Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

40.část - Dvě spřízněné trosky

Woow,jubileum!Nikdy bych neřekla,že mi tato povídka zabere tolik částí!Tak jsem se jednou zase konečně trochu rozepsala:D…jen pro info,další část bude zase z pohledu Belly.Co se týče popisu Leah,omlouvám se když nebude podle knížky,ale Zatmění jsem půjčila jedné kamarádce a absolutně si nedokážu vzpomenout,jak Leah vypadá – takže jsem si ji vymyslela podle sebe…Všem moc děkuju za komentíky,které mi dávají neskutečnou chuť psát…:D

EDWARD:

Nechápavě jsem si prohlížel ohromené obličeje své rodiny. „Alice?Proč na mě všichni tak zíráte?“zeptal jsem se zmateně.

Ještě předlouhé dvě sekundy vládlo hrobové ticho,ale potom Alice nahlas zavyla: „Ach NE!!!“a odběhla do svého pokoje,kde se podle zvuků,které k nám doléhaly pokoušela zdemolovat většinu nábytku a zoufale u toho kvílela.

Jasper rozmrzl,věnoval mi pohled,který jsem nepochopil a zmizel za ní.

Esme se ke mně rozběhla a objala mě,že mi málem popraskaly kosti. „Edwarde!Jak jsi nám to mohl udělat!My už to pomalu začali brát jako fakt a ty…“

Zmateně jsem zíral na Carlislea,Rose a Emmeta.Ve vzduchu viselo něco podivného,a o chvilinku později mi došlo,co to je.Emmet se nesmál.

„O čem to mluvíte?“dožadoval jsem se vysvětlení jejich prapodivné nálady. „A kde je Tanya?“Nikde ji tu nebylo vidět.V koutku mysli jsem doufal,že třeba odjela.

„Tanya je u sebe v pokoji a brečí,“odpověděl i Carlisle a zamyšleně si mě prohlížel.

„Krucinál!“ulevil si Emmet dřív než kdokoliv z nás stačil něco říct. „Alice tvrdila že tě ten vlkodlak dostal!“

Aha.Takže když na mě Leah skočila,Alici zmizela moje budoucnost a vydedukovali z toho,že jsem mrtvý!

„Ne,nezabila mě,“řekl jsem. „I když to bylo o fous.“

Zdálo se mi to,nebo se Rosalie tvářila provinile?

„Rose?“oslovil jsem ji tázavě.

Sklopila oči. „Promiň.Je mi to líto.Já…“nedokončila.

„Co?Co se stalo?“Snažil jsem se jí přečíst myšlenky,ale myslela jen na Emmeta a na nic jiného.

Tu sem připlachtil Emilek. Zavolala Belle,oznámil mi.

Při vyslovení jejího jména mě píchlo u srdce. „No a?“zeptal jsem se ho co možná nejklidnějším tónem.

No b,odpověděl Emilek.

Ha ha,moc vtipné.

„Edwarde,tak nás nenapínej a řekni nám,co se vlastně stalo,“pobídla mě Esme.

A tak jsem jim to převyprávěl úplně od začátku.

* * *

Přeběhl jsem hraniční čáru a překvapilo mě,že jsem téměř v tom samém momentu zachytil vlkodlačí pach.Vlci většinou nechodili tak blízko.

Zpomalil jsem,aby se moc nemuseli namáhat s mým zabitím,takže by mě viděl klidně i člověk.Za další sekundu se pach zvýraznil a já před sebou spatřil obrovské šedé vlčí tělo.Vlk vycenil zuby a skočil na mě.Stál jsem nehybně se zavřenýma očima a nechal jsem se jím strhnout na zem.Do obličeje mi zavál smrdutý vlčí dech a ucítil jsem jeho zuby na svém krku.

Smrt – moje vysvobození – byla konečně tady.

Aspoň to jsem si myslel.Ale vlk najednou zaváhal,ztuhl,a jeho tesáky se zastavily pár milimetrů od mého krku.

Proč mě nechce zabít?Proč ještě protahuje moje utrpení?

Rozlepil jsem víčka a setkal se s jasně zelenýma vlčíma očima.Když jsem měl čas uvažovat,došlo mi,že tento vlk je hrozně malý,nejmenší jakého jsem kdy viděl.Nadechl jsem se a nevábný zápach mi naplnil plíce.Uvědomil jsme si,že na mě leží vlkodlačí tělo a moje upírská podstata se přihlásila;tiše jsem zavrčel.

Vlkodlak jako by se rozmýšlel co udělá,a pak ze mne slezl a usadil se kousek ode mě.A pořád mě sledoval těma hlubokýma očima.

Vzpomněl jsem si,odkud ty oči znám.Leah Clearwaterová.

A pak…nemohl jsem si pomoct,ale ty oči mě téměř magicky přitahovaly.

„Leo?“promluvil jsme tiše.Proč ještě žiju?Vždyť jsem daleko za hranicí!

Zamrkala na mě a pokračovala v upřeném pozorování.

„Zabij mě,“požádal jsem ji. „Prosím.“Chtěl jsem být mrtvý.Nechtěl jsem žít bez Belly.

Cukla hlavou a po krátkém zaváhání udělala krásnou šedou tlapou odmítavé gesto.Aby si byla jistá,že pochopím,ještě zavrtěla hlavou.

Krásnou…??

Zdálo se mi,že se kolem mě hroutí svět.Proč prostě nemůžu zemřít?Jednou mi v tom zabrání Alice,teď zase vlkodlak…

„Proč ne?Jsem na vašem území.“

Otevřela tlamu a vycenila na mě ohromné tesáky.Zahýbala jazykem,jako by chtěla něco říct,ale pak se štěkavě zasmála a zavrtěla hlavou.

Nechtěl jsem se jí dívat do mysli,protože jsem respektoval soukromí smečky,takže jsem moc nechápal,o co jí jde.

Pak jsem v jejích očích zachytil otázku.Chtěla vědět,proč se chci zabít.

Nevím proč jsem jí odpověděl.Proč jsem jí všechno řekl.Prostě…netuším.

„Kvůli Belle,“zašeptal jsem zlomeně.

Leiny oči se rozšířily.Natáhla jednu tlapu směrem ke mně,ale pak si to asi rozmyslela a vrátila se do původní pozice.

„Odešla.Rozešla se se mnou a zmizela pryč,“pokračoval jsem ve vysvětlování. „A já bez ní nechci žít.Všichni mě jen trápí a nikdo nedokáže pochopit,že Bellu miluju,i když mě nechce,  a nikdy se to nezmění.Pořád mi podstrkují nějaké holky.Je to k nevydržení.Smrt by byla oddech.Proto chci umřít.“

Když jsem to říkal,strnule jsem zíral do země.A když jsem teď zvedl hlavu,málem bych dostal infarkt,kdybych byl člověk.

Leah plakala.

Absolutně jsem netušil co mám dělat.Cítil jsem v ní přirozeného nepřítele,ale zároveň jsem byl příšerně zvědavý,co stojí za jejím chováním.

Zde se přihlásilo moje dobré vychování.„Leo?Řekl jsem něco nevhod?“

Zavrtěla hlavou a co nejelegantněji jak jí to jen vlkodlačí podoba umožňovala,si otřela oči zarudlé od pláče.

„Tak proč pláčeš?“optal jsem se tiše a zároveň zvědavě.

Mávla tlapou k ústům.Nejdřív mi nedocházelo o co jí jde,ale potom jsem pochopil.Jako vlk samozřejmě nemůže mluvit a není takový cvok,aby se  v přítomnosti upíra proměnila v člověka.

„Aha…no tak to se to asi nedozvím,“ušklíbl jsem se nevrle.Že bych se jednou vykašlal na pravidla a podíval se jí do hlavy?

Než jsem se stačil rozhodnout,Leah na mě štěkla,kývla hlavou k místu kde jsem seděl,a mrštně odběhla někam pryč.Zatímco jsem se snažil rozluštit,co po mě chtěla,ozvalo se z lesa tiché lupnutí a za pár sekund jsem spatřil,jak proti mně jde člověk-Leah.

Samým ohromením jsem zůstal nehybně sedět a sledoval ji,jak ke mně míří váhavým krokem.

Zastavila se asi čtyři metry ode mě a nerozhodně přešlápla.Bylo mi jasné,jak se asi cítí – sama jako člověk v přítomnosti upíra!

„Ehm…“odkašlal jsem si. „Já ti neublížím, to se vážně neboj.“

Váhavě udělala dva krůčky ke mně.A potom další.Zastavila se sotva metr ode mě.

„Edwarde…“začala váhavě.Ohromilo mě,že zná moje jméno.Vlkodlakům i upírům bylo většinou úplně ukradené,jak se ti druzí jmenují.Prostě nepřítel a tečka. „Já tě nezabiju.“

Vzdychl jsem.Škoda.

„Proč ne?“zajímalo mě.Nakonec,proč bych se nemohl bavit s vlkodlakem,že?

„Jen ti slabí utíkají z bitvy,“řekla neurčitě.

Fajn.„Odpovíš mi na mou předchozí otázku?“

Nadechla se a s bolestným výrazem se na mě podívala.Opřel jsem své karamelové oči do jejích a málem jsem se v té zeleni utopil.Co se to se mnou děje?zděsil jsem se.

Potom mi došla jedna drobnost.Ten bolestný výraz,jaký se jí objevil ve tváři…přesně tak jsem se poslední měsíc tvářil já.

„Víš co je to otisk?“zeptala se mě a snažila udržet klidný hlas.

Ano,to jsem věděl.Vlkodlaci se občas otiskli do určité osoby…a potom už pro ně bylo nepodstatné všechno ostatní,až na tu vybranou osobu.

„Vím,“kývl jsem hlavou.

„Říkal jsi,že tě Bella opustila…“nadhodila Leah.

Svíraly se mi plíce. „Ano.“

„On mě taky opustil,“zamumlala Leah a bezděčně udělala tři kroky směrem ke mně.Zarazila se,ale pak si s pokrčením ramen sedla vedle mě a sledovala,jestli jí neublížím.Dělilo nás asi půl metru.

„Kdo tě opustil?“zeptal jsem se a strnul,když jsem si uvědomil,jak jemně,něžně můj hlas zní.

„Sam.“šeptla.

Nechápavě jsem se zamračil. „Vždyť jste oba součástí smečky…aha.“Tak to pro ni muselo být hrozné.Každý den vnímat jeho myšlenky a vědět,že miluje jinou…

Leah přidušeně vzlykla a zuřivě mrkala,jak se snažila zakrýt slzy.

Pocítil jsem touhu ji nějak utěšit…a nakonec - proč neudělat tuhle situaci ještě víc nemožnou?Dva nesmiřitelní nepřátelé se tu baví jako na přátelském dýchánku…

V Leah jsem cítil spojence…spřízněnou duši.Oba jsme na tom byli v podstatě stejně.

Váhavě jsem k ní natáhl ruku a zastavil jsem se,když se její tělo roztřáslo.No,vážně bych nechtěl,aby vybuchla tak blízko mě.

Znovu se mi podívala do očí a z těch jejích zelených hlubin vyzařovala nechápavost. „Ty mě vážně nezabiješ?“zeptala se.

„Ne,nemám proč.Navíc,ty bys měla zabít mě – jsem na vašem území.“

Stále jsme se do sebe vpíjeli očima. „Edwarde…“zamumlala moje jméno.Neodkázal jsem si pomoct,ale líbilo se mi to.Znělo to tak krásně…

Ty kreténe,co to děláš?!?!!zařval mi v mysli jakýsi hlásek.To ses na Bellu úplně vykašlal?

Vždyť nic nedělám,vyděsil jsem se upřímně.Jsme jen oba nešťastní a to nás spojuje,vystrnadil jsem hlásek pryč z hlavy a soustředil se na Leiny nádherné oči.

„A koho Sam...?“zeptal jsem se.

„Emily.Moje sestřenice,“vyhrkla Leah.

Wow.Tak to je něco.

„Dřív jsme byly spíš jako nejlepší kamarádky,než příbuzné,ale teď…“nedokončila. „Je to…děs.Každý den ho slyšet a vědět…znovu a znovu…“zase se rozplakala.

Znovu jsem k ní natáhl ruku a tentokrát jsem dorazil až k cíli.Jemně jsem se dotkl jejích vlasů a čekal,jestli mě zabije nebo ne.

Nezabila.Sice se mírně roztřásla,ale to bylo všechno.

„To bude zase fajn,“utěšoval jsem ji,i když jsem věděl,že pro nás dva už nikdy nic fajn nebude.Vlastně jsme oba odsouzeni k životu bez těch které milujeme…k věčnému životu.

Posmrkla a opřela se o mě.Moje tělo se napnulo,ale byly to čistě upírské reflexy,jinak jsem jí nechtěl ublížit.Nejistě jsem ji rukou objal kolem pasu.Vděčně se na mě usmála a pohladila mě po tváři.

Musím přiznat,že mi takové věci šíleně chyběly.

LEAH:

Toulala jsem se u hranice,protože tam nikdy smečka dobrovolně nechodila.Ignorovala jsem Jareda s Paulem,kteří na mě volali ať se nechovám jako malá,a i když jsem se chtěla proměnit  v člověka,tak blízko u hranic jsme si přece jen netroufla.

Najednou jsem ucítila upíří pach a vzápětí jsem ho uviděla.Šel lidským krokem a skoro jako by se ani nedíval na cestu.Tak snadná kořist.Jak si dovoluje promenádovat se po naší straně?Zavrčela jsem a skočila po něm.Připravovala jsem se,že s ním budu bojovat,ale složil se pode mnou na zem jako hadrová panenka.Přišlo mi to dost divné…

Vycenila jsem zuby a chystala se mu zakousnout do krku a roztrhat ho nakousky,ale udělala jsem…chybu?,že jsem se na něj ještě předtím podívala.

S nesmírným ohromením jsem se zarazila,když jsem na jeho obličeji spatřila výraz,jaký jsem vídala kdykoliv jsem se podívala do zrcadla.Je to možné..že ho taky někdo opustil?Chtěl se zabít?

Vzpomínala jsem,jak se jmenuje.Edward,vzpomněla jsem si najednou a zrovna v tu chvíli otevřel oči.

Netvářil se nijak nepřátelsky.A pořád měl ve tváři ten bolestný výraz,skoro jako by mu ho tam někdo vypálil.Slezla jsem z něho a posadila se o pár metrů dál.Vpíjel se do mě zmatenýma,zlatýma očima.

Nedokázala jsem odvrátit pohled.I když to byl upír.

„Leo?“zeptal se tiše.Překvapením jsem zamrkala;upíři a znají naše jména??No,vyslechnu si co po mě chce.

„Zabij mě,“požádal mě. „Prosím.“Znělo to jako hodně zoufalá prosba.

Cože?Zbláznil se?Ale než jsem mohla začít uvažovat dál,v hlavě se mi ozvaly hlasy.

Vyrážíme za tebou!

Hned tam budem.

Ne! Vykřikla jsem v mysli. Jestli sem přijdete,tak…prosím,nechoďte sem.

Jared s Paulem se s reptáním stáhli.Musím jim za to později poděkovat.

Vzpomněla jsem si,že Edward asi čeká na moji reakci.Zvedla jsem tlapu a odmítavě jí zavrtěla.Pro jistotu jsem ještě zakroutila hlavou.

Představovala jsem si to,a nebo se po mém odmítnutí vnitřně zhroutil?

Smutně mi hleděl do očí.„Proč ne?Jsem na vašem území.“

Otevřela jsme pusu a chtěla jsem mu vysvětlit,proč ho nezabiju,ale pak mi docvaklo,že jako vlkodlak mluvit nemůžu.Zasmála jsme se své vlastní hlouposti.

Očima jsem se mu snažila dát najevo,že mě zajímá proč se chce zabít.Po několika vteřinách pochopil.

„Kvůli Belle,“zašeptal zlomeně.V tu chvíli mi vůbec nepřipadal jako nebezpečný upír.Naopak,byl velmi zranitelný a tak smutný,že jsem pocítila touhu ho nějak utěšit.

Ha!No tak to by bylo něco!Vlkodlak,který utěšuje upíra!

Ale nějak jsem se tomu nedokázala zasmát.Místo toho se moje tlapa sama od sebe pohnula směrem k němu.Nee!připomněla jsem si.Je to nepřítel.

Ale nedokázala jsem ho tak vnímat.

Edward pokračoval:„Odešla.Rozešla se se mnou a zmizela pryč.“Ztrhaně se nadechl a vyprávěl dál. „A já bez ní nechci žít.Všichni mě jen trápí a nikdo nedokáže pochopit,že Bellu miluju,i když mě nechce,  a nikdy se to nezmění.Pořád mi podstrkují nějaké holky.Je to k nevydržení.Smrt by byla oddech.Proto chci umřít.“

Zatímco to říkal,v očích se mi hromadili slzy a nakonec přetekly přes okraj.Nešlo tomu zabránit.Byl na tom…skoro stejně jako já.I když jsme každý měli trochu odlišnou situaci,v jádru podstaty to bylo stejné.

Edward ke mně zvedl oči a když viděl jak pláču,na tváři se mu objevilo zděšení.„Leo?Řekl jsem něco nevhod?“

Zavrtěla jsem hlavou a neobratně – nebo mi to tak aspoň připadalo – jsem si otřela slzy.

„Tak proč pláčeš?“ptal se trochu zvědavě.

Ukázala jsem si tlapou na ústa.

„Aha…no tak to se to asi nedozvím,“ušklíbl se Edward.Asi mu to dost vadilo.

V jedné setině jsem byla rozhodnutá.Štěkla jsem na něj,hlavou se mu pokusila vysvětlit,aby zůstal sedět a vběhla jsme do lesa,k místu kam jsem si schovala oblečení.Přeměnila jsem se v člověka a rychle se oblékla.Potom jsem se vrátila a najednou jsem, si nebyla jistá.Vážně mi neublíží?Nerozhodně jsem se zastavila.

Jako by věděl na co myslím.„Ehm…“odkašlal jsem si. „Já ti neublížím, to se vážně neboj.“

Bojím,ale věřím ti…pomyslela jsme si a udělal pár váhavých kroků směrem k němu.Nakonec jsem se zastavila pouhý metr od něj.Dál jsem si netroufala.

„Edwarde…“začala jsem váhavě.Po tváři mu přelétl úžas. „Já tě nezabiju.“pokračovala jsem.Tak nějak bych ho zabít nedokázala.Zvláštní,že?

Vzdychl.„Proč ne?“

„Jen ti slabí utíkají z bitvy,“oznámila jsem mu.Já taky musím trpět…nejsi sám.

„Odpovíš mi na mou předchozí otázku?“zeptal se a v hlase mu zaznívala upřímná zvědavost.

Bolestně jsem se nadechla.Když to dokázal říct on,tak já taky,rozhodla jsem se.Když jsem se zahleděla hluboko do jeho topasových očí..no nemohla jsem si pomoct,ale byly tak krásné… „Víš co je to otisk?“zeptala jsem se a snažila se udržet klidný hlas.

„Vím,“kývl.

„Říkal jsi,že tě Bella opustila…“řekla jsem.

„Ano.“Bylo to hodně bolestivé ano,z jeho sametového hlasu to bylo perfektně slyšet.

„On mě taky opustil,“zamumlala jsem.Sam,zpropadená Sam!Bezděčně jsem udělala tři kroky směrem k němu.Zarazila jsem se,ale pak jsem si s pokrčením ramen sedla vedle něho a přemýšlela,jestli mi ublíží nebo ne.Dělilo nás asi půl metru a moje vlčí instinkty mi říkaly,ať ho rozcupuji,ale srdce a mysl tvrdili něco jiného…a vyhráli na celé čáře.

„Kdo tě opustil?“zajímalo Edwarda.

„Sam,“šeptla jsem a ztuhla jsem,když jsem si uvědomila jak jemně,chápavě jeho hlas zněl.

Na čele se mu utvořila nepatrná vráska. „Vždyť jste oba součástí smečky…aha,“došlo mu.Pochopil,čím si každý den procházím.

Neudržela jsem se a vydral se ze mě přidušený vzlyk,jak moc jsem se snažila nerozbrečet.Pak jsem znovu ztuhla,když ke mně váhavě natáhl ruku.Moje tělo zareagovalo a roztřáslo se,jako bych se měla každou chvíli přeměnit ve vlka.Ale ovládla jsem to.

Zmateně jsem se mu podívala do očí,když ruku odtáhl.Copak mě nechtěl zabít?

„Ty mě vážně nezabiješ?“zeptala jsem se nechápavě.Jeho pohled mě hypnotizoval..a nebylo to tím,že byl upír.

„Ne,nemám proč.Navíc,ty bys měla zabít mě – jsem na vašem území,“řekl mi a z každého jeho slova vyzařovala bezmezná upřímnost.

Stále jsme se do sebe vpíjeli očima.Naprosto mě okouzlil..„Edwarde…“zašeptala jsem a po dlouhé době z mého hlasu nezazněla žádná bolest.Jen jakási..spřízněnost?Spřízněnost s tímhle nešťastným upírem…

„A koho Sam...?“zeptal se.

Tak.A teď to nejhorší.„Emily.Moje sestřenice,“vyhrkla jsem dřív,než mě zase stačil ochromit smutek.

„Dřív jsme byly spíš jako nejlepší kamarádky,než příbuzné,ale teď…“nedopověděla jsem.Však on to jistě chápe. „Je to…děs.Každý den ho slyšet a vědět…znovu a znovu…“zase jsem se neudržela a rozplakala se.

Edward ke mně opět natáhl ruku a tentokrát se mě dotkl.Mých vlasů…a tam se zastavil.Čekal,jestli ho zabiju nebo ne.

Sice jsem se drobně roztřásla,ale vůbec jsem necítila touhu se do něj zahryznout.

„To bude zase fajn,“utěšoval mě.Musel sice tušit,že my dva už nikdy nebudeme ok,ale když se nad tím zamyslím…bylo mi s ním dobře.Našla jsem někoho,kdo mě konečně pochopil…Opřela jsem se o něj a nevnímala,jak se mi napínají svaly.Jemu neublížím.

I on se napnul,ale bylo to stejné jako se mnou.Jen vrozený instinkt,nic víc.Jednu ledovou ruku mi obtočil kolem pasu.Bylo to tak krásné…vděčně jsem se usmála a pohladila ho po smutné tváři.

Nevypadal,že by mu to vadilo.

* * *

„A to je celé,“dokončil jsem svůj příběh.

Nesmírně mě udivilo,když jsem zaslechl nepřátelské zavrčení.

„Emmete?“podivil jsem se.

„Ty smradlavej vlkodlačí maniaku!“zasyčel na mě a než jsem se zmohl na odpověď,vystřelil z místnosti.Jeho myšlenky za ním ale doznívaly – Jasný,Bella tu není,takže se zabouchne do prašivýho vlkodlaka!A to tvrdil,že Bellu nikdy nepřestane milovat.Cha!!

Ohromeně jsem za ním zíral. „Tak to přece není,tak to není…já a Leah jsme jen“…hledal jsem vhodné označení. „..Dvě spřízněné trosky,“zařval jsem za ním,aby mě ještě slyšel.

Slyšel,ale přesto si myslel své.Carlisle a Esme se nedokázali rozhodnout,co si mě myslet.

Rose jen zavrčela: „Dát se dohromady s vlkodlakem!“a odešla za Emmetem.

Alice nahoře stále plakala.Zajímalo by mě proč…

Achjo.Nikdo mě nechápe.Já Bellu pořád miluju jako nikoho jiného na světě,ale můžu za to,že je pryč?

Co teď asi dělá…