Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

42.část - Tajemství

ALICE:

Nemohla jsem uvěřit,že se dal Edward dohromady s Leah.Dobře,ne přímo dohromady..ale!!Kam zmizela jeho oddanost k Belle?Víra,že se vrátí?To nebyl Edward,náš Edward by byl čekal klidně i dokonce světa a doufal,že se Bella objeví ve dveřích.

Co s ním ta pitomá vlkodlačí holka udělala?!

I když…ne že by měl na koho čekat.Nevím jestli můžu Arovi věřit nebo ne,ale to že praskl štít mě donutilo reálně přemýšlet o možnosti,že je Bella skutečně mrtvá.

To byl další problém,že jsem už neměla kolem sebe Bellinu ochranu.Od chvíle co se živý vrátil domů jsem se mu co nejnenápadněji vyhýbala.I když vlastně…od toho jak praskl štít jsem ještě nevylezla z mé a Jasperovy ložnice.

Tanya se konečně odporoučela zpátky do Denali a místo rozloučení breptala,jak se tam netěší,protože bude muset zůstávat vedle Carmen a Eleazara a Kate a Laurenta – dvou senzačních párů a ona tam bude jako kůl v plotě!

Dost okatě při tom mrkala na Edwarda,aspoň tak jsem to viděla ve své vizi.Asi je zbytečné říkat,že na ni zavrčel a raději zmizel do svého pokoje dřív,než se mohl opravdu vytočit.

Jaspera deptala nálada mě i Edwarda,takže mě s mnoha omluvami opustil a vyrazil na lov.Esme vypadala že váhá,ale posléze se k němu přidala.Carlisle byl jako obvykle v nemocnici a Rosalie s Emmetem jeli nakupovat.Emilek nespokojeně plachtil po domě a tajně mi naříkal,že se mu stýská po Belle.

Půjdeme jí aspoň na pohřeb?zeptal se mě.

„Ne.“ Nechtěla jsem myslet na to že je mrtvá.

Proč?To od Volturiových neukecáme ani vrácení jejího těla?

„Nééé!“vykřikla jsem a zabořila hlavu do polštáře.Bella není mrtvá,určitě žije!Ale přesto jsem v hloubi duše věděla,že má Emilek pravdu.Možná…

Emilek si mi sedl na rameno.Tak promiň.A nechtěla bys jim aspoň říct,teď když je už Bella po smrti, jak to bylo doopravdy?Myslím že není fér,aby ji proklínali za něco,co vlastně neudělala.

„Nemůžu…zkus si představit,co by to udělalo s Rose.Obviňovala by se za to…“

A právem.Ten její telefonát Belle byla asi největší kravina jakou kdy udělala.

„Myslela to dobře.Chtěla se tím tak postavit za Edwarda a pomstít se Belle.Netušila,jak se věci mají doopravdy.“

Jo,jenže to taky víme jen my dva.Co když zase někdo něco udělá?A co hůř – co když někde Edward potká omylem Volturiovi a ti se nějak nevhodně zmíní o Belle…Emilek si stál za svým.Chtěl abych jim řekla pravdu.Jenže já nemohla.

„Dala jsem jí slib,“připomněla jsem Emilkovi. „Nebavily jsme se,jestli to platí i po její smrti nebo ne.Budeme mlčet,prosím.“

Pořád si nejsem jistý –

„Hele,“naštvala jsem se. „Ty jsi jí dal slib taky.Můžeš aspoň respektovat její památku?!“

Okej,vyhrálas.Ale věř že za pár dnů to zkusím znova,varoval mě a odlétl si ulovit něco k snědku.

Pokračovala jsem v bezcílném sledování prasklin ve stropě,když se otevřely dveře od ložnice.Nakoukl sem Edward a ve tváři měl podivný výraz. „Můžu dál?“

„Jo,“řekla jsem a dál upřeně pozorovala strop.

Edward si sedl vedle mě na postel a mlčky si mě prohlížel.

„Chtěl jsi něco?“zeptala jsem se ho a dál se v myšlenkách zaobírala čímkoliv jiným než Bellou.

„Ano.“

„A?“

Vzdechl.

„Co?“optala jsem se.

„Alice,“hlesl.

Teda,na to že spolu mluvili dva upíři…takové jednoslovné věty používají děti postižené Downovým syndromem,pomyslela jsem si s neveselým úšklebkem.

Slyšel moje myšlenky a musel se nad tím pousmát.Pak se ale vrátil k zasmušilému výrazu. „Taky se na mě zlobíš?“zeptal se smutně.

Krátce jsem zaváhala. „Nee..“

Ta odmlka se mu nelíbila. „Alice,“začal zoufalým tónem. „Já ale Leah nemiluju,to vy jen t toho děláte…“

„Edwarde,ono není moc normální,aby byli vlkodlak a upír tak blízko u sebe – bez toho,aniž by se navzájem zabili.Jistěže se všichni ksichtí.“

„Nemáš tušení jak mi je,“zašeptal.

„Ale mám,“zamumlala jsem.Oběma nám bylo bídně,jen každému z trochu jiného důvodu.I když je fakt…nedokázala jsem si představit svět bez Jaspera,situaci,kdy bych skutečně věřila tomu,že mě nemiluje.

„Já se na tebe nezlobím,“řekla jsem mu a lehce ho dloubla do žeber. „Ale nejsem z tvé nové..kamarádky zrovna na větvi.“

„Mmmm…dneska dům okupují dva nešťastníci.Ale zajímalo by mě,proč jsi smutná ty?“vyčkávavě na mě hleděl.

„Já…“nemohla jsem najít žádnou výmluvu.Jsem smutná,protože je Bella pravděpodobně mrtvá?To mu mám říct?

„Alice,“řekl a jeho hlas zněj ještě vážněji než předtím. „Netušíš,kde je teď Bella?“

Ztuhla jsem. „Ne…víš že přes její štít nic nevidím,“vymáčkla jsem ze sebe.

„Občas jsi přes něj viděla,“připomněl mi.

Jo,měl zatracenou pravdu.Jenže teď jsem nic neviděla,protože jsem asi ani neměla co vidět.A vůbec proč se na to ptá?Odkdy Edward mluvit o Belle?Po jejím odchodu se tématu ‘Bella Swanová‘ vyhýbal jako čert kříži…

„Za co by se Rose obviňovala?“vybafl na mě. „Mělo to něco společného s tím telefonátem??“

Hrůzou jsem zkameněla,ale potom jsem rychle překontrolovala svoje myšlenky.V pořádku.Ale..oh ne!Musel slyšet o čem jsem si povídala s Emilkem!

„Alice!No tak mluv!“vyjel na mě zoufalým tónem.

„Ne,nech mě být..“

„Řekni mi to!Co přede mnou tajíš?“dorážel.

„Nic..nic!“

„Lžeš!Co znamenalo to,že Rose neví jak se věci mají doopravdy?“

Zakryla jsem si rukou oči a druhou se chytla za hlavu. 

„Jaký slib?O kom jste mluvili?O čem?“nepřestával Edward.

„DOST!!“zařvala jsem.Nemůžu mu to říct,nemůžu mu to říct…nesmím…

„O pohřbu koho jste mluvili?“zeptal se Edward tiše.

Ne,teď se neprokecnu.Pokud je ještě šance že Be- NE!Nesmím na ni myslet.

Rychle jsem lovila v paměti něco,cokoliv na co bych myslela.Jako blesk z čistého nebe jsem si vzpomněla na jednu Emmetovu říkanku.V mysli jsem spustila:

Co štědrý den přichystá,děda Mráz je sadista.

Místo dárků v košíčku,nese dětskou hlavičku.

Za stromečku visí střeva,z lustru zase noha levá.

Tatínkovi z břicha vidle trčí,maminka se tiše v koutku krčí…

Zabralo to.Byla to taková pitomost,že se Edward nebyl schopen zabývat tím,že odvádím pozornost a koutky mu zaškubaly.

Už jsem si nepamatovala,jak je to dál a tak zkusila jinou:

U lavice dítě stálo,zplna hrdla křičelo.

Ještě před chvílí se smálo,když tatínka věšelo…

„Alice,přestaň,“šklebil se Edward.

Znám ještě jednu,pousmála jsem se na Edwarda.Emmetův nejoblíbenější verš z parodie na Vodníka:

Poslední podvazek odhodila,postel se pod ní prolomila…

„Ségra,to stačí!Mohla bys mi prosím odpovědět?“ptal se Edward,ale atmosféra v místnosti už byla mnohem uvolněnější.

Najednou mi došlo,že už to před ním nedokážu skrývat.Emilek měl pravdu.Přesto jsem ale dala Belle slib..

Ztrápeně jsem se nadechla. „Promiň,ale nejde to.Ale jestli chceš,povím ti jednu pohádku,“pokračovala jsem rychle,protože se zatvářil zoufale.

„Začni,“pobídl mě úzkostlivě a usadil se na posteli.

Pečlivě jsem vážila slova. „Žila jednou jedna skupina srnek a srnců.Všichni se měli moc rádi a neměli před sebou žádná tajemství.Byli dokonale šťastní.Ale jednou,těsně před svatbou dvou z toho stáda,se dvě srnky vypravily společně na procházku a co se nestalo.Zahlédly v dálce skupinu hladových vlků a uhodly jejich plány.Vlci ale nebyli zas tak moc hladoví,stačila by jim jen jedna kořist.Ty dvě srnky dlouho přemýšlely než je napadlo řešení,jak přechytračit vlky.Nikomu nic neřekly a vrátily se,jako by se nic nestalo;vlci byli ještě daleko.Ale už začaly pomalu realizovat svůj plán.Po svatbě se jedna z těch srnek začala ostatním odcizovat a než se vlci dostatečně přiblížili,se všemi se rozloučila škaredým způsobem.Řekla jim totiž,že si jde hledat jiné stádo,že tady už to nemá ráda.A pravdu znala jen ona,ta druhá srnka,která byla s ní když viděly vlky a ještě…,“odmlčela jsem se přemýšlela jak převtělit Emilka.

„…jeden datel,který vše pozoroval z povzdálí.Datel i srnka se domluvili,že budou mlčet.Měli k tomu prostý důvod – ta srnka jež odešla se nechtěla nechat ulovit jako snadná kořist,byla rozhodnutá vlkům utíkat a dovést je co nejdál od svého stáda,které tolik milovala.A skutečně se jí to podařilo,ale byla nešťastná a pořád vlkům  musela utíkat.Její stádo na ni bylo rozzlobené a stýskalo se jim.Jednou se stalo,že si srnka na útěku musela odpočinout a odpočívala moc dlouho.Vlci se dostali až k ní,ale naštěstí jim ještě stačila utéct díky hlasitému volání srnky,která znala její tajemství a viděla,jak se za ní vlci kradou.Srnka tedy pokračovala v útěku,ale ve stádu došlo k nedorozumění a jeden srnec,který měl pro onu srnku na útěku slabost se rozhodl,že už bez ní nechce žít a tak šel na medvědí území,aby ho zabili.Ale u medvědů žila jedna mladá medvědice,která byla stejně nešťastná jako srnec,a odmítla ho zardousit,protože jí s ním bylo dobře.Takže se srnec a medvědice spřátelili.Jenže jeho stádo si myslelo,že je srnec mrtvý a jedna srnka došla k závěru,že je to kvůli oné srnce,která utekla pro jejich dobro.A tak vyběhla na skálu a kopýtkem bušila svůj vzkaz té utečené srnce tak dlouho,dokud se k ní nedonesl.A když srnka zjistila,že její milovaný srnec je mrtvý,vydala se vlkům,protože chtěla jít co nejrychleji za ním.“ Znovu jsem se odmlčela,abych nabrala sílu mu to říct.

 „A oni ji dostali,“zašeptala jsem. „Srnec se večer vrátil živý a zdravý – a srnka která znala tajemství té utečené srnky se z toho zhroutila,protože věděla,že vlci ji zabili zbytečně.Od té doby se ta srnka trápí,ale nikomu nechce prozradit tajemství té mrtvé srnky a často se o tom hádá s datlem.A když za ní přišel hrozně smutný srnec,který měl rád tu srnku,která je asi mrtvá,srnka která zná její tajemství byla hrozně nešťastná a truchlila…a nakonec se rozhodla to tomu srnci svým způsobem prozradit.“

Skončila jsem.Skončila jsem a podle Edwardova výrazu bych si tipla,že on taky.

„Ne,“řekl pouze.

Pokrčila jsem rameny.

„Ta…pohádka…byla pravdivá?“zeptal se roztřeseně.

Znovu jsem pokrčila rameny.

Ve tváři byl bělejší než sníh. „Že ne.“

Nejraději bych si nafackovala za to,že jsem mu řekla jak se věci mají.

„Alice…že…že není..řekni mi..že není….mrtvá,“šeptl bojácně to poslední slovíčko.

„Nevím,“vydechla jsem.

Zoufale se mi díval do očí a jako by mě prosil,abych mu řekla,že to celé byl jen sen.Noční můra.

„Je mi to líto,“vzlykla jsem a objala ho.

Seděl jako socha;dokonale ochromený tou hrůznou skutečností.

„Neee…..“Edwardův šepot se proměnil ve vzlyk.Konečně rozmrzl a zlomeně opětoval moje sevření.

„Nee…prosím,že ne,“prosil zlomeně.

„Promiň,“rozbrečela jsem se naplno. „Nic…nevidím.A ten štít praskl…“

„Jaký štít?“nechápal.

„To žes mi nemohl číst myšlenky nebylo Emilkovou schopností.Bella mi předala kousek svého štítu.A teď…praskl.Je pryč.“

Bezmocně jsem pozorovala.jak z Edwardových očí mizí i to poslední světýlko,které se po jeho setkání s Leah trošku rozsvítilo.

„Tos věděla jen ty a ten netopýr?“zamumlal a zíral do stěny.Ten prázdný pohled…

„Ano,“přikývla jsem. „A neříkej to nikomu,“prosila jsem ho. „Rosalii by to hrozně vzalo.A prosím,prosím,slib mi že nám nevezmeš ještě tebe,“naléhala jsem na něj.

„Slibuju.“Zavřel oči. „Kdo jí to udělal?Zabiju ho.“

„Ne,nepovím ti to už z toho důvodu.Ta srnka věděla co dělá,věděla že by se to mohlo stát a proto nechtěla,aby její srnec šel bojovat s vlky.Chtěla aby žil a pamatoval si,že ho nikdy nepřestala milovat,“připomněla jsem mu Bellino rozloučení.

„Alice…Proč…proč my dva…“plakal mi v náručí.Konejšivě jsem ho hladila a přemítala,proč je svět tak zlý a nespravedlivý.