Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

47.část - Together

Tak jsem se konečně dopracovala k nějaké šťastné části:))Chci hrozněěěě moc poděkovat všem,kteří čtou moje povídky,dodává mi to ohromnou chuť psát:))Možná si teď dám s MPBU chvilku voraz a vrhnu se na svoje ostatní povídky,ale rozhodně to není konec,myslím že se ještě ledacos přihodí…snad se vám tahle část bude líbit,                 

Malika

BELLA:

Pochybovačně jsem si ho měřila a snažila se nedávat najevo žádné pocity.Lže mi,nebo ne?Kdyby mě miloval,tak by se tu přece nelíbal s vlkodlakem!

A řekla jsem mu to i nahlas. „Kdybys mě miloval,neplazil by ses tu po vlkodlakovi.“

Obličej mu posmutněl.A mě to bylo jedno.

„Bells,já…dovol abych ti to vysvětlil.“

„Myslím že tu není co vysvětlovat,“odsekla jsem a zuřivě mrkala,abych se nerozbrečela.

„Lásko..je.Věř mi,prosím.Já myslel že jsi mrtvá.“

Byla jsem ráda že jsem upírka – už mě nemohlo prozradit srdce.A teď stačilo jen navenek zůstávat jako kus ledu a vnitřně se trhat. 

„Jo,já taky myslela že jsi mrtvý.A s žádným vlkem jsem si nezačala.“

Sklopil hlavu. „Je mi to líto.“

„A to jako proč?Nemusí.Je to tvoje rozhodnutí.Jen ode mě prosím pozdravuj Alici,“požádala jsem ho a chystala se co nejrychleji k odchodu.

Šokovaně na mě zíral. „Cože?“

„Nebudu tady překážet,navíc Volturiovi budou nadšení že se k nim přidám.Sbohem.“Obrátila jsme se abych se na něj už nemusela dívat a rozběhla jsem se.

Jenže ani ne za sekundu jsem ucítila jeho ruku na svém rameni.Už nebyl ledový,měl stejnou teplotu jako já.Nebo spíš já byla stejná jako on.Téměř.

„Pusť mě!“zasyčela jsem.To mi to musí dělat ještě těžší??

Nepustil mě,naopak mě chytil kolem ramen a držel.Představovala jsem si,jak by moje srdce sprintovalo,kdyby ještě bilo.

„Bells,neodcházej!Už jednou jsem tě nechal odejít.Neudělám stejnou chybu dvakrát.“

„Jenže já se odmítám dívat na to jak chodíš s vlkodlakem!Co bych tady asi dělala?Chodila s Alicí na nákupy a pozorovala,jak kolem tebe a Leah budou za pár let běhat upíro-vlčátka?!!“

Jeho ruce sklouzly na moje záda.Přitáhl si mě blíž,čemuž jsem se vehementně bránila.

„Bello,poslouchej mě.Já miluju tebe,nikoho jiného.“

Nevěřila jsem mu.Lhal.Prudce jsem ho odstrčila. „Smrdíš,“poznamenala jsem.Byla to pravda,ten vlkodlačí smrad byl nechutný.

Zoufale si povzdechl. „Co mám dělat abys mi uvěřila?!“

Mlčky jsem ho sledovala a začaly mě nahlodávat pochybnosti.Opravdu to jen hrál?

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat.Když jsi odešla,snažil jsem se zabít,ale Alice mě vždycky stačila včas zastavit.Celou tu dobu mě držela při životě naděje,že se třeba ještě někdy vrátíš.Ale potom mě Alcie vytáhla na lov a ty jsi jí zavolala.Bylo tak nádherné slyšet tvůj hlas…“odmlčel se.

„Jenže když jsem ji žádal,aby mi půjčila mobil – chtěl jsem s tebou mluvit – tak mi řekla že ty se mnou mluvit nechceš.To byla poslední kapička,která zhasila moji naději že se vrátíš.Tak jsme se rozběhl do La Push,a tentokrát mě Alice mě zastavit nestačila.Jenže na hranici jsem potkal Leah.Ona mě nezabila,protože na tom byla stejně mizerně jako já.Právě naše neštěstí nás spřátelilo.Když jsem se večer vrátil domů,Alice vypadala příšerně.Myslela si,že jsi mrtvá,protože jí zmizela tvoje budoucnost a praskl štít,který jsi jí dala.A…když jsme zůstali v domě sami,prozradila mi pravdu.Proč jsi musela odejít.“

Jemně mě chytil prstem pod bradou a zvedl mi hlavu,abych mu viděla do očí. „Nemusela jsi odcházet.Zabil bych každého kdo by se k tobě jen přiblížil.“

Po tvářích se mi začaly koulet slzy.Ještě tu přece jen byla naděje.

Setřel mi je a už své ruce z mého obličeje neoddělal.Přejížděl mi prstem zlehýnka po tváři a šeptal moje jméno.

Uvěřila jsem mu,tak pitomá jsem byla.

„Edwarde,“rozbrečela jsem se a vší silou ho objala.Tiskla jsem se k němu jako bych ho už nikdy nechtěla pustit,a on na tom byl podobně,i když mu uniklo bolestné syknutí.

Zmateně jsem se odtáhla. „Co je?“

„Jsi teď silnější než Emmet,“zakřenil se.

Páni.Konečně si nepřipadám bezmocná.Najednou jsem věděla co bude jedna z prvních věcí které udělám až se vrátíme ke Cullenovým.Dám si s Emmetem zápas.

Edward se mi díval do očí a měl lehce frustrovaný výraz,jako vždy netušil na co myslím.Poodtáhla jsme kousek štítu a ukázala mu svoje záměry.Znovu se usmál a přitáhl si mě blíž.Mou pozornost upoutaly jeho rty.Bylo to tak šíleně dlouho,co jsem je cítila na svých…

Ale vážně to tak bude chtít?Vážně nekecal?Neodběhne teď za Leah,když ho políbím?

Viděl moje pochyby a patrně uhodl co se za nimi skrývá,protože než jsem stačila cokoliv udělat,skočil po mě a povalil mě do trávy.Hladově objížděl křivky mého těla a potom mě políbil jako nikdy předtím ne.Přisála jsem se k němu a obratně se překulila nad něj,a dál udržovala kontakt s jeho rty.

Ztratila jsem pojem o čase..a vždyť to bylo jedno.Měli jsme před sebou celou věčnost.

EDWARD:

Probodávala mě nedůvěřivým pohledem,a podle jejího výrazu bych si tipl,že se musela snažit aby se nerozbrečela.Jsem takový idiot.Jak jsem na ni jen mohl zapomenout?Jak jsem se mohl líbat s Leah…?

Nakonec tiše řekla:„Kdybys mě miloval,neplazil by ses tu po vlkodlakovi.“

Ach ne.Už je to tady. „Bells,já…dovol abych ti to vysvětlil.“

„Myslím že tu není co vysvětlovat,“zasyčela a začala mrkat…aby se přede mnou neponížila tak,že by brečela.Tak tohle mi asi zabere nějakou tu hodinu než ji přesvědčím že ona je jediná která se kdy dotkla mého srdce.

V tu chvíli jsem o tom nepochyboval..ale nebyla to zcela pravda…

Teď ale musím přesvědčit Bellu.Už mi nesmí znovu odejít. „Lásko..je.Věř mi,prosím.Já myslel že jsi mrtvá.“

„Jo,já taky myslela že jsi mrtvý.A s žádným vlkem jsem si nezačala.“Tak ledový tón jsem od ní slyšel jen jednou – když odcházela.Ale teď byl přece jen kapku jiný…už ne tak dovedně zahraný.

„Jo,já taky myslela že jsi mrtvý.A s žádným vlkem jsem si nezačala.“

Tentokrát už ledový tón nehrála,myslela to zcela upřímně.Zasloužil jsem si to…„Je mi to líto.“

„A to jako proč?Nemusí.Je to tvoje rozhodnutí.Jen ode mě prosím pozdravuj Alici,“řekla a otočila se.Odcházela.Zase.

„Cože?“Dokonale mě šokovala.

„Nebudu tady překážet,navíc Volturiovi budou nadšení že se k nim přidám.Sbohem,“vychrlila ze sebe a než jsem stačil mrknout,rozběhla se co nejrychleji pryč.

Ne.Už ji nikdy nenechám znovu odejít.Jen ji musím přinutit aby si mě poslechla a potom bude všechno zase jako dřív.Rychle jsme vyrazil za ní a i když byla novorozená,nedělalo mi problémy ji dohnat.Nevěděl jsem jak se mám ale zachovat,tak jsem ji jemně chytil za rameno a snažil se ji zbrzdit.Bylo tak zvláštní dotýkat se jí,když měla stejnou teplotu jako já a když jsem necítil žádné pokušení ji zabít.Tak…krásné.

„Pusť mě!“zasyčela ostře.

Ale já ji nepustil.Už nikdy ji znovu nepustím.Byla tak úžasně blízko.Můj anděl…zase jsme spolu a já jí to musím vysvětlit.Teď nebo nikdy,soudě podle jejího výrazu.

Chytil jsem ji pevně kolem ramen,dál jsem si netroufal.„Bells,neodcházej!Už jednou jsem tě nechal odejít.Neudělám stejnou chybu dvakrát.“

Na obličeji se jí vytvořila tvrdá maska,ale zoufalství jí pronikalo skrz hlas. „Jenže já se odmítám dívat na to jak chodíš s vlkodlakem!Co bych tady asi dělala?Chodila s Alicí na nákupy a pozorovala,jak kolem tebe a Leah budou za pár let běhat upíro-vlčátka?!!“

Ach ne.Vůbec to nechápala. „Bello,poslouchej mě.Já miluju tebe,nikoho jiného.“

„Smrdíš,“odsekla a odstrčila mě od sebe.

„Co mám dělat abys mi uvěřila?!“Začínal jsem být dost zoufalý.

Mlčela a nehýbala se.Žádná slova,dech,nic.Ani jeden sval v těle se jí nepohnul.

Využil jsem té odmlky – přišla mi jako dobré znamení.Překotně jsem se dal do vysvětlování. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat.Když jsi odešla,snažil jsem se zabít,ale Alice mě vždycky stačila včas zastavit.Celou tu dobu mě držela při životě naděje,že se třeba ještě někdy vrátíš.Ale potom mě Alice vytáhla na lov a ty jsi jí zavolala.Bylo tak nádherné slyšet tvůj hlas…“zmlknul jsem a na chvíli se ponořil do vzpomínek. „Jenže když jsem ji žádal,aby mi půjčila mobil – chtěl jsem s tebou mluvit – tak mi řekla že ty se mnou mluvit nechceš.To byla poslední kapička,která zhasila moji naději že se vrátíš.Tak jsem se rozběhl do La Push,a tentokrát mě Alice mě zastavit nestačila.Jenže na hranici jsem potkal Leah.Ona mě nezabila,protože na tom byla stejně mizerně jako já.Právě naše neštěstí nás spřátelilo.Když jsem se večer vrátil domů,Alice vypadala příšerně.Myslela si,že jsi mrtvá,protože jí zmizela tvoje budoucnost a praskl štít,který jsi jí dala.A…když jsme zůstali v domě sami,prozradila mi pravdu.Proč jsi musela odejít.“Jak jsme mluvil,nelítostná maska jí začala sklouzávat z obličeje.I když se snažila udržet lhostejný výraz,nedařilo se jí to.Už byla nalomená.

Chytil jsem ji pod bradou a zvedl jí hlavu tak,aby mi viděla do očí.Jen taktak jsem se udržel abych jí nesjel prstem po tváři a potom…dost! „Nemusela jsi odcházet.Zabil bych každého kdo by se k tobě jen přiblížil.“

Z pod řas jí vyklouzla slza.A další.Za chvíli už to byl celý vodopád.Už jsem nedokázal zadržet svůj chtíč a setřel jsem jí slzy,a dál nechával své ruce na její tváři.I kdyby protestovala,neměl bych sílu je oddělat. „Bello,“zašeptal jsem tiše.

V očích jí přebliklo a najednou jsem věděl že mi věří.Že ji mám zase zpátky.

 „Edwarde,“rozbrečela se na celé kolo a náruživě mě objala.Byl to tak neskutečně krásný pocit držet ji zase v náručí…ale po chvilce jsem si uvědomil že mě drtí veškerou svou silou.Z úst mi vyšlo bolestné syknutí.

Bella se okamžitě odtáhla.„Co je?“

„Jsi teď silnější než Emmet,“zazubil jsem se.To se bratříčkovi asi moc líbit nebude.

Bella se na mě dívala s lehce nepřítomným zamyšleným výrazem.Tak hrozně rád bych věděl na co myslí…Najednou se stalo něco zvláštního.V mysli jsem uviděl obrázek Emmeta jak bojuje s Bellou..a Bells,která ho bez námahy povaluje na zem…Usmál jsem se nad tím…a přitáhl si ji blíž.Znova to byla moje Bella.

Zrychlil se jí dech,jako taková náhražka ze bušení srdce.V očích jsem jí viděl nejistotu – už zase určitě myslela na Leah.Bude ještě dlouho trvat než si získám zpátky její důvěru,ale podaří se mi to.Musí.

Náhle jsem už nedokázal vydržet ani setinu.Bez varování jsem na ni skočil a jemně ji svalil do trávy.Nešlo mi zastavit se,chtivě jsem přejížděl po jejím dokonalém těle a byl šťastný jako blázen.Nedočkavě jsem se přesul k jejím rtům a políbil ji ..doopravdy.

Tak jak jsem si nikdy předtím netroufal.Bylo to naprosto neskutečné.Žádné pálení v krku,žádná touha po krvi.Jen my dva.Bella se přetočila nade mě a uvěznila mě tak pod sebou.Vyzařovala z ní taková radost…

Nemám tušení jak dlouho jsme tam zůstali ležet a vychutnávali si naše shledání,ale když se začalo smrákat,Bells odtrhla svoje rty od mých a zvedla se.Na první pohled bylo vidět že váhá,že si něčím není jistá. „Lásko?“zeptal jsem se.

„Víš,myslela jsem..že ještě než půjdeme k vám domů..chtěla bych se stavit za Renée.Ale..nevím jestli to zvládnu.Budeš mě držet,že jo?A při prvním podezřelém pohybu mě zastavíš?“

Pohladil jsem ji po tváři. „Neboj se,zvládneš to.Novorozenou jako ty jsem jaktěživ neviděl.“

Nervózně přikývla a ruku v ruce jsme se rozběhli do Forks.