Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

46.část - Smutné shledání

BELLA:

Vlčí zápach mě neomylně vedl.Už byl koncentrovaný,hrozně blízko.Obešla jsem strom…a to co jsem uviděla mě dokonale přimrazilo na místě.

V kapradí ležel Edward a na něm Leah,vlkodlak.A to nebylo všechno.

Stála jsem jako solný sloup a nevěřícně sledovala jak se ta vlkodlačí holka líbá s mým klukem…ale počkat,vždyť Edward byl mrtvý!

Mrtvý,ale podvádět tě může,pomyslela jsem si smutně.

Konečně mi plně došlo čeho jsem svědkem.Zalapala jsem po dechu a byla jsem překvapená,jak příšerně mě tento pohled bolí.Že už na mě zapomněl.Že si našel jinou.

V hlavě se mi rojilo milion otázek.Jak může být živý?Je to jen vidina?Nebo jsem mrtvá a tohle je peklo?

Ta poslední hypotéza byla nejpravděpodobnější.Dívat se jak snadno na mě zapomněl,jak se líbá s jinou bylo to nejhorší mučení jaké si kdo mohl vymyslet.

Z úst se mi vydral vzlyk,ale ztlumila jsem ho dřív,než stačil zaznít plnou silou.

Zaslechl to,odstrčil Leah od sebe a otevřel oči.

Pěkně šokované oči.

Leah si toho všimla až jako poslední.Zmateně se na něj podívala a pak se otočila.Jí se v očích zračilo zděšení.

Byla jsem nehybná,vlastně myslím že bych ani nebyla schopná se pohnout,ale z očí se mi koulely tiché slzy utrpení.

Edward jako omráčený ladně vyskočil na nohy a zůstal stát naproti mně.Taky byl jako socha a tvářil se jako by viděl ducha.

Leah zavrčela a někam odběhla,ale ani jeden jsem jí nevěnovali sebemenší pozornost.

Edward váhavě pohl rukou směrem ke mně. „Bells?“

Polkla jsem.Jsme oba mrtví,a nebo jsem se zbláznila?

Když jsem neodpovídala,zeptal se:„Jsi to ty?“

Pokrčila jsem třesoucími se rameny.

„Žiješ…ty…oni tě nezabili?“vydechl.

Překvapeně jsem zamrkala.Že bych ještě byla naživu?Ale jak je potom možné,že žije Edward?Vždyť mi Rosalie volala,že běžel do La Push…

Běžel do La Push.A dal se dohromady s Leah.Proto je naživu,došlo mi.

„Ne.Stejně jako tebe.“Můj hlas zněl chladně,i když ani ne zdaleka tak jak jsem si přála.Ať vidí že je mi úplně ukradené,že miluje jinou.Koneckonců,to bylo to co jsem si přála když jsem odcházela.

„Bells,“řekl znovu a jeho hlas zněl jako samet.

Mezi námi byly dva metry.Dva nepříjemně prázdné metry.

Musel si to uvědomit ve stejnou chvíli jako já a udělal pár rychlých kroků směrem ke mně.Kdybych ještě byla člověk,rozbušilo by se mi srdce.

„Ach Bello.Kdo ti to udělal?Jak je možné že žiješ?Ty ses..vrátila ses!“zaradoval se,což mě velice překvapilo.Poskočil ještě k krok,aby se mě mohl dotknout,ale já zděšeně uskočila.Nedokázala bych se ovládnout,už bych nedokázala znova odejít.

„Neboj se mě,“zašeptal jemně a opatrně se ke mně přiblížil.

„Co to děláš?“zeptala jsem se roztřeseně.

Zmateně zamrkal. „Jak co dělám?“

Pokoušela jsem se o lhostejný tón.„Proč se raduješ že jsem zpátky?“

Zatvářil se ještě zmateněji a potom se mu v očích zablesklo pochopení. „Bello,já tě miluju.“

EDWARD:

Šokovaně jsem zíral na to zjevení před sebou.To nemohla být ona.Tak zoufale jsem si přál aby byla,ale něco takového bylo nemožné.Byla mrtvá.

Ale nadruhou stranu..proč by přelud plakal?

Leah se ode mě odtáhla,když si konečně všimla že něco není v pořádku.

Bella stála nehybně,a z očí se jí koulely slzy.

Z upířích očí.Rudé duhovky protkané zlatými žilkami.Jako by byla novorozený upír,který se už ale dal na vegetariánskou stravu.

Musela být jen přelud,výplod mé mysli.Upíři brečet nemohou.Ale co když je něco extra…

Jako ve snách jsem vyskočil ze země a zůstal stát jako kůl v plotě.Bál jsem se že se ta přenádherná neskutečná vidina rozplyne.

Leah ublíženě zamručela a rozběhla se do La Push,ale já ji teď nedokázal zastavit.Bella byla jediná na koho jsem se byl schopný soustředit.

No,už bylo načase zjistit jestli je to opravdu ona nebo se mi to jen zdá.Váhavě,protože jsem se bál že zmizí,jsem k ní napřáhl ruku. „Bells?“

Naprázdno polkla a mlčela,tvářila se podobně nevěřícně jako já.

Když od ní nepřicházela žádná odpověď,přerušil jsem ticho dost stupidní otázkou. „Jsi to ty?“Byl jsem v pokušení dodat „nebo jsi přelud?“ ale včas jsem se zarazil.

Pokrčila rameny,třásla se.

Byla to ona.Živá,i když ne tak docela.Nemrtvá.

„Žiješ…ty…oni tě nezabili?“šeptnul jsem.A zoufale si přál,aby to byla pravda.

V očích se jí zračil zmatek,skoro jsem viděl jak se jí v mysli míhají různé hypotézy…a potom zmatený výraz zmizel,na kratičkou chvíli ho nahradil smutek a pak jakási nevyrovnaná smířenost.

„Ne.Stejně jako tebe,“řekla chladně.Proč?Proč byla jako kus ledu…téměř jako když odcházela,ale přece jen jinak.Jako bych byl ten špatný tentokrát já.

Ale byla tady a to bylo hlavní. „Bells,“zašeptal jsem znovu její jméno.Bylo tak krásné ho vyslovovat bez toho,aniž bych se vnitřně rozpadal.

Bella stála a nehýbala se.Uvědomil jsem si,že mezi námi leží dva metry prázdnoty.Nelíbilo se mi to a tak jsem tu vzdálenost mezi námi překonal pár rychlými skoky.

Byla tak blízko.A to už jsem přestal doufat,že ji zase někdy spatřím.Byla tady..se mnou.„Ach Bello.Kdo ti to udělal?Jak je možné že žiješ?Ty ses..vrátila ses!“Měl jsem takovou radost!Byli jsme zase spolu.

Udělal jsem další krok abych se jí mohl dotknout,ujistit se,že je hmotná na vlastní kůži..ale ona vyděšeně uskočila.

Oh,já osel!Zapomněl jsem,že je novorozená a tudíž i nedůvěřivá.„Neboj se mě,“řekl jsem sametovým hlasem a klidně,opatrně jsem k ní přistoupil.

„Co to děláš?“zeptala se třesoucím se hlasem.

Zarazil jsem se.Je možné že by si mě nepamatovala?Ne,tuhle myšlenku jsem zavrhl.Předtím věděla kdo jsem.Tak..co byla příčina jejího zvláštního chování? „Jak co dělám?“

Nasadila lhostejný výraz i tón,ale nepodařilo se jí to moc dobře zahrát. „Proč se raduješ že jsem zpátky?“

Cože?To bych měl jako být naštvaný že se vrátila,nebo co?A nebo si myslela že ještě neznám důvod proč skutečně odešla?A nebo…Ach ne!

Viděla mě..vždyť já jsem se..líbal jsem se před ní s jinou.To proto se chovala tak jak se chovala,to proto brečela.

Musím jí to všechno vysvětlit. „Bello,já tě miluju.“

LEAH:

V momentě kdy jsem ji uviděla mi došlo že všechno k čemu jsme s Edwardem za těch pár dní dospěli bylo k ničemu.Měl ji zpátky a já už pro něj nic neznamenala.

Nedokázala jsem potlačit zavrčení,když jsem se rozběhla domů.Přeletěla jsem hranici a zařekla se,že už ho nikdy nechci vidět.

Ale to mi tvrdila jen moje pýcha.Srdce mi říkalo něco jiného.

Nepřeměnila jsem se ve vlka,nechtěla jsem aby celá smečka věděla co se mi stalo.Zase.

V půli cesty jsem změnila směr a běžela kamkoliv jen ne do La Push.Chtěla jsem být sama.Už nikdy se neproměním ve vlkodlaka,ani kdybych byla v místnosti plné zabijáckých upírů.

Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu,takže mě ani moc nepřekvapilo,když jsem napálila do něčeho velkého,co mě ale zachytilo.

Byl to Jacob.

„Leah,co se ti stalo?“zděsil se při pohledu na moje oči rudé od pláče.

„Nech mě být!“zavrčela jsem a pokoušela se mu vyprostit,ale držel mě příliš pevně.

„Ale no tak,já ti nechci ubližovat,“uklidňoval mě.Mm,on možná ne ale každý jiný ano. „Jaku pusť mě,“prosila jsem ho.

„Kam chceš jít?“Pak zavětřil. „Co ti udělal ten upír!?“

Rozbrečela jsem se. „Bella…se vrátila.Je zpátky.“

Jacob ohromeně zalapal po dechu. „Ona se k němu vrátila?Už ji lidské radovánky omrzely a zastesklo se jí po upírech?“

„Ne.Ona je taky upírka.“

Jacob mě zvedl do náruče.Neprotestovala jsem,neměla jsem na to sílu. „Nikdo mě nemá rád,“vzlykala jsem.

„To není pravda,“zašeptal Jake. „Já tě mám rád.“ Jenže já mám ráda Edwarda,a nikdo to nezmění,myslela jsem si v duchu,ale nahlas jsem neřekla jediné slovo.