Halucinace nebo minulost?

Byla jsem na nějaké zahradě, kde si hrál malý chlapec  se štěnětem bernského salašnického psa. Bylo to celkem srandovní, protože to štěně bylo stejně velké jako chlapec. Z domu vyběhla usmívající se žena ve středním věku. Měla hnědé vlnité vlasy, které jí spadaly až do poloviny zad.

,,Edwarde, pojď na oběd.“

Chlapec na ni udělal psí oči. Může jít Lexík taky prosím?“

Žena se jen usmála, souhlasila a vběhla s zpátky do domu. Kde na ni už čekal usměvavý muž podobný Edwardovi.

Pak se obraz změnil. Žena ne nepodobná té co volala svého synka na oběd ležela  na nemocničním lůžku a prosila mého doktora, aby zachránil jejího syna. V hrůze jsem si uvědomila, že umírá. Vydechla poslední ,,prosím“ a opustila tento svět.

Znovu změna. Zlatovlasý bůh se nakláněl nad postelí umírajícího asi 17náctiletého kluka, toho, co si hrál se štěňátkem ne zahradě, ale o několik let staršího. Teď se mu nejspíš zbortil celý svět. Trochu jsem pootočila hlavu a než zmizel tenhle obraz a nahradil ho jiný, zahlédla jsem i jeho otce. Tady už neměl nikoho. V dalším obrazu byla márnice?! Vezl ho tam ten samý doktor, co se stará o mě. Naklonil se nad Edwardovo lůžko a kousl ho-zalapala jsem po dechu - kousl ho do krku a on začal strašně trpět.

Teď už to bylo něco jako zrychlený film. Nějaká žena s hnědými vlasy, doktor, Edward (v nynější podobě), blonďatá bohyně, hromotluk a nějaký pár blonďáka a krásky s černými vlasy.

Chvíli jsem jen tak tupě zírala do bílé stěny, než jsem si uvědomila, že jsem znovu v nemocnici. Co to sakra bylo?! Halucinace? Asi jo. Obrátila jsem se na toho kluka a s hrůzou zjistila že je to ten z mé halucinace.

,,Jak, jak se jmenuješ?“ Zmateně na mě pohlédl.

,,Edward“

Edward?! Třeba je jen náhoda. Třeba jsem si spletla jméno a byl to třeba Edmund. Uklidňovala jsem se, jenže to přišel k mé levé straně postele můj doktor a znovu jsem se ocitla někde jinde. Tipovala jsem to nějaký dům nebo spíš menší zámek ze 17.století. S rodiči jsem často jako malá jezdila na výlety a většinou to byly prohlídky hradů a zámků. Stála jsem v pokoji s masivním dřevěným stolem, za kterým seděl odměřený a chladný muž a naproti němu stál zlatovlasý mladík se zlatými vlasy a já si uvědomila že je to můj doktor.

,,Carlisle.“ začal ten starší ,,Vezmeš si ty nejlepší muže a půjdete do severní části města. Řádí tam zase nějaký upír. (Upír?!) Byl bych šel s vámi, ale mám jisté neodkladné záležitosti.“

,,Jistě otče.“ Odpověděl stejně chladně Carlisle, ale i tak bylo poznat, že jej trápí otcův nezájem.

Znovu změna obrazu. Doktor ležel na zemi a nad ním stál jakýsi muž a trhal ho pomalu na kusy a nakonec ho i kousl. (to byl ten upír?!)

Zase jiný výjev. Zlatovlasý, mladý muž ležel v podzemí v kaluži krve. Měl roztrhané jak oblečení, tak tělo, ale uzdravoval se zázračně rychle, jenže při tom trpěl jako Edward v mé předchozí halucinaci.

A znovu sled obrázků. Ta žena s hnědými vlasy, Carlisle, Edward, bohyně, hromotluk a pár. Zase jsem tupě zírala do zdi. A co bylo tohle?! Vždyť jsem byla asi tak o čtyři století zpátky! Zdálo se, že si toho všimli, ale připisovali to nejspíš mým zraněním. Obrátila jsem se na doktora.

,,Promiňte, mohl byste mi říct jak se jmenujete?“ v jeho obličeji se nezračilo překvapení ani zmatení.

,,Carlisle.“ Taková náhoda snad neexistuje.

,,Co se stalo?“Byla jsem zmatená. Netušila jsem co se to děje.

,,Najednou jsi ztuhla a 5 vteřin jsi zírala před sebe jako v transu. Neslyšela jsi neviděla jsi“ Odpověděl mi melodickým hlasem Edík (asi bych mu tak neměla říkat :D)

,,Cože?!“ vykulila jsem na něj oči, čemuž se oba zasmáli.

,,Viděla jsi něco? Křičela jsi tady něco v tom smyslu jako že to není možné“

Ježiši to sem se tak ztrapňovala před těmi nejúžasnějšími bytostmi? Mému výrazu se oba znovu rozesmáli.

,,Asi jo já nevím co to bylo asi halucinace“ Na Edwardově dokonalé tváři se objevil frustrovaný výraz.

,,Co je?“

,,Nic. Co si viděla v té halucinaci?“ Jen jsem zakroutila hlavou.

,,Ty mi to neřekneš?“ udělal psí oči. Byly to přesně ty samé, co dělal na svou mámu, aby mohl jít dovnitř baštit i jeho pejsek.

,,Ne neřeknu.“ Radši jsem se mu nepodívala do očí. Něco mi říkalo že bych mu to pak vyžvanila. Naštěstí mě spasila moje vzpomínka.

,,To do tebe jsem vrazila autem?“ usmál se vypadal naprosto božsky.

,,Ne tak docela v poslední chvíli si stočila volant do příkopu a skončila ve stromu."

,,To si vůbec nepamatuju.“ Znovu se nadechoval k otázce a já měla neblahé tušení, že se chce vrátit k mé halucinaci, ale předběhla jsem ho.

,,Kdo mě odtamtud dostal?“ zvážněl.

,,Já, měl jsem strach, že se ti něco stane.“

,,Och. Díky mladý gentlemane.“ Po mojí poznámce s gentlemanem jsme vyprskli smíchy. Ten zvuk bych mohla poslouchat pořád. Dnes měli přijet ti noví studenti. Kvůli tomu jsem se rozčilovala, když za mnou byli rodiče.

,,Ty jsi nový, že?“ pokýval hlavou.

,,Jo. Ještě s mými sourozenci.“

,,Už teď vás lituju. První den na nové škole. FUJ! Všichni na tebe čumí, jak na mimozemšťana. Hnus! Já jsem se přestěhovala před rokem. Jo a jsem Jessica.“ Představila jsem se když mi došlo, že jsem to ještě neudělala.

,,Kolik vás je v rodině?“ byla jsem zvědavá jestli tohle bude sedět.

,,Sedm. Carlisle a Esme nás adoptovali.“ V duchu jsem, počítala bruneta (nejspíš Esme), Carlisle, Edward, blondýna, hromotluk, blonďák a černovláska, sedm. Znovu jsem to přepočítala a došla ke stejnému závěru. Překvapeně jsem vyvalila oči.

,,Co......“ zbytek nedořekl, protože se do mého pokoje navalilo stádo mých kamarádů, kteří zůstali hned stát, jakmile zjistili, kdo to sedí u mé postele.

,,Měl bych jít.“ zašeptal ten na koho tak zírali, naposledy se usmál a odešel. Když procházel kolem toho stáda byl napjatý, což jsem nedokázala vysvětlit, ale ani jsem neměla příležitost, protože jakmile se za ním zaklaply dveře všichni se nahrnuli kolem mé postele a chrlily na mě otázky typu: ,,Jak ti je“ nebo
,,Co tu dělal?“ a ,,Co se stalo?" než je Lauren  konečně okřikla. A ujala se slova.

,,Jak ti je a co tu dělal on?“

,,Bylo i líp a on se přišel podívat jak mi je, protože jsem do něj málem vrazila autem a následně skoro zabila.“ Ušklíbla jsem  se.

,,Neboj Lauren, je volný, ale nepřipadalo mi, že by to chtěl změnit.“ usmála jsem se na ni až moc sladce.

,,Tak povídejte, jak vypadali jeho sourozenci“ vyprávění se ujala Lauren, jak jinak.

"No jsou naprosto úžasní  a nádherní jako,........“ to už nedořekla, protože do mého pokoje vešel doktor a vyhnal je ven, a pak se vrátil k mé posteli.

,,Děkuju“.

,,Za co?“

,,No, operoval jste mě, ne?“

,,To máš pravdu.“

,,Tak za to i za to, že jste je vyhnal ven a ušetřil mě tak asi hodinového básnění o tom, jak jsou vaše děti nádherné, úžasné, a tak.“

Zářivě se usmál, nejspíš ho to pobavilo.

,,Jak já znám takové, jako jsou oni, zítra je tu máte zase..“ pousmál se a vyšel z pokoje. Já jako zázrakem znovu usla.....