Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

43.část - Zase exot! 

BELLA:

Kap.Kap.Kap.

Voda stékala po stěnách a s nepříjemným zvukem odkapávala na podlahu.I když podlaha se to nazývat nedalo;spíš povrch.

Ležela jsem ve kaluži,která se pode mnou už stačila utvořit a pokoušela se nevnímat nepohodlnost tohohle vězení.

Do tváře mě tlačily kamínky,ale ignoroval jsem je.A ještě usilovněji jsem se snažila ignorovat tác s jídlem,který Felix před několika minutami položil kousek ode mne.

Byla jsem tu teprve sedm hodin,ale už mi hlady kručelo v břiše a třásla jsem se zimou.Přesto jsem však setrvávala v leže v kaluži ledové vody – třeba umřu na zápal plic dřív,než umřu hlady.

A nebo na podchlazení.

Uběhlo několik dalších minut..nebo možná hodin,když se znovu otevřely dveře a nakoukl sem Felix.Ani jsme se neobtěžovala zvednout hlavu.

„Isabello,měla bys něco sníst a zvednout se z té země,“navrhl mi relativně přátelským tónem.

„Díky,nemám zájem,“zavrčela jsem.

„Onemocníš.“

„No a?“

Slyšela jsem jak Felix vzdychl a než jsem se nadála,stál nade mnou a zvedal mě z podlahy.

„Okamžitě mě tam polož zpátky!“zavřískla jsem a začala kopat kolem sebe.Jenže on byl upír a nedělalo mu žádné potíže mě znehybnit.

„Ale no tak,neblázni.“ Posadil mě na jakousi kamennou „postel“ a vyběhl pryč,ale vmžiku se zase vrátil a něco držel v ruce.

„Přinesl jsem ti deku – je tu dost nepohodlno.“

Ušklíbla jsem se. „A to ti poručil Aro anebo který z těch tří pitomců?“

„To mi neporučil ani jeden z nich,bylo to moje rozhodnutí,“překvapil mě.

„Mmmm…“

„Krásná odpověď,“zazubil se.

Málem mi vypadly oči z důlků.Krvelačný upír a umí se mile usmát?Nebo už jsem se stačila za těch pár hodin zbláznit?

„Aro tě tu chce nechat tak dlouho,dokud se nerozhodneš k nám přidat,“pokračoval.

„Jo,já vím.“

„Ale když nebudeš jíst,asi tu moc dlouho nevydržíš.Měl bych jim říct,aby ti přidělili jiný…pokoj.“

Vyděsila jsem se. „Ne!Musím zůstat tady!“

Nechápavě si mě prohlížel. „V téhle tmavé díře?“

Horečně jsem kývala hlavou. „Jo.“ Tak nějak jsem měla dojem,že mi Felix pomůže.

„Proč???“

Ztišila jsem hlas. „Chci umřít co nejdřív a tady jsou ideální podmínky.“

Zíral na mě ještě nechápavěji,ale nakonec zakroutil hlavou a deku si vzal zpátky. „Tak hodně zdaru…“popřál mi zavřel za sebou těžké kovové dveře.

Byla jsem udivená,jak snadno mi to prošlo a přemítala jsem,jestli teď zrovna nevykládá Arovi a ostatním vše co jsem mu prozradila.

Ale hodiny plynuly a nikdo nepřicházel.

Měla jsem zoufalý hlad.Žízeň kupodivu – zatím – nebyla tak hrozná,protože tu všude bylo vlhko.

Na pár hodin se mi podařilo usnout,ale delší spánek na tomto hrbolatém povrchu byl nemožný.Když jsem se vzbudila,měla jsem hlad i žízeň.Ale vytrvale jsem ignorovala podnos plný lákavě vonícího jídla a džbán s vodou..

O další den později jsem už jen skomírala.Před očima se mi dělaly mžitky,připadalo mi,že mám místo žaludku scvrklou švestku a hrdlo jsem měla úplně vyprahlé.Ale už jsem nemohla ani natáhnout do rohu,kde jídlo stálo,takže jsem měla vyřešenou svou sebekontrolu co se tohoto týkalo.

Taky mě bolestivě píchaly plíce při každém nádechu.Asi jsem ten zápal plic opravdu dostala.

O pár hodin později začaly vidiny.Před očima se mi míhaly obrázky různých míst a osoby,nejčastěji Edward,který na mě mával.Stál,na obláčku…

Moje dehydrované tělo nějak dokázala vyprodukovat slzy,takže jsme pomalu umírala na podlaze a brečela žalem po mé lásce.

Potom jsem asi upadla do bezvědomí,protože si nic nepamatuju.Ale najednou na mě zaútočila jakási ohnivá bolest…důvěrně známá.

V žilách mi proudil oheň,bylo to úplně stejné jako když mě zakousla moje drahá příbuzná,Isabella.Jenže tentokrát jsem si nepřipadala,jako bych měla kyselinu jen v ruce.Tentokrát byla všude,prostupovala každou buňkou mého těla.I kdyby nějakým zázrakem přišel Edward,už by mi nedokázal pomoci.Jed už byl všude,v každé žíle.

Měnila jsem se v upíra.

Neskutečně to bolelo,ale tolik mě bolelo v krku,že jsem ani nemohla řvát.Navíc jsem si připomněla Rosaliiny slova – je zbytečné křičet.

Najednou mě bodlo u srdce.Myslela že je to upířím jedem,ale pak jsem si vzpomněla nad čím jsem přemýšlela.Že by pro mě Edward přišel…jenže on za mnou nikdy nepřijde a je to jen moje vina!!

Vlastně tyhle myšlenky byla celkem úleva,protože se lehce vyrovnaly bolesti z přeměny.Takže ze mě bude upírka.To po čem jsem zoufale toužila…dřív.Přestala jsem zvažovat možnosti jak se zabít – byla tu jen jediná.Prostě až se proměním,poručím Arovi aby poručil svým podřízeným aby mě zabili.Klidně mu budu vyhrožovat,pokud odmítne a klidně svoje hrozby splním.Nehodlám se trápit ani minutu navíc.

Mlčky jsem snášela bolest a počítala hodiny.Oči jsem držela pevně zavřené a dokolečka si promítala Edwarda.

Když jsem se dopočítala k šedesáté osmé hodině,zjistila jsem,že bolest polevuje a začíná se stahovat k srdci.Jako by mě nebolelo už dost.

A za další hodinu to přestalo docela.

Úlevně jsem se protáhla a užívala si,že už mě téměř nic nebolí.Potom jsem otevřela oči.

Čekala jsem,že se toho změní víc,podle popisu Alice,která mi párkrát vyprávěla jaké to je vidět upíříma očima.Jistě,viděla jsem každou částečku,která vířila ve vzduch,a bez námahy bych byla schopná v minutě určit složení geologického podloží tohoto místa,ale to bylo taky všechno.

Zaregistrovala jsem,že už se nenacházím v té malé kobce,ale v té místnosti,kde mají trůny Aro a ostatní.Ladně jsem vyskočila…jo,to už se mi líbilo.Vždycky jsem toužila umět běhat rychle jako Edward…no,ale to už si nevyzkouším.

Přistoupil ke mně Felix. „Jak se cítíš,Isabello?“

„Jako novorozený upír,“zavrčela jsem.

„Hladová?“zeptal se obezřetně.

To si ze mě dělá srandu?Jistě že jsem byla žíznivá,ale to teď bylo to nejmenší. „Ne,“vrčela jsem dál. „Příšerně naštvaná a nebezpečná.“

O krok ustoupil a zatvářil se…smutně?Kajícně? „Promiň,ale nechtěli tě nechat zemřít.“

„Takže jste zvolili pro vás jedinou cestu,“konstatovala jsem suše.

Kývl. „Aro by s tebou rád mluvil…“

„Jo,já s ním taky,“překvapila jsem ho. „Ale ještě mi pověz…kdo mě kousl?“

„Jane.“

Oči se mi pomstychtivě rozzářily. „Díky.“

Samotnou mě překvapovalo,jak jasně,sametově teď můj hlas zní.Taky jsme cítila všechny pachy v místnosti..a neuvěřitelně mě lákala vůně recepční,která byla o pár místností dál.Ale překonala jsem to a šla se postavit před Ara.

„Ach,Isabello.Velice ti to sluší,“pochválil můj vzhled.

„Už mi to moc dlouho slušet nebude,“oznámila jsme mu. „Protože vy budete tak hodný a dáte jim rozkaz,aby mě zabili.“

„Ani nápad.Pokud je to nějaká hra,není vtipná,“zamračil se.

„Hra?“podivila jsem se jeho nechápavosti. „Ne,říkám zabijte mě a hned!“

„Zbláznila ses?Takový talent se nenarodil za posledních dva tisíce let!“

Pokrčila jsem rameny. „To je mi jedno.Zabte mě.“

„Ne,“zatvrdil se.

„Ale ano,“ušklíbla jsem se. „Pokud nesplníte můj požadavek,budu nucená vám vymazat všechny vzpomínky a dám vám vzpomínky někoho jiného.Třeba toho komára tady na zdi.“

Aro sevřel pěsti,ale tvrdohlavě si stál za svým. „Ne.“

Nevěřícně jsem vypoulila oči. „Ale já to myslím vážně.“

Pokrčil rameny.

Tak to mě dožralo.Pochybuje snad o mých schopnostech?Myslí si že mluvím do větru?Že moje výhružky jsou plané?

Soustředěně jsem si našla mysl Jane – bude můj pokusný králík,protože to ona mě kousla,ona prodlužuje moje trápení.Poočku jsem sledovala,jak ztuhla když v hlavě ucítila přítomnost někoho jiného,a než stačila vykřiknout,začala jsem se jí prohrabávat vzpomínkami a mazat je.Potom jsem přemýšlela,čím je nahradit.Nakonec jsem se rozhodla pro odporného křižáka,který visel nad oknem.Všechno to trvalo pouze pár sekund.

Vrátila jsem se zase zpátky a pobaveně sledovala zaražené pohledy upírů,kteří sledovali jak se Jane rozběhla ke stěně a zběsile se na ni snaží vyšplhat.

Ohlédla jsem se na Ara co on na to.A on nic.Ten parchant se tvářil pořád stejně.

„Prosím!“vykřikla jsem hystericky. „Musíte mě zabít!Zničím takovým způsobem úplně všechny – do posledního!“

Aro ale jen zatvrzele zavrtěl hlavou. „Nezabiju takový talent.“ A mě došlo,že si to nedá vymluvit.

„Vy to skutečně neuděláte,“hlesla jsem.

„Ne.“

Svět se mi hroutil.Jak dlouho mi bude trvat,než najdu nějaké ochotné nomády,kteří mě zabijou?Kolik týdnů,měsíců???

Se sklopenou hlavou jsem bez rozloučení zamířila k východu.Nemůžu je zničit,ve světě by bez nich zavládl bordel.

„Isabello!“zakřičel někdo za mnou.Felix. „Nechceš tu s námi zůstat?“

„Ne,“zamumlala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

Co????Slzy???Upíři brečet nemůžou…takže zase nejsem normální.Zřejmě něco s tím,že už jsem byla osminová upírka…zase jsem exot…zajímalo by mě,co lidského ve mně ještě zůstalo.

Ale bylo příjemné si pobrečet.Protože jsem si vzpomněla,jak se zabil Edward.

Běžel do La Push!

„Aro,“otočila jsme se a metla zpátky k němu. „Přece jen na vás mám pár požadavků.Okamžitě mi dáte letadlo a pilota – upíra-Ten mě vezme do Forks?Jo?Prosím.“

Nevěřícně zakroutil hlavou,ale souhlasil. „A kdyby sis to řece jen rozmyslela,můžeš se kdykoliv vrátit,“volal za mnou.

Mávla jsem na rozloučenou a už se hrnula pryč z hradu.Felix běžel přede mnou a dovedl mě  až na pole za Volterrou.Proháněly se tu srnky.Toužebně jsem se podívala jejich směrem. „Můžu?“

Vytřeštil oči. „Jako co?“

„Najíst se.“Chtěla jsem vyzkoušet chuť krve ještě než zemřu.

Nakrčil nos,ale potom mu přes obličej přeběhl zamyšlený výraz. „Lovit zvířata..“Obezřetně se rozhlédl kolem a když zjevně nikoho nezpozoroval,usmál se na mě a rozběhl se za srnkou.Skočil na ni,povalil ji a zakousl se jí do tepny.Nevěřícně jsem na něj zírala.Vždyť Volturiovi byli zlí upíři!

„Felixi?“

Zvedl hlavu a olízl si ze rtů kapku krve. „Ano?“

„Já..já myslela že vy jste…zlí.“

Sklopil oči. „No…já jsem jeden z těch,kteří se nikdy pořádně nesmířili s tím co jsme.Občas si zaskočím na vegetariánský lov.“

Dokonale mě ohromil.Možná bych si na něj měla trochu poopravit názor.

„Bello!“vytrhl mě z úvah.

„Co?“zvedla jsem hlavu a pak mi došlo,jak mě to oslovil.Bello.Slzy se mi znovu nahromadily v očích.

„Co jsem řekl?“vyděsil se.

„N-nic.Řekl jsi mi Bello.Jak to víš,že nesnáším když mi někdo říká Isabello?“

Zarazil se. „Já..nevím.Přišlo mi to tak správné.Promiň,nechtěl jsme tě rozbrečet,“omlouval se překotně.

Pousmála jsme se. „V pořádku.“

Dál na mě nechápavě zíral. „Ty nemáš hlad?“

„No,vlastně ano,“uvědomila jsem si,jak jsme žíznivá a s ladnou smrtonosnou přirozeností dravce jsem skolila jednu ze srnek.Chutnala celkem chutně,ale když jsem si vzpomněla,jak báječně voněla lidská krev při biologii…mňam!

„Už leťme,“nahnala jsem Felixe do letadla.Bez námitek vzlétl a za pár hodin jsme byli nad důvěrně známou krajinou.Přistál a já se hrnula ven.

„Díky,měj se,“rozloučila jsem se.Felix byl fajn upír.

„Kam teď půjdeš?“zeptal se místo rozloučení.

Skousla jsem ret. „Na procházku,“zamumlala jsem nakonec a radši bez ohlédnutí zmizela do lesa.

Díky mým posíleným smyslům novorozeného upíra jsem slyšela jak šeptá: „Snad se ještě někdy potkáme.“

Tak o tom silně pochybuji.Nasála jsem zdejší vzduch a podél hranice Cullenových a vlkodlaků jsem zamířila co nejblíže k La Push.Snad budou vlci doma a ukončí mé trápení.

Netušila jsem,koho po cestě potkám.