta.
 

„Tati? Co tu děláš?!“ Šibalsky se na mě usmál, což se mi
ani trochu nelíbilo.
 

„Nepřestal jsem se snažit.“ Zase jsem začala pěnit.
 

„Tati! Co kdybys alespoň jednou poslouchal, co ti říkám! Myslím, že bys mě konečně mohl naučit vykopnout tě ze své hlavy!“ Pane bože! Jestli se nepřestal snažit, tak viděl i Mika. Ještě víc jsem pěnila. Vyšla jsem k němu a pořádně ho bouchla do břicha. Jeho to kupodivu bolelo. To bylo to poslední co jsem si uvědomovala, než jsem omdlela.....

Pootevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl táta s Carlislem.
 

„Jess, Jess! Jsi v pořádku?!“ šíleně mě bolelo celé tělo a.....
 

„Moje záda...“ zachraptěla jsem. Ihned mě obrátil na břicho a podíval se na záda.
 

„Panebože....“ vydechli oba zároveň. To mě trochu vytočilo, ale i probralo.
 

„Co je?!“ zamračila jsem se na ně.
 

„Ten znak je rozpálený do běla. Pomalu slábne..“  ucítila jsem studený dotyk ne zádech. Ruka však rychle ucukla. Stihla jsem jen obraz brunetky.
 

„To je velmi zvláštní. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal.“ Obrátila jsem se k nim čelem. Udělalo se mi neuvěřitelně špatně a já  i přes bolest  vyletěla z pokoje na záchod. Stihla jsem to tak, tak. Málem jsem se pozvracela na chodbě. Opláchla jsem si obličej a pusu. Zvedla jsem  obličej a málem zaječela. To co jsem uviděla v zrcadle mě dokonale vyděsilo. Byla jsem bílá jako stěna a moje oči! Kolem zornice byl karamelový kroužek a duhovku rámovala stejná barva. Okamžitě jsem upalovala zpátky do kanclu. Cestou jsem se alespoň trochu uklidnila.
 

„Tati moje oči.“ pozorně se na ně zadíval. „To je zvláštní ještě před chvíli jsi je měla zelené.“
 

„Taky že byly.“ Začala jsem hysterčit.
 

„Ale jak je to možné?“
 

„Já nevím! Proč zrovna já?!“ zoufale jsem vyběhla na chodbu a vydala se ven z nemocnice. Cestou jsem vrážela do lidí, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem pryč. Pryč od toho všeho......