Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

44.část - Krutá pravda

Promiňte že je to v podstatě to stejný jako 42.část,ale já ji chtěla mít i z pohledu Edwarda.Moooc děkuji za komentáře na fóru a Rosalii za to,že mou povídku vůbec zveřejňuje:D

Jinak tahle část je speciálně pro Aniku a Terkuuu – to kvůli těm smutným smajlíkům,že už bude jen cca sedm částí.:D

EDWARD:

Všichni se na mě zlobili a ani se to nesnažili zastírat.Byl jsem z toho zoufalý – to jim tak moc vadí,že jsem o trošinku šťastnější?Radši než aby tu zůstávali ve společnosti „vlkodlačího maniaka“ se vydali na lov.Alice tu jako jediná zůstala.

Absolutně jsem nechápal její chování.Z čeho byla tak šíleně nešťastná,skoro tak jako já?

Ležel jsem dole v obýváku na pohovce a tohle se mi honilo hlavou,když jsem zaslechl jak Alice s někým mluví.

„Ne,“řekla.

Vždyť v domě nikdo není!Že by si bručela sama pro sebe?

„Nééé!“vykřikla až jsem sebou poděšeně trhl.Co se jí stalo?Přemítal jsem,jestli bych měl jít nahoru za ní,zkontrolovat ji,ale další její slova mě přibyla na místě.

„Nemůžu…zkus si představit,co by to udělalo s Rose.Obviňovala by se za to…“

Napadlo mě,že se asi baví s Emilkem.I když jsem se cítil trochu provinile,poslouchal jsem dál a praskal zvědavostí.Za co by se Rosalie obviňovala?

„Myslela to dobře.Chtěla se tím tak postavit za Edwarda a pomstít se Belle.Netušila,jak se věci mají doopravdy.“

Při zvuku jejího jména jsem sebou škubl.Pořád tolik bolelo na ni myslet.Ale…zamračil jsem se nad tím co jsem slyšel.Rosalie se za mě chtěla postavit a pomstít se Belle?Jak?Kdy?A co to poslední – jak doopravdy??

„Dala jsem jí slib,“slyšel jsem říkat Alici smutným hlasem. „Nebavily jsme se,jestli to platí i po její smrti nebo ne.Budeme mlčet,prosím.“

Ztuhnul jsem.Smrti?Čí smrti?Jaký slib?

„Hele,“řekla Alice naštvaně „Ty jsi jí dal slib taky.Můžeš aspoň respektovat její památku?!“

Už jsem zvědavostí nevydržel.O kom to mluvila?

Radši jsem se na to bál pomyslet…měl jsem neblahé tušení…že by to mohla být…ona.Bells.Ale jak by o ní mohla Alice něco vědět?A jak se to týkalo Rosalie?

Přestal jsem nad tím uvažovat a váhavě jsem pootevřel dveře Aliciny a Jasperovy ložnice.Nakoukl jsem dovnitř a spatřil Alici,jak leží na posteli a pozoruje praskliny ve stropě.Na nic jiného nemyslela.

„Můžu dál?“zeptal jsem se opatrně a snažil se skrýt úzkost a nedočkavost.

„Jo,“odpověděla aniž by se přestala soustředit na sledování stropu.

Sedl jsem si vedle ní na postel a přemýšlel jak začít.Jak se jí na to mám zeptat?A chci vůbec znát pravdu?

„Chtěl jsi něco?“optala se Alice bezbarvým hlasem.

Z čeho byla tak zkroušená?Proč měla výraz …jako se tvářím já od Bellina odchodu?

„Ano,“odpověděl jsem stručně.

„A?“Z jejích myšlenek se nedalo nic vyčíst.Dost mi to vadilo,tak jsem vzdychl.

Trochu pohnula hlavou. „Co?“

„Alice,“hlesl jsem.Proč mi to ztěžuje?Co střeží za tak přísně tajné tajemství?

Teda,na to že spolu mluvili dva upíři…takové jednoslovné věty používají děti postižené Downovým syndromem,pomyslela si Alice,a já se nad tím pousmál.Už konečně začala aspoň trochu vnímat.

Začnu něčím jednodušším.Aspoň zjistím,jestli je vůbec ochotná se se mnou bavit. „Taky se na mě zlobíš?“

Zaváhala.„Nee..“řekla nakonec.Aha,jistě.Takže ano,zlobí.

„Alice,“vzdechl jsem.Copak to nikdo nepochopí?! „Já ale Leah nemiluju,to vy jen z toho děláte…“

„Edwarde,ono není moc normální,aby byli vlkodlak a upír tak blízko u sebe – bez toho,aniž by se navzájem zabili.Jistěže se všichni ksichtí,“odsekla Alice.

Jistě,není to normální.Ale my jsme s Leah pouze přátelé,dvě nešťastně zamilované  mytické bytosti…Nikdo z nich nechápe,že Bellu nikdy nepřestanu milovat,ať už se stane cokoliv.Ale copak na mě nenaléhali,abych se snažil žít dál?Tak když se mi to teď skoro daří,proč mě chtějí vrátit zpátky na začátek?..Kéž by se Bella vrátila…

„Nemáš tušení jak mi je,“šeptnul jsem.

Šíleně mě překvapilo,když Alici po tváři přelétla bolest. „Ale mám,“zamumlala raněným tónem.Pokoušela se mi neukazovat žádné svoje myšlenky,ale byla z něčeho tak vykolejená,že jí to dost dobře nešlo. „Já se na tebe nezlobím,“řekla mi a znělo to upřímně. „Ale nejsem z tvé nové..kamarádky zrovna na větvi.“

Myslela to vážně.Nezlobila se na mě…aspoň ne tolik jako ostatní.Jako vždy,Alice mě chápala ze všech nejlíp.I když znal jsem jednu osobu,která nepotřebovala číst moje myšlenky,aby věděla co si zrovna myslím..stejně jako já jí.Jenže je pryč,pryč a už se nikdy nevrátí,napomínal jsem se a radši se vrátil do přítomnosti. „Mmmm…dneska dům okupují dva nešťastníci.Ale zajímalo by mě,proč jsi smutná ty?“ptal jsem se a zase mi v hlase zaznívala špatně skrývaná nedočkavost.

„Já…“odmlčela se Alice,nevěděla co říct dál.

Dobře,tak to tedy zkusím jinak.Možná si tak potvrdím jednu ze svých hypotéz. „Alice,netušíš,kde je teď Bella?“

Strnula. „Ne…víš že přes její štít nic nevidím,“vymlouvala se.

Byl jsem neoblomný. „Občas jsi přes něj viděla.“

Náhle jsem si vzpomněl na další možnou souvislost,která mi prozatím unikala. „Za co by se Rose obviňovala?“vyštěkl jsem na ni. „Mělo to něco společného s tím telefonátem??“

Zděšení se jí odráželo v očích,ale mermomocí se soustředila,aby skryla svoje myšlenky.

Proč mi to nechce říct? „Alice!No tak mluv!“

„Ne,nech mě být..“odstrkovala mě.

Promiň sestřičko,ale ani náhodou. „Řekni mi to!Co přede mnou tajíš?“

„Nic..nic!“křičela.

„Lžeš!Co znamenalo to,že Rose neví jak se věci mají doopravdy?“vyjel jsem na ni zoufale.„Jaký slib?O kom jste mluvili?O čem?“dorážel jsem na ni.

„DOST!!“zařvala že mi málem praskly bubínky.Už se nedokázala pořádně soustředit a tak jsem slyšel její myšlenky - Nemůžu mu to říct,nemůžu mu to říct…nesmím…

Muselo se stát něco strašného.Něco…„O pohřbu koho jste mluvili?“zeptal jsem se navenek klidně.

Teď se přestala soustředit úplně.Stačil jsem zachytit cosi jako Nesmím Be- a potom si Alice začala přeříkávat říkanky.Chtě nechtě jsem se musel pousmát.Když se ale Alice dostala k parodii na Vodníka,už mě přestalo bavit její odvádění pozornosti.

„Ségra,to stačí!Mohla bys mi prosím odpovědět?“zajímal jsme se a kupodivu i celkem vesele.

Ale zato Alicin výraz se změnil jako když přeblikne semafor.Od drobného úsměvu do ztrápeného šklebu.Po tváři jí přebíhala spousta výrazů,až se ustálili na něčem zvláštním…nedefinovatelném. „Promiň,ale nejde to.“

Ach jo.Nikdy se nedozvím pravdu.

„Ale jestli chceš,povím ti jednu pohádku,“vyhrkla Alice náhle.

„Začni,“pobídl jsem ji a najednou jsem si nebyl jistý,jestli to přeci jen chci slyšet,ale Alice spustila: „Žila jednou jedna skupina….“

Vyprávěla a já pociťoval stále větší úzkost.Po pár větách jsem si zděšeně uvědomil,o kom to mluví.Ty dvě srnky co zahlédly vlky… Alice a Bella.Roztřásl jsem se.Něco mi našeptávalo,že tahle pohádka neskončí dobře.

„…A oni ji dostali,“šeptla Alice.Potom pokračovala dál,ale já ho už vnímal jen okrajově.To že „ji dostali“ mi bohatě stačilo.

„Ne.“ Prosím,prosím ne.Ať mi,lže….proboha ať si jen vymýšlí…

Alice jen pokrčila rameny.

„Ta…pohádka…byla pravdivá?“vymáčkl jsem ze sebe a třásl se mi hlas.

Opět jen pokrčila rameny.

„Že ne,“polkl jsem naprázdno.Nemohla…ona ne…ne…NE….„Alice…že…že není..řekni mi..že není….mrtvá,“donutil jsem se vyřknout to poslední slovo.

„Nevím,“vydechla tiše.

Jak neví?Alice ví vždycky všechno…Jen mrtvým nelze přečíst budoucnost.

„Je mi to líto,“vzlykla a objala mě.A potom…

Její myšlenky byly čisté jako sklo,tak snadno čitelné…ukazovala mi svoje vzpomínky,Všechny.Na všechno.Jak měla vizi,ale neukázala mi co v ní bylo…jak Bella vymyslela plán…jak byla zoufalá,že mě bude muset popustit…náhle jsem narazil na zeď.Alice mi ěnco tajila,ale já byl příliš zoufalý,ochromený,než abych dokázal protestovat a ta jsem sledoval její myšlenky dál.Rosin telefonát…Bella na letišti…a tma.Nicota.

„Neee…..“vydralo se ze mě přiškrceně.Opětoval jsem Alicino objetí a mraky se nade mnou stahovaly.Nemohla být mrtvá…pro nic. „Nee…prosím,že ne,“

„Promiň,“rozbrečela se Alice. „Nic…nevidím.A ten štít praskl…“

Nedokázal jsem tomu uvěřit.Nechtěl jsem tomu uvěřit.Malinká část mého já se radovala – Bella mě přece jen milovala.Ale tuhle okamžitě zatlačila do pozadí spalující bolest.Je mrtvá.Bella…moje Bella…už není.

„Jaký štít?“vzpomněl jsem si mlhavě,o čem Alice předtím mluvila.

„To žes mi nemohl číst myšlenky nebylo Emilkovou schopností.Bella mi předala kousek svého štítu.A teď…praskl.Je pryč.“

Jistě.Proč jí na hrob nepřihodit další lopatu hlíny,že?

Byla pryč.Nebyl ani její štít,ani její budoucnost.Zůstal jsem sám…doopravdy sám,bez jakýchkoliv nadějí na východ slunce.Už nikdy nebude nic než temnota.

„Tos věděla jen ty a ten netopýr?“zajímalo mě ještě.Rosalie by Belle tak hloupě nevolala,kdyby věděla jak se věci mají.

„Ano,“přikývla Alice. „A neříkej to nikomu,“prosila mě. „Rosalii by to hrozně vzalo.A prosím,prosím,slib mi že nám nevezmeš ještě tebe,“prosila zoufale.

Jak bych jí tohle mohl splnit?Ale zase na druhou stranu…jak bych jí mohl vzít ještě sebe?V minulosti jsem se ukázal jako dost velký sobec,když jsme si dovolil být s Bellou.Takže teď se budu snažit dál žít,bez ohledu na to,co mě to bude stát.

 „Slibuju.“pravil jsem a zavřel oči,aby neviděla moje zoufalství.Náhle se ve mně zvedla malá vlna hněvu,ale na smutek ani zdaleka neměla. „Kdo jí to udělal?Zabiju ho.“

„Ne,nepovím ti to už z toho důvodu.Ta srnka věděla co dělá,věděla že by se to mohlo stát a proto nechtěla,aby její srnec šel bojovat s vlky.Chtěla aby žil a pamatoval si,že ho nikdy nepřestala milovat,“připomněla mi jemně.

„Alice…Proč…proč my dva…“rozplakal jsem se.A Alice se mnou,i když se mě snažila utěšit.

Takže jsme brečeli bez slz,dva nesmrtelní odsouzení k věčnému stesku po milované osobě.