Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

7.část - Krev

Vyděšeně jsem zírala,jak pan Banner rozdává každé dvojici jeden skalpel a dvě indikátorové destičky.    

Cítila jsem,že Edward je vedle mě čím dál tím napjatější,ale nezajímalo mě,co je příčina.

Jako ve snu jsem sledovala pana Bannera,jak jde k Mikovi,pokapává jeho destičku vodou a říká:

,,…pak chci,abyste se opatrně řízli skalpelem do prstu…“

Popadl Mika za ruku a dloubl ostřím do špičky Mikova prostředníčku.

Ach ne.

Edward vedle mě ztuhl.

Nedýchej,nedýchej,nedýchej!

Co mám dělat?

V nemocnici jsem se málem přisála na Tylerovy rány….

Nedýchej,nedýchej,nedýchej!

Musím něco udělat.Musím odtud zmizet.

Bože,copak jsem nějaká nestvůra,aby mi voněla lidská krev?!

Teď není čas se tím zabývat.Dochází ti kyslík,Bello.Tak se vzpamatuj!

Uf,dostala jsem nápad.

Položila jsem si hlavu na lavici,pokoušela se udělat se co nejvíc bledou a snažila se skoro nedýchat.

Pan Banner si toho téměř okamžitě všiml.,,Je vám špatně,slečno Swanová?“

Ach,přesně v tohle jsem doufala.

,,Ano,moc.“

,,Může někdo odvést Bellu na ošetřovnu,prosím?“zavolal pan Banner.

Myslela jsem,že se přihlásí Mike,ale Edward byl rychlejší.,,Já ji tam vezmu.“Mluvil podivně přiškrceným hlasem.

,,Můžete jít sama?“zeptal se pan Banner.

,,Jo.“Snažila jsem se co nejpřesvědčivěji předstírat mdloby.Jenom mě už pusťte ven,budu skákat třeba po rukách.

Edward mě jemně podepřel rukou,ale nijak víc se ke mně nepřiblížil.Imitovala jsem co nejrychleji klopýtání,když mi dva metry od dveří došel kyslík.

Á jé.Musela jsem se nadechnout.

Opatrně jsem nasála vzduch pusou.V ústech se mi rozlila báječná,sladká vůně,promíchaná s různými ingrediencemi.Čokoláda,lilie,třešeň,mahagon,sasanka,máta…a kupodivu i ocel.Kdyby se mi z té vůně nezbíhaly sliny,pravděpodobně bych byla fascinovaná.

Samantha Clarková byla nejblíž.Zastavila jsem se.Voněla po hřebíčku…

Edward mnou lehce škubl.

Ježíš,Bello,na co to myslíš?!Zděšená svou neutuchající chutí na krev jsem se vykašlala na klopýtání a omdlívání a vystřelila ze třídy.Edward byl těsně za mnou.

Hned,jak se zavřely dveře od třídy jsem se sesunula na podlahu a rozvzlykala jsem se.Celá jsem se třásla a hlavu jsem si schovala do dlaní.

Jsem nestvůra.Kreatura.Monstrum.Lidožrout.Pijavice.Upír.Psychopat.Zrůda.Příšera.

PROČ PRÁVĚ JÁ???ČÍM JSEM SI TO ZASLOUŽILA???NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!

Edward si ke mně klekl a zmateně,starostlivě mě utěšoval.

,,Ššš,no tak,Bells,proč pláčeš?“

Jeho hlas zněl jako zpěv.Anděla jako je on si já,odporná psychopatka,nezasloužím.

Rozbrečela jsem se ještě víc.Proč mi musí krev tak vonět?Proč zrovna mě?

Najednou jsem ucítila,jak mě něčí studené ruce hladí po vlasech.Ten dotyk na chvíli zastavil můj pláč.Zvedla jsem hlavu.

Edward napůl dřepěl,napůl klečel v minimální vzdálenosti ode mě,o očích starosti a něhu.

Když jsem zvedla hlavu,trochu se odtáhl,ale jenom maličko.Viděl,jak se na něj dívám a rozpačitě stáhl ruku z mých vlasů.,,Promiň.“

,,Mě to nevadí,“hlesla jsem a zase se rozbrečela.

Zlehka mi setřel z tváře slzu.,,Tak co se stalo?“ptal se tiše.

Zavrtěla jsem hlavou a roztřeseně se postavila na nohy.,,P-pojď na o-ošetřovnu.“

Mlčky mě vedl po školním pozemku.Byla to ohromná úleva,nadechnout se čerstvého vzduchu.Zase jsme to byla já,normální lidská Bella.

Ale jak jsem málem skočila na Samanthu…

Přidušeně jsem vzlykla a nohy mi vypověděly službu.Místo dopadu na tvrdou zem mě zachytily Edwardovy ledové paže.Zvedl mě,jako bych nebyla těžší než list papíru a nesl mě na ošetřovnu.Zavřela jsem oči a tiše plakala.

,,Jejda!“zajíkl se ženský hlas.

,,Omdlela při biologii,“lhal Edward přesvědčivě.

,,Vždycky se někdo najde,“konstatovala sestřička a pokynula Edwardovi,aby mě položil na lůžko.

Mezitím mi jiná sestřička donesla pytlík s ledem.Ne že bych ho potřebovala kvůli mdlobám,ale aspoň jsem si zchladila hlavu.

Na ošetřovnu strčila hlavu paní Copeová.,,Máme tu dalšího,“oznámila.

Rychle jsem seskočila a podala led zpět sestře.,,Už jsem v pohodě.“

A pak dveřmi vešel Mike,podpírajíc bledého Leea Stephense.

Edward mě chytil za ruku.,,Ach ne,“zamumlal.,,Jdi hned do kanceláře,Bello.“

Udiveně jsem se na něj podívala.,,Věř mi – běž.“

A jak se pak pohnuly dveře,foukly sem vzduch a taky skvělou vůni…vůni…vůni…

Křečovitě jsem sevřela ruce v pěsti a vystřelila z ošetřovny.Edward šel těsně za mnou.

,,Ty jsi poslechla mou radu?“ohromeně se ptal.

Slastně jsem si povzdechla…a opět jsem se rozplakala.

Edward mě posadil na židli a sedl na naproti mně.Opírala jsem se o roh židle a vzlyky mnou otřásaly.

Jsem nestvůra.Chtěla jsem vypít lidskou krev…a nikdo mi nepomůže,protože s tímhle jít k psychologovi,pošle mě šupem do blázince.Co mám dělat?Nejspíš…utéct?Zmizet,aby se za mě Renée nemusela stydět?Aby radši nikdy nezjistila,že má dceru nestvůru toužící po lidské krvi?

,,Bello,přestaň plakat a řekni mi co se děje.“

Ach,Edwarde,kdybych ti to řekla,už se na mě ani nepodíváš a s křikem utečeš.Ještě mi nech posledních pár minut,kdy můžu být s tebou a pak slibuji,že už o mě neuslyšíš.Nikdo už o mě neuslyší.

Pocítila jsem zoufalou touhu obejmout ho,ale pochybuju,že by se mu to líbilo.

Slyšela jsem,jak klaply dveře a Mike vyšel ven.Měřil si nás podezřívavým pohledem.

,,Je ti něco Bello?“

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Nevypadáš tak,“pokračoval Mike.

Edward na něj zasyčel.,,Radši se vrať do třídy a nechej ji na pokoji.“

Nic jsem neviděla,pouze slyšela,jak se Mike prudce obrátil a chvatně vyrazil pryč.

,,Tělák,“zasténala jsem.

U ucha se mi ozval Edwardův sametový hlas.,,Zruším ti ho.“

Neslyšela jsem,jak přemlouvá paní Copeovou.Topila jsem se v zoufalství.

,,Zařízeno.Pojď,odvezu tě domů.“

Zavrtěla jsem hlavou.,,Alice…“

,,Takhle nemůžeš jít nakupovat.“

,,Edwarde…“

,,Ano?“zeptal se něžným hlasem.

,,Nezasloužím si to.“

Když viděl,že nejsem schopná jít,zvedl mě a nesl mě pomalu k autu.,,Co si nezasloužíš?“

,,Jak jsi na mě hodný.“

Přejel mi rukou po tváři.Nedělala jsem si hlavu s tím,že mě dokáže udržet jen jednou rukou a to ještě daleko od těla…

,,Zasloužíš si mnohem víc.“

,,BELLO?EDWARDE?“ozval se naléhavý výkřik.

,,Díky bohu,tady jste!“

Alice.

Další osoba,po které se mi bude hrozně stýskat.Chudák netuší,že mě dnes vidí naposledy…

Edward mě položil na sedadlo spolujezdce a Alice si sedla dozadu.

,,Proč nejedeme?“ptala jsem se zmateně.

V autě na chvíli zavládlo ticho,které protrhla Alice.,,Proč chceš utéct?“

Otevřela jsem oči.Alice a Edward na mě vyděšeně zírali.

,,Jak to víš?“zeptala jsem se bezmocným šepotem.

Vyměnila si rychlý pohled s Edwardem.,,Na tom nesejde…prostě to vím.Proč chceš utéct?“opakovala.

,,Jsem špatná,“zašeptala jsem a nechala slzy,aby mi pomalu stékaly po tváři.

Těm dvěma se kupodivu ulevilo.,,Nikdo není horší než my,“zamumlal si Edward pro sebe.

,,A co za hrozný zločin jsi spáchala?“ptala se Alice s úsměvem v hlase.

Jenže ona to nechápe.Ona si z toho dělá legraci.

,,To není k smíchu!“vykřikla jsem a vodopád slz se spustil naplno.Přitáhla jsem si kolena k bradě.

Zvážněli.,,Nám můžeš říct pravdu,ať už je to cokoliv.“

,,Utečete.“

Překvapeně se na mě dívali.

,,Neznám nic,co by mě spolehlivě vyděsilo.“Edward na mě upřel prosebný pohled.

,,Budeš mě nenávidět.Budeš si myslet,že jsem cvok.“

Alice zavrtěla hlavou.,,Na světě nejsou větší znalci…kuriozit,než my.Neutečeme.“

,,Ne.Zavez mě prosím domů.“

,,Až slíbíš,že zůstaneš.“

,,Tak jo.Ale před každou takovou biologií mě musíte varovat.“

Alice kývla.

Edward mě hodil domů a naposled mě pohladil po vlasech.,,Nebuď už smutná.“

A odjel.

Doma jsem padla naznak na postel a připadala si jako nákaza.Nesmím utéct.Slíbila jsem to.