Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

41.část - Vyjednávání

ALICE:

Ne.Ne.Ne.

Mohla bych si to slovíčko opakovat pořád dokola,ale stejně by to bylo k ničemu.Edward tu stál přede mnou,živý.

A Bella jde na smrt pro nic za nic.

„Ach NE!!!“zavyla jsem zmučeně a protože v té chvíli s ohlušujícím prasknutím – aspoň v mé hlavě,ale zvenku nic slyšet nebylo – praskl můj štít,rozběhla jsem se nahoru do mé a Jasperovy ložnice a pokoušela se nemyslet na Bellu,nebo aspoň jen tak tiše,aby to Edward nemohl zaslechnout.

Svalila jsem se na postel a brečela.Děsila mě jedna příšerné skutečnost.Štít praskl.Proč?Napadalo mě jen jedno řešení – Bella už nebyla mezi živými a proto přestal působit.

Ale nic jsem nevěděla jistě.

Jasper mě několik hodin utěšoval a potom jsem byla konečně sama.Tiše jsem vytáhla svůj druhý mobil a hledala číslo,které jsem si jednou tajně „vypůjčila“ od Carlislea.

Arovo číslo.

„Ano?“ptal se chladný upíří hlas.

„Tady je Alice Cullenová,“představila jsem se. „Ráda bych vás požádala o jeden krátký rozhovor s Bellou.“

„Alice,jsem rád že voláš,ale musím tě zklamat,Bella s tebou mluvit nemůže.“

Zděšeně jsem ztuhla. „Co jste jí udělali?!“

„Ach,byla to nehoda,“povzdechl si Aro. „Nestihli jsme Jamese zastavit včas,už v ní zůstalo příliš málo krve.“

Měla jsem pocit že každou chvilku omdlím. „Tím chcete naznačit,“zavrčela jsem, „že Bellu vysál ten proradný upír?!“

„Ne,nic tím nechci naznačit.To je holá pravda,“objasnil mi Aro situaci.

Nevěděla jsme co říct. „Sbohem,“vyštěkla jsem nakonec do telefonu a znovu se rozbrečela.Jistě,možná mi lhal.Ale možná taky ne.

BELLA:

Na Janiných zádech se neběželo tak příjemně jako na Edwardovi,ale i tak to byl celkem požitek.Do Volterrského hradu jsme dorazili během pár minut.

Felix mě znovu chytil za paži a táhl jakousi podzemní chodbou.Potom jsme prošli nějakou příjemně vyhlížející místností a zase vkročili do odpudivého,kamenného přítmí.Felix mě vedl dál a nemohla jsem si nevšimnout,že na mě hází kradmé zvědavé pohledy.

Konečně jsme se zastavili.Před třemi trůny,kde seděli tři vládnoucí upíři.

Felix se poklonil. „Díky,už můžeš jít,“odvolal ho černovlasý upír sedící vlevo.

„Isabello,“pokýval jeden z nich na pozdrav.

„Brej večír,“pozdravila jsem ho odměřeně.Pokud si myslí,že se jim budu klanět a chovat se k nim s úctou,tak to jsou naomylu!!

Ten černovlasý se zamračil,ale upír který mě pozdravil si jeho nakvašeného pohledu nevšímal.

„Jsem Aro,“představil se, „A toto jsou Caius a Markus,“ukázal na ně.

„Fajn,“odfrkla jsem. „Víte že je mi celkem ukradený jak jmenujete?“držkovala jsem.No a co.Aspoň mě zabijou co nejdřív a budu zase s Edwardem.

Caius a Markus nevěřícně vypoulili oči při mé drzosti,ale Ara to asi vůbec nevyvedlo z míry.

„Ale měla bys je znát,vzhledem k tomu kolik zde ještě strávíš času…“

„Myslíte tím těch pár minut?“odsekla jsem.

„Ne,myslím věčnost,“odvětil nevzrušeně.

„Ach tak,“ušklíbla jsem se. „Ale co když se k vám odmítnu přidat?“

Aro se naoko zamračil. „Tak to by nám nezbývalo nic jiného,než tě přinutit.“

„To bych být vámi nedělala,“varovala jsem ho. „Asi neznáte plný rozsah mých schopností,které bych měla kdybych se stala upírkou.“

Arova sebejistota trochu zakolísala. „Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Navštívil mě jistý upír jménem Eleazar a řekl mi to?“

 Aro se zamračil.„A jaké by to byly schopnosti?“

„Ále,nic velkého,“usmála jsem se na něj jako neviňátko. „Jen bych dokázala komukoliv – a i klidně padesáti bytostem zároveň – proniknout do mysli,zablokovat ho,vymazat mu vzpomínky nebo je nahradit vzpomínkami někoho jiného,anebo tu osobu donutit,aby si myslela že je například slupka od banánu nebo tak podobně..“dokončila jsem výčet svých schopností.

„A samozřejmě by mi zůstal můj dosavadní štít,takže bych byla prakticky nedotknutelná,“vybalila jsem na něj svoje trumfy.

Podle jeho výrazu bych řekla,že se mu to moc nelíbilo.

„Hmm,“zabručel.

Upřel na mě své krvavě rudé oči. „Byla bys nejmocnější upírkou všech dob.Isabello,já tě…prosím,aby ses k nám přidala.“

Podle vykolejených výrazů Caia a Marka bych si tipla,že od Ara slovíčko ‘prosím‘ asi ještě neslyšeli.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Ne.Nechci žít,a už vůbec ne věčnost.“Dřív bych za možnost stát se upírkou dala cokoliv.Ale teď už ne.Bez Edwarda by se to nedalo přežít.

„Proč proboha?“ptal se Aro.

„Jeden upír bez něhož nemůžu žít je mrtvý.A tak chci jít co nejrychleji za ním.“Páni,já to dokázala říct bez slz?!

„Nezabiju takový ohromující talent!“vyhrkl Aro a potom něco vytáhl z kapsy dlouhého černého roucha.

Zaostřila jsem a málem se rozesmála,když jsem zjistila co to je.Mobil v rukou toho víc jak tisíciletého upíra vypadal komicky.

„Ano?“zeptal se Aro.Potom mu asi někdo říkal.Znuděně jsem zívla,ale potom by se ve mně krve nedořezal.

Aro totiž řekl: „Alice,jsem rád že voláš,ale musím tě zklamat,Bella s tebou mluvit nemůže.“

S otevřenou pusou jsem na něj zírala.Mluví s Alicí?S mou Alicí?

Neslyšela jsem,co moje nejlepší kamarádka Arovi říká,mluvila moc potichu a Aro byl daleko. „Ach,byla to nehoda,“povzdechl si Aro. „Nestihli jsme Jamese zastavit včas,už v ní zůstalo příliš málo krve.“

To jako mluvil o mě?Uf,ale je to v suchu.Alice si už myslí že jsem mrtvá a tak nebude provádět žádné hlouposti,aby mě zastavila.

„Ne,nic tím nechci naznačit.To je holá pravda,“řekl Aro a potom s mírným úšklebkem mobil opět schoval.

„Je mi to líto,ale bylo nutné jí říct,že už nežiješ,“řekl mi.

„Já jsem ráda,“pokrčila jsem rameny. „Už se mě nebude snažit zastavit a může v klidu dál žít.“No v klidu…bez Edwarda a mě.

To Ara opět překvapilo. „Máš neskutečné reakce,“poznamenal a upřeně mě sledoval. „Jenže co s tebou?“

Byla to řečnická otázka,ale já mu na ni stejně okamžitě odpověděla. „Tak mě už konečně zabijte!“

Bělovlasý upír zakroutil hlavou. „Ne.Takový talent nikdy.“

„Ale já si to nikdy nerozmyslím.A déle než můj lidský život mě tu věznit nemůžete,“připomněla jsem mu,ale sevřel se mi žaludek.Tolik let sama s myšlenkou že jsem zabila svou životní lásku…

„Ne,to ne.Ale věřím že po návštěvě sklepení změníš názor.“

Všem třem upírům se v očích podivně zablýsklo,když se Aro zmínil o sklepení.Nebyl to veselý záblesk.Spíš…vražedný.

Zamrazilo mě,ale vyzývavě jsem zvedla hlavu. „Tak mě tam jdete,ale já se stejně nikdy nevzdám.“

Aro si mě nevesele prohlížel. „No,když jinak nedáš..“Luskl prsty a přiběhl sem Felix. „Odveď ji do sklepení,“poručil Aro. „A nezapomeň jí nosit jídlo a vodu.“

Nechala jsem se Felixem odvléct do podzemní kobky.Bylo tu vlhko,ze stěn kapala voda…a neproniknutelná tma.Byla jsem rozhodnutá odmítat jídlo a pití od Volturiových.Chtěla jsem být mrtvá co nejdřív.

Uvelebila jsem se na hrubé kamenité podlaze a přemýšlela,kolik dnů mi bude trvat,než zemřu hladem a žízní.

Doufala jsem,že to bude brzy.