Slzy
Doma ještě nikdo nebyl, tak jsem auto nechala na příjezdové cestě a šla čekat do kuchyně. Za chvíli zachrastily klíčky v zámku. Ve dveřích se objevila nechápající maminka.
 

„Ahoj Jess! Čí  je to auto?“ volala na mě ode dveří. Teprve až přišla do kuchyně, zarazila se.

„Stalo se něco?“ přisedla si ke mě a objala mě kolem ramen. Měla jsem sucho v puse. Nevěděla jsem jak bude reagovat reagovat a jak jí to mám vůbec říct. Konečně jsem promluvila.
 

„No víš mami......já.........mě...........potakal jsem svého tátu. SKUTEČNÉHO tátu.“ Počkala jsem chvíli a pak dodala „ to auto je dárek od něj.“ Celou dobu jsem se dívala do desky stolu. Konečně jsem vzhlédla. Máma byla ztuhlá v jedné poloze, oči vykulené, avšak z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.
 

„Asi bys o něm chtěla něco vědět, že?“ ten hlas se mámě vůbec nepodobal. Byl takový dutý, nevýrazný. Ne ten jaký jsem znala. Váhavě jsem přikývla. Máma se zhluboka nadechla a začala: „Potkali jsme se na vysoké. Nevím proč chodil na vysokou, asi si chtěl zpestřit tu věčnost. Tam jsem se do něj zamilovala a on asi taky. Nikdy jsem nepochopila, proč si vybral právě mě. Začali jsme spolu chodit. Byly to nádherné dny, nejkrásnější v mém životě. Brával mě do luxusních restaurací a na nádherná místa v přírodě. Po škole mě požádal o ruku. Já řekla ano. Byla jsem ta nejšťastnější člověk na zemi. V té době už jsem věděla, že je upír a taky to, že  nemůže mít děti. V tom jsme se mýlili. Chtěl mě přeměnit, abychom spolu mohli strávit věčnost, ale pak mi začalo být ráno špatně, byla jsem čím dál tlustší, tak jsem pro jistotu šla za doktorem a ten mi řekl, že jsem těhotná. Byla jsem šťastná, šťastná kvůli tomu, kvůli  čemu odešel a přesto jsi to nejlepší co mě v životě potkalo. Vlastně jsi mě držela při životě, když odešel nakonec jsem začala být zase
šťastná, ale když odešel, řekl........“ hlas se jí zlomil a přehrada slz se protrhla a jí začaly stékat slzy po tváři. Už podruhé v životě se z jejích očí staly vodopády kvůli jednomu člověku ". Ani nevím jak, najednou jsem ji objímala a utěšovala, zatímco se vyplakávala. Bylo strašné ji takhle vidět. Vidět tu bolest, kterou prožívala. Strašně moc jsem jí chtěla pomoct. Vzít alespoň trochu té bolesti na sebe. Najednou mým tělem projela křeč. Vycházela ze srdce, které teď bylo na tisíc kousků. Bylo to tak silné, jako nic, co jsem v životě zažila. Bylo to silnější, než láska, která tomu předcházela. Láska se změnila v bolest a utrpení. Procházelo celým mým tělem. Po srdci zbyla jen obrovská díra, která se znovu otevřela ještě zvětšila.  Stále jsem se přesvědčovala, že tam ještě nějaké srdce zbylo. Jinak bych nemohla cítit tohle. Michelle volalo moje srdce. V tu chvíli mi to došlo. Cítím to co máma. Nechápala jsem , jak je to možné, ale bylo to tak.

Nevím, jak dlouho jsme tam tak byly, ale asi dlouho, protože už byla tma, když mámě konečně došly slzy, přesto se stále třásla nekontrolovatelnými zvyky. Děkovala jsem bohu, že tu není táta. Ještě, že odjel na služební cestu.
 

„Mami? Asi bys měla jít spát.“ Němě přikývla a ploužila se ke dveřím. Nevěděla jsem jestli tátu zbožňovat nebo nenávidět. To co kvůli mě udělal mámě.....jako by to slyšela se ještě u dveří otočila.
 

„Jess, tátovi nic nevyčítej. Já mu to nikdy nevyčítala....“ potom pokračovala v cestě do svého pokoje, kde se znovu zhroutila a začala vzlykat.




Škola byla nudná, jako vždy a já se těšila, kdy už konečně skončí, abych mohla jít s tátou na tu louku. Chtěla jsem se o něm dovědět víc. Ještě před tím mě ale čekala nepříjemná věc: říct Cullenům, že vím víc než ostatní a vlastně víc, něž bych měla. Rozhodla jsem se pro Carlislea.  Byl něco jako hlava ,rodiny’. Věřila jsem mu nejvíc ze všech Cullenů a navíc se zná s tátou. Hodiny se neuvěřitelně vlekly. Jediné štěstí bylo, že už jsem se nepřiblížila(ani jsem nemusela) ke Cullenům na takovou vzdálenost, abych měla vize. Ve skutečnosti jsem před nimi utíkala. Kdykoliv se objevili někde, kde jsem byla i já, rychle jsem odtamtud zdrhla.

Konečně zazvonilo a já se mohla s Ang a Laurinkou vydat na oběd.
 

„Jess co dneska děláš po škole?“ hodila po mně tázavý pohled Lauren.
 

„Jdu do nemocnice za Car....za doktorem Cullenem.“ Překotně jsem se opravila. Nabraly jsme si jídlo na tác, posadily se k našemu stolu a já málem zabila mouchu, na kterou jsem skoro hodily tác. „Proč? Vždyť ti nic není.“ Nebyla to docela pravda, ale komu jsem mohla říct, že mám tátu upíra, mámu, která se psychicky zhroutila, když se dověděla, že je tady a 5 lidí v téhle jídelně jsou upíři plus to, že já jsem dhampir. Navíc to tetování.
 

„Jdu jen na kontrolu, proč?“ Lauren zasvítily oči. To znamenalo jediné:NAKUPOVÁNÍ.
 

„Chtěla jsem jet nakupovat do Port Angeles. Jela bys se mnou?“  zamyslela jsem se. Odreagování od všech těch ,zrůdiček’ bych potřebovala, a táta (aspoň myslím) se zlobit nebude a snad ani nezdrhne.
 

„Jasně a co ty Ang? Pojedeš taky?“ ihned přikývla. I když jinak byla naprosto normální a tichá, nakupování přímo zbožňovala. Byla do toho blázen. Povzdychla jsem si. Proč je všechno tak složité? Říct upírovi, že vím, že je upír? Jo zní to šíleně, ale já to MUSÍM udělat.  Ach jo já se z toho snad zblázním. Byla jsem na to natěšená asi tak, jako babička na protézu. Znovu jsem si povzdychla a pustila se do jídla.



Konečně skončila škola. Mé srdce div neposkočilo radostí, že jsem konečně propuštěna z toho vězení. Vydala jsem se přes parkoviště ke svému autu a div mi nevypadly klíčky z rukou. O mého miláčka byl opřený Mike!
 

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho, když jsem spíše doklopýtala, než došla k němu. To se nemůže ta šikovná upíří část probudit, zrovna když to potřebuju?
 

„Ahoj. Jedeš domů?“ zakroutila jsem hlavou.
 

„Jedu za doktorem Cullenem do nemocnice.“ Z nepochopitelných důvodů se zamračil.
 

„Aha, mohla bys mě prosím svézt domů? Něco se mi podělalo v autě....“ suverénní jako vždy. Porozhlédla jsem se po parkovišti. Mischelle  mě přímo vraždil pohledem. Kdyby se to dalo, už jsem dávno mrtvá.
 

„Pokud mě dřív nezavraždí Mischelle.........“ pokrčila jsem rameny. Podíval se stejným směrem a začal se na ni nechutně usmívat.
 

„Tak nastup.“ Jen co jsem dosedla, zazvonil mi mobil. Nandala jsem si sluchátko do ucha, abych mohla řídit a zvedla ho.
 

„ Ahoj Jess.“ Ten hlas bych poznala snad všude.
 

„Chtěl jsem ti vysvětlit to s mámou.“ Utla jsem ho v půli věty.
 

„Ne tati na to zapomeň. Od mámy už jsem to slyšela a ten konec jsem viděla, což už víš.“ Po chvíli jsem ještě dodala. „a nezlobím se na tebe.....“úlevně si oddechnul. Vyjížděla jsem z parkoviště.
 

„Jak to řekneš Carlislovi?“ to mi vyrazilo dech.
 

„Jak........jak to víš?“ povzdechnul si.
 

„Říkal jsem ti o tom propojení.“
 

„Jo říkal, ale neříkal jsi, že ses naučil slyšet moje myšlenky!“ vztekla jsem zasyčela tak, aby to Mike neslyšel.
 

„No, ale jen když se hodně snažím.“
 

„Tak se laskavě přestaň hodně snažit!“ To už jsem doslova zařvala a vypla mobil. Unaveně jsem si oddechla.
 

„Kdo to byl?“proč jsou lidi tak zvědaví?
 

„Táta.“ Přikývl podívala jsem se něj. Nádherně se na mě usmál. Rychle jsem obrátila pohled na silnice a po zbytek jízdy jsem se na něj už nepodívala, protože jsem se červenala jako rajče.
 

„Tak vystupovat. Už jsi doma.“ Obrátila jsem se na něj. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Překvapeně jsem na něj pohlédla, ale nestačila jsem už nic říct. Překonal tu vzdálenost a políbil mě. Jen lehce. Sotva se dotkl mých rtů.