Dárek
Byl tam vytetovaný znak, který právě byl rozžhavený do ruda a přitom jsem věděla naprosto jistě, že jsem na tetování nešla. Navíc tam byly písmena. Dělalo mi to velký problém, ale nakonec jsem je přečetla. Žiješ, aby jsi nás chránila, žiješ abys jsi zabíjela nepřátele, žiješ abys milovala, žiješ aby jsi nenáviděla.... a pak tam byly nějaké znaky. Něco jako runy, či nějaké staré písmo. Abych chránila? Zabíjela nepřítele? Milovala, nenáviděla? Sakra co to má být?! Absolutně tomu nerozumím. Tohle ne! Já jsem přece normální holka, tak proč se mi to děje? Nejdřív ten divný sen, teď zase znak a já vůbec netuším, co znamená. K tomu ještě ty halucinace.

Z přemýšlení mě vytrhlo zazvonění a já se vyřítila z dívčích záchodů do třídy chemie. Ve dveřích jsem se zarazila. Ne že by už byl náš profesor ve třídě, ale v mé lavici na levé straně seděla Rosalie Cullen. Rychle jsem se vydala na své místo, které bylo na pravé straně stejné lavice a doufala, že mi zase nevybuchne hlava. Bohužel, marně. Jen co jsem se svezla na židli, byla jsem zase někde jinde, než ve třídě.

Tentokrát jsem byla v malém domku zase v nějaké dávno minulé době a viděl jsem Rose jak si povídá se ženou, která držela miminko. Bavily se o Rosině svatbě. Ta žena se jmenovala Jessica stejně jako já jí měla jít za svědka. Rychlá změna a Rose leží v uličce celá nahá a opilí muži..... ji znásilňují. Za chvíli už tam byla sama a umírala. Najednou se před ní objevil Carlisle a odnesl jí pryč. Znovu trpěla, ale tentokrát to za chvíli přešlo a ona se vydala s Carlislem do lesa a tam vysála krev srně. (proč mě to nepřekvapuje?)

Znovu změna. Tahle halucinace byla rychlejší, než ty předešlé. Blondýnka se procházela po lese. Najednou se rozběhla jedním směrem. Šla jsem za ní a uviděla toho svalovce (myslím, že se jmenuje Emmett), jak leží na zemi a nad ním se sklání medvěd. Emmett krvácel a medvěd ho nejspíš chtěl zabít nebo já nevím co. Rose skočila na toho medvěda a zabila ho jedním rychlým pohybem. Potom přiskočila k Emmettovi a nesla jej pryč.

Zase změna. Tentokrát jsem byla ve velkém domě s Carlislem, Rose, Edwardem, Emmettem a nějakou brunetkou. Rose prosila ať ho Carlisle promění a ten nakonec souhlasil a kousl ho do krku. Za chvíli hromotluk začal křičet, že to pálí a že to strašně bolí.

Dál už byla jen přítomnost a já tupě zírala na tabuli. Tohle  mi nedělalo dobře. Už 2 krát za půl hodiny vybuchnutí hlavy. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na dívku vedle mě se směsicí pocitů. Nechápavost, lítost a náklonnost. Jen se na mě pohrdlivě podívala a otočila se zpět dopředu. Za chvíli vstoupil chemikář a vyvolal mě k tabuli. Do háje. Jak to asi tak mám umět, když jsem první den ve škole po týdenní nepřítomnosti. Jak to mám asi tak umět! To je pěkně nefér. Zbytek hodiny jsem se pokoušel poslouchat ho alespoň trochu, ale moc mi to nešlo. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co jsem viděla. Navíc v té halucinaci měla Rosalie smaragdově zelené oči a teď je má zlaté, jako zbytek její rodiny, což bylo divné protože byli adoptovaní.

Konečně zazvonilo a já šla s Angelou na oběd. Nandaly jsme si jídlo na tácy a šly si sednout k našemu stolu. Všichni se mě ptali jak to, že už jsem ve škole, tak jsem se smilovala a řekla jim tu historku, čemuž se smáli snad ještě víc než Edík (asi bych  mu tak neměla říkat) chvíli jsme si ještě povídali a já jsem málem zabila pohledem Mischelle, která se zase vrátila ke svým zvykům a přisedla si za Mikem a zase se před ním nakrucovala. Další hodinu jsem měla s Lauren a.... Alice a seděla jsem vedla ní. Sotva jsem si sedla už jsem měla před očima jiný obraz.

Tentokrát mi hlava naštěstí nevybuchla. Seděla jsem v trávě vedla nádherné malé černovlasé holčičky. Najednou ztuhla. Dívala se před sebe a asi tak za pět minut se probrala a už běžela po prašné cestě. Za chvíli se znovu objevila s nějakým mužem se kterým se držela za ruku.
 

,,Alice, jak jsi věděla, že už jdu? Obvykle chodívám později.“zeptal se jí muž s úsměvem.
 

„Viděla jsem to. Najednou jsem uviděla v hlavě, že už jdeš.“  Změna. Jen tma. Potom se otevřely dveře a v nich dokonalá hlava nějakého doktora. Dal už 17ctileté Alice nějaké prášky a ona upadla do bezvědomí. Vzal ji do náruče a zmizel. Znovu změna. Alice se svíjela v bolestech na zemi a křičela, že to pálí, ale žádný oheň jsem neviděla. Pak to náhle přestalo a dívka se rozběhla do lesa. Ulovila rysa a hladově se do něj zakousla. Najednou jsem byla zase ve tmě a viděl jsem jen blonďatou hlavu  pak i tu Alicinu. Zase změn a to už byl jen sled obrázků zbytku Cullenových. Někdo mnou jemně třepal. Byla to Alice a tvářila se překvapeně a vystrašeně.
 

„Co se stalo?“
 

„Nic jen jsem se zamyslela.“ Asi mi nevěřila. Do háje co to bylo? Kdykoliv se k někomu z nich přiblížím stane se mi tohle. Co to je? S těmihle otázkami jsem se trápila celou hodinu  a už se ani nesnažila vnímat profesorku. Konečně skončila hodina a já se připojila k Mikovi a zbytku.
 

„Miku, mohl bys mě prosím svézt? Já mám nefunkční auto a táta nemůže.“ Udělala jsem na něj psí oči. Na což on souhlasil pod podmínkou, že si z něj nesmím asi tak měsíc dělat srandu.

„Dobře.“ Jakmile jsme  vyšli ven ztuhla jsem. Ten dokonalý anděl ze snu byl tady. Byl opřený se o své auto a upíral na mě svůj pohled. Já se v jeho karamelových očích přímo utápěla.
 

„Miku, prosím počkáš chvíli?“zamumlala jsem směrem k Mikovi, aniž bych odtrhla pohled od zlatých očí. Ten jen zamumlal něco, co znělo jako souhlas a odkráčel ke svému autu. Já se vrávoravě vydala k té nejdokonalejší bytosti na světě, která se na mě přitom usmála. Zase mi někoho tak strašně připomínal. Měl  na sobě rifle a černou košili, pod níž se rýsovaly svaly. Černá dokonale kontrastovala s  bílou kůží. Zlaté vlasy rámovaly celý obličej. Ale nejhezčí na něm byly oči. Karamelové nádherné oči plné lásky? Ale nebyla to láska jako taková, byla to láska, jakou ke mě chovali rodiče. Ta láska se míchala se smutkem. Jak jsem se k němu přibližovala, začala mě bolet hlava a postupně se to stupňovalo. Najednou mou hlavou projela tak silná bolest, že jsem nepotlačila syknutí a pak - ale ne - zase iluze.

Nyní jsem byla v malém bytě s tím andělem bez křídel a.... a mou maminkou asi tak o 20 let mladší. Bože už měla pěkné bříško. V očích měla slzy, které už málem přetekly.
 

„Phoebe, prosím nebuď smutná. Nejsem rád že tu musím udělat, ale dělám to kvůli ní. Kvůli naší dceři. Chci, aby měla normální dětství. Miluju tě. Sbohem.“ Zašeptal, naposledy ji políbil a za chvíli už bylo slyšet kvílení pneumatik.
 

„Michelle“ zamumlala máma svezla se na podlahu a z jejích očí se staly dva potoky slz. Chtěla jsem ji obejmout a utišit, ale neměla jsem příležitost. Vrátila jsem se do současnosti. Rychle jsem se postavila a zadívala se do karamelových očí. V té chvíli mi to došlo! On je můj táta! Připomínal mi mě samotnou!
 

„Ta-tati?“ Usmál se na.
 

„Ano, jsem tvůj táta. Pochopím, když mě budeš nenávidět, ale....“ dál už to nedořekl, protože jsem se mu vrhla do náruče. Pořád jsem opakovala to krásné slovo:,,Tati“.
 

„Jess, strašně jsi mi scházela. Chodil jsem za tebou každou noc dívat se jak spíš.“
 

„Ty šmíráku!“ šťouchla jsem do něj se smíchem, což pěkně zabolelo a on se ani nepohnul.
Rozhlédla jsem se po parkovišti, stejně jako taťulda. Pár lidí se na nás dívalo překvapeně, jiní se smáli a někteří nás ignorovali. Co mě ale překvapilo bylo, že na nás Cullenovi a Mike přímo zírali. „upíři“ zamumlal táta.¨
 

„Cože“ vyděsila jsem se.
 

„Tady ne. Ostatně mám pro tebe dárek, pojď ukážu ti ho.“
 

„Dobře. Já jen půjdu říct Mikovi, že pojedu s tebou a ne s ním.“ Rychle jsem rozběhla jeho směrem.
 

„Miku já pojedu s ta.. s ním, jo? Je to můj starý kamarád z mé bývalé školy.“
 

„Jo, jasně. Tak ahoj.“ Zamračil se nerudně.
 

„Ježiši co se mračíš jak kakabus. Alespoň můžeš jet rovnou domů a nikam mě nevozit. Čau.“ Rychle jsem zase pelášila za tátou. On udělal něco naprosto nečekaného. Vzal mě do náruče a posadil do auta!
 

„Tati, nepřeháníš to trochu?!“ Pronesla jsem dřív, než jsem podlehla záchvatu smíchu.
 

„Ale vůbec ne.“ Byl na tom stejně, zato se rychle uklidnil a nastartoval auto. Poslední co jsem viděla, než jsme vyjeli v jeho džípu z parkoviště byl Mike, jak se mračí naším směrem a Cullenovi, jak na nás nechápavě zírají. Co to o nich říkal? Že jsou upíři?
 

„Tati ty jsi říkal, že Cullenovi jsou upíři?“ Okamžitě si přestal pobrukovat nějakou starou písničku a zvážněl.
 

„No Jess, vlastně oni - prosím nepolekej se - i já?“ překvapeně jsem na něj zírala.
 

„Ty jsi upír? Tak jak to, že já jsem člověk?“ zatvářil se nervózně
 

„No ty jsi vlastně dhampir půl člověk, půl upír. Nechápal jsem, jak to že tě mám, protože upíři mít děti nemohou. Odjel jsem za královskou rodinou upírů. Existují dvě takové rodiny. Jedna je tahle a pije zvířecí, druhá lidskou krev. Díkybohu proti sobě nebojují. Studoval jsem u té první v knihovně. Zjistil jsem něco naprosto nového. Když upír miluje člověka, miluje ho tak strašně  moc, může mít dítě, ale má to jednu podmínku. Ten upír se musel nechat přeměnit dobrovolně, což jsem udělal, a tím pádem mám i tebe.“ Byla jsem  z toho celá zmatená. 18 let jsem věřila, že jsem člověk a ono velký houby, ale aspoň nejsem upír, protože ti nestárnou.
 

„Taťuldo? Kolik ti je let?“ to mě celkem zajímalo.
 

„Asi 500.“ Usmál se a čekal na mou reakci.
 

„Vážně?! Teda dědulo, že se nestydíš! Mít dítě až v 500 a s 20tiletou holkou.“ Oba jsme vyprskli smíchy a chvíli se smáli jako blázni. Zvážněl.
 

„Ty se mě nebojíš, že?“

Vykulila jsem na něj oči, což vyvolalo na jeho tváři malý úsměv. „Měla bych?“
 

„No, ne jen se ptám protože ti chci nabídnout, že ti pomůžu s tvými schopnostmi. Vím o nich, protože jsme nějakým zvláštním způsobem propojení. Vím, co cítíš, kde jsi a co děláš a tak. Když tě to naučím, budeš vědět i ty kde jsem, co dělám a cítím, možná i něco víc něco jiného. Někteří upíři mají zvláštní schopnosti. Já můžu proniknout do snu nebo vyvolat iluzi. Znám se s Carlislem, takže vím, že on dokáže naprosto ignorovat pach krve, i když ji vidí před sebou. Edward umí číst myšlenky, ale ty jsi proti němu imunní, protože jsi dhampir a já díky našemu propojení také. Ty máš ještě jednu zvláštní schopnost a to, že vidíš minulost, ale jenom upíra. Alice umí vidět zase do budoucna. Vlastně, podle těch knih co jsem četl a ne podle mě, jsi zrozená k zabíjení upírů, kteří pijí lidskou krev. To proto se ti tam objevil ta písmena. Ještě nevím co znamenají ty runy, ale brzy to zjistím. Když jsi viděla Edwarda v té uličce objevil se ti proto, že to byl upír, který pil lidskou krev, a ten řetízek tě měl varovat, že už někdy pil i lidskou krev. Ten řetízek jsem ti dal, když ti bylo pět. Když spojíš ten znak a přívěsek, co je na řetízku, vytvoříš jakousi obrovskou sílu, kterou můžeš ovládat jen ty a stane se z tebe na malou chvilku ten nejmocnější upír na zemi. Můžu ti pomoci, jestli chceš.“

Když skončil ještě jsem na něj vyjeveně zírala s otevřenou pusou. Na nic víc jsem se nezmohla. Ještě jsem rozdýchávala, že nejsem člověk a co se se mnou děje.
 

„Jasně, že chci. Už mě štve, jak mi pořád nekontrolovatelně vybuchuje hlava. Dnes se mi to stalo čtyřikrát.“
 

Usmál se nad mou odpovědí.
 

„Tak jsme tady.“ zastavili jsme na mýtině uprostřed níž byl velký dům a před ním -panebože - černé porsche převázané obří stuhou.
 

„Tati! Tohle není malý dárek na přivítanou!“ s úsměvem jsem se na něj otočila.
 

„Je to nádhera!“ rychle jsem vystřelila k tomu zlatíčku. Tomu se prostě nedalo odolat. Sedadla vypadala spíš jako pohodlná kožená křesla. Bylo nádherné. Ve vybavení mělo malou plazmovku, nechyběl elegantní mobil, který taky asi nestál zrovna málo, a spoustu různých tlačítek, u kterých si stejně nezapamatuju na co jsou. I Johnny English by na ně mohl být pyšný.

„Teda takového bohatého blázna za tátu si nechám líbit!“ Dala jsem mu pusu na tvář a objala ho.
 

„Jsem rád, že se ti líbí. Běž si ho vyzkoušet. Klíčky jsou v zapalování.“ Byl šťastný, že se mi jeho dárek líbí. Komu by se taky nelíbil. Jezdilo naprosto skvěle. Až tohle zlatíčko uvidí máma, asi dostane infarkt, zvlášť když jí řeknu, od koho je. Vyjela jsem zpátky na silnici a jezdila po ní chvíli jako blázen. Pak jsem se vrátila a povídali jsme si s tátou, co jsme celý ty roky dělali.
 

***
 

Když jsme se rozloučili, bylo už kolem šesté a to je čas, kdy se máma vrací z práce. Rychle jsem nasedla do (už svého) miláčka a rozjela se domů. Čekal mě tam nepříjemný rozhovor o mém pravém tátovi......