Tak mám tady po dlouhé době pokráčko. Snad se bude líbit. Pěkné počtení...

Anděl
Druhý den jsem měla to stádo(no dobře tak stádečko) zase zpátky ve stejné sestavě: Angela, Lauren, Layla, Mike (no ne on se obtěžoval?), Tyler a Eric.

,,Jak ti je?“ Ach jo to si to nikdo nemůže odpustit? Jen jsem protočila oči.

„Mnohem líp.“ Bylo mi mnohem líp. Už mě nebolel bok  a noha jen malinko. Zato hlava se ozývala, jak jen mohla, kdykoliv byl poblíž doktor Cullen. Někdy jsem měla dokonce pocit, že vidím(hodně zrychleně) ten film.

„Tak co je nového ve škole?“ Zajímalo mě, jestli se všichni Cullenovi chovají jako Edward. Ke mě se choval normálně, ale jakmile vešli mí kamarádi, byl odtažitý, a když kolem nich procházel ani se na ně nepodíval. (což Lauren asi urazilo)

,,No zjistili jsme jak se jmenují. Ten co tu za tebou byl včera se jmenuje Edward. Taková blonďatá se jmenuje Rosalie a chodí s takovým namakaným borcem, to je Emmett, Pak je ještě blonďák Jasper a ten chodí s takovou brunetkou a to je Alice. No s nikým se nebaví. Edward ignoruje všechny holky, dokonce i Mischelle Radclifeovou. Což mi připomíná, že Mike má smůlu. Už se o něj nezajímá. Že Mikeičku?“ Sladce se na něj usmála Laurinka. Všichni včetně mě už to nevydrželi a vyprskli smíchy.

„Chudáčku, Mischellinka se o tebe už nezajímá. To asi umřeš touhou po ní co?“ usmála jsem se na něj ještě víc sladce než Lauren, ale v duchu mu nadávala jaký je to debil. Ach jo kdyby tak věděl co cítím já..... On vypadal, že za chvíli vybuchne a už se nadechoval, že nám odpoví, jenže právě přišla sestřička a začala je seřvávat co tady dělají a že mají vypadnout. Ještě když odcházela mumlala si něco jako: ,,Haranti jedni nevychovaní.“

Takhle to šlo další tři dny. Edward se už neukázal, zato naši vzorně chodili každý den, čemuž jsem nebyla tak ráda, protože si ze mě dělal táta srandu, že vypadám  jako mumie. Jednou jsem to nevydržela a dala mu pěstí do nosu, ale to jsem neměla dělat, protože mu z něj začala téct krev. Kdo by si jen pomyslel, že se v takové princezně, jako jsem já (:D), najde tolik síly. Po pěti dnech mě Carlisle (jo zvykla jsem si mu tak říkat, jak v duchu, tak  i normálně a jemu to nevadilo) prohlédl, jestli nenastaly žádné komplikace a já málem spadla ze židle, když mi řekl že jsem naprosto fit. Absolutně jsem nechápala jak mi mohly ty kosti srůst tak rychle?!  Většinou to trvá měsíc, než se zlomeniny zase spojí. Někdy i déle. Tak jak je možné, že mě srostly tak rychle? Za chvíli na mě před nemocnicí čekali rodiče. Byli stejně překvapení jako já, ale ani to neřešili. Dneska byla neděle, takže bylo lážo plážo a naši večer půjdou někam do divadla, či do kina. Dům pro sebe paráda. Žádné omezování v hlasitosti hudby a podobně :D. Navíc nebudu muset ležet v posteli. Vyšla jsem z nemocnice a uviděla ty jejich překvapené tváře. Dokonce měli otevřenou pusu. Jak jinak že? Když máte zlomený žebra a nohu těžko se dá čekat, že budete za pár dnů pobíhat po nemocnici.  Byl na ně unikátní pohled. Už jsem to nevydržela musela se začít smát jako blázen, takže mi trvalo dvakrát tak dlouho, než jsem k nim došla.

,,Ahoj, holčičko. Tak co připravená zase narazit do stromu?“ no jo táta už se nejspíš vzpamatoval. Jen jsem se na něj sladce usmála.

,,To by mi nejdřív někdo musel půjčit auto, že?“

,,Ne! Ne! A NE! Mé auto ti nepůjčím! Stačí, že jsi rozflákala to své.“

"To znamená, že mi koupíš nové? Taťuldo ty jsi úžasný!“ nesnášel, když jsem mu tak říkala, ale co když mi nechce půjčit auto a ani mi ho nekoupí...

,,No to tedy rozhodně ne.“

„Ale, tati, nějak se zítra do školy dostat musím.“ Máma, která se do té doby válela smíchy sebrala všechny své síly a zatvářila se přísně.

,,Jess, ty zůstáváš doma!“

„To teda ne! Pěkně jdu do školy. Přece nechceš, abych trčela doma, když mi vůbec nic není, nebo jsi zapomněla, jak jsem Taťkovi rozbila nos?“ ukázala jsem na jeho náplast na nose.

,,No to jsem teda nezapomněla. Dobře, ale jestli se ti něco stane je to tvoje vina.“ Víc už ze sebe nevymáčkla, protože se zase nekontrolovatelně rozesmála. Zato Taťulda se tvářil, jako kakabus.

„Takže, mám řešení. Zítra mě vezeš do školy a odvoz domů si domluvím ve škole. O.K.?“ Táta zazářil jako sluníčko a souhlasil. Celou cestu domů, která byla docela krátká, vtipkoval na můj účet a já mu to s radostí oplácela. Na to, že jsem se jako zázrakem uzdravila se úplně zapomnělo. Když jsme dojeli domů, vzala těch pár věcí, vletěla do svého pokoje, odhodila tu tašku (ani nevím kam) a cupitala do koupelny. Nechala jsem se rozmazlovat tou nádherně teplou vodou. Byl to nádherný pocit. Vyplýtvala jsem hodně vody, ale vůbec mi to nevadilo. Když jsem vylezla ze sprchy postarala jsem se o svou pleť. Napatlala jsem na ni hřejivou masku a užívala si ten pocit. Konečně jsem vylezla z koupelny jen s osuškou omotanou kolem těla. Rychle jsem se ve svém pokoji oblékla a dala se do jeho uklízení, poněvadž tady nikdo neuklízel po tu dobu, co jsem byla v nemocnici.Po tom, co jsem douklízela zapnula jsem si svůj notebook a internet. Jen tak jsem hledala zajímavé stránky. Nic moc tam nebylo, tak jsem se radši šla najíst. Už mi kručelo v břiše a jak jsem zjistila rodiče už byli pryč, to znamenalo VOLNÝ DŮM:D. Ne že bych byla ráda sama, ale občas mě štvalo, že si nemůžu nahlas pustit hudbu, kterou jsem přímo zbožňovala. Rychle jsem si vzala salát, co mi mamka připravila a pelášila do svého pokoje, kde jsem si pustila šíleně nahlas svoje oblíbené CDčko od Photolab. Začala jsem tahat své oblečení ze skříně. Byly tam různé kousky. Třeba plážové šaty, co jsem nosívala, když jsme jeli do LaPush nebp třeba mé oblíbené  rovné tmavě modré džíny  s fialovým dlouhým trikem a nápisem „I LOVE NEW YORK“. To byl můj rituál vždy, když odjeli naši pryč. Vytahala jsem své oblečení a zkoušela nové kombinace.  Nakonec jsem si něco vybrala do školy a pádila podívat se na nějaký ten filmík.

Zbožňovala jsem filmy. Doma jsme jich měli plnou skříňku. Po dlouhém rozhodování jsem si vybrala Let´s Dance, ale byla jsem už tak strašně unavená, že jsem to ani nedokoukala, což se mi nestává a šla si raději lehnout. Jen co jsem se dobelhala do belhala do postele už jsem se propadala do neznáma. Stála jsem na mýtině v lese, která byla prosvícena sluncem. Ke mně se blížil  anděl, který se mi zdál tak strašně povědomý. Zdálo se mi že ho znám, ale  nemůžu si vzpomenout.

,,Ahoj dítě. Promiň, že tě tak přepadám ve snu, ale jinak to nejde.“ Usmál se tím nejúžasnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla a pokračoval. ,,Brzy přijedu do Forks a vše ti vysvětlím i ty iluze. Nejspíše zítra. Mám tě moc rád dítě. Opatruj se.“ Naposledy se usmál a zmizel a já se propadla do skutečného spánku.

Ráno jsem se vzbudila ještě než mi zazvonil budík. Rychle jsem si šla do sprch a tam jsem přemýšlela. Toho anděla jsem ještě nikdy neviděla, tak jak se mi o něm může zdát? A jak, že mi to říkal? Dítě? Co to má znamenat?