Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

39.část - Setkání

BELLA:

Co nejrychleji jsem prchala z Los Amates a neustále se dívala do zpětného zrcátka,jestli mě nikdo nesleduje.Po hodině a pár minutách jsem se začala uklidňovat a asi čtvrt hodiny před městem Guatemalou jsem zastavila na odpočívadle,abych se naposled nadýchla lesního vzduchu.Napsala jsem Alice děkovnou SMS,a vystoupila z auta.

Urazila jsem sotva pár metrů,když mi v kapse zazvonil mobil.Nejdřív jsem se hrozně lekla toho zvuku,ale potom mi docvaklo že je to můj mobil a volá mi Alice.

S úlevou jsem to zvedla. „Alice?“

Vyděsila jsem se podruhé,když se z telefonu ozval Rosaliin hlas.Nezněla moc…přívětivě.

„To není Alice,“sykla Rosalie.Naštvaně?Nenávistně?

Ale počkat,jak mi může volat Rose?!Vždyť o mě nemá nikdo vědět!Šlohla snad Alici mobil?

„Rosalie?Jsi to ty?Ehm,proč mi voláš?“zeptala jsem zmateně a dávala jsem si pozor na to,co řeknu 

Ozvalo se ledové:„Chci ti jen poděkovat.“

A ticho.Co??Absolutně jsem nechápala co se děje.Zmateně jsem zamrkala. „A..za co mi chceš poděkovat?“

„Za to,“začala Rosalie a zdálo se mi,jako by naschvál protahovala každé slovo. „Za to,žes nám zabila bratra.“

Arghrhrgrr!

Co?Cože?Jak zabila?Bratra?Jaspera?Emmeta?Já?….Nedovolila jsem si pomyslet na poslední jméno. Ne…na něj ne…

„Cože?“zašeptala jsem se staženým hrdlem.

Rose se najednou rozječela. „Je mrtvý!Utekl do La Push a my ho nestačili zastavit!Zabil se,protože už bez tebe nemohl být,ty zrůdo!“vychrlila ze sebe a položila mi to.

Stála jsem jako opařená,kdyby nebyl slyšet tlukot mého srdce,pravděpodobně bych byla pokládána za sochu.

Ne.

Po tváři mi stekla slza.

Ne.

Konečně jsem učinila první pohyb a rukama jsem si objala hrudník.Bylo to k ničemu;potrhané kousíčky které ze mě zbyly se právě rozpadly v prach.

Nee…

A pak zmizel i ten prach a mě naplnila prázdnota,kterou ale okamžitě vyplnila mučivá bolest.

Nemůže být mrtvý.Rosalie si určitě vymýšlela,aby mě donutila se vrátit.No jo,ale to by musela vědět,že Edwarda pořád ještě miluju,a o tom ona neměla ani páru.Takže je to jasné.

Je…Edward je…mrtvý.

Musela jsem se opřít o strom,abych neomdlela.Zhluboka jsem oddechovala a když jsem se musela rukou pustit stromu,abych se chytla za srdce,podlomily se mi nohy a padla jsem na kolena.

Prosím….neee….se vzlykáním jsem uchopila mobil a třesoucí se rukou vyťukala Alicino telefonní číslo.Neuvěřím,dokud mi to neřekne sama…ale i když tomu už věřím i tak…

„Zadané číslo neexistuje“,ozvalo se z telefonu.

Jistě.Proč by taky mělo?…

Už jsem přestávala racionálně uvažovat,byla jsem v šoku.Svět bez Edwarda byl tak…černý.Ale před očima se mi rýsoval plán.Tak jednoduchý…Volterra.

Doklopýtala jsem k autu a otevřela automapu.Našla jsem si nejrychlejší cestu na letiště,abych po Guatemale zbytečně nebloudila a vyrazila jsem na cestu.

Dojet do města mi trvalo sotva čtvrt hodinky.Zaparkovala jsem na parkovišti,koupila si parkovací lístek na celý den…sbohem,moje autíčko,rozloučila jsem se v duchu ale jinak mi bylo ukradené co se s ním stane.Jediné co jsem chtěla bylo být co nejrychleji znova s Edwardem…

..i když jsem zvědavá,kam vlastně přijdu.Možná bych nějak ukecala,že chci do nebe za Edwardem,protože jsem ho tak trápila jen proto,aby mohl žít…

Žít.Ne aby byl mrtvý.

Vlekla jsem se do letištní haly.Bylo tu tolik lidí…pohled mi zabloudil k příletům.Tolik šťastných,objímajících se párů…zarosily se mi oči a rychle jsem si šla koupit letenku.

Bohužel přímý let do Volterry byl až večer..ne,tak dlouho čekat nebudu.Naštěstí mi nabídli let do Sieny – to je potom autem kousek.Vděčně jsem přijala a nadšeně běžela k odbavení,poněvadž letadlo odlétalo za pár minut.

Pohodlně jsem se opřela o sedadlo a zavřela oči,abych nemusela sledovat kradmé pohledy mého spolucestujícího.

Po cestě jsem se snažila pokud možno nevzpomínat na to,že Edward už není,protože jsem nechtěla ztropit hysterickou scénu.Napadalo mě,jestli se na mě teď třeba dívá a kroutí nad mým rozhodnutím hlavou..a nebo se těší až budeme zase spolu,nebo se chystá,jak mě příšerně seřve a řekne mi,že už mě nemiluje,až se za ním dostanu tam nahoru…

Konečně zazněl rozkaz ‘připoutejte‘ se a zanedlouho už jsme přistávali.Neměla jsem sebou žádná zavazadla,takže jsem vystřelila z letiště a chtěla si půjčit auto,ale nakonec jsem se na to vykašlala,protože by to zabralo příliš mnoho času a ve vedlejší půjčovně jsem si vypůjčila motorku.

Jako „malá“ jsem na ní jezdívala ráda,ale teď jsem si ten svištivý vítr kolem sebe nedokázala vychutnat.

Neměla jsem brýle,ale oči mi slzely především z jiného důvodu,než byl průvan kolem mě.Zatmívalo se mi před očima a v nikdy nekončících bolestivých intervalech bubnovalo moje srdce smuteční pochod.Na rozloučenou.

Byla jsem kousek od Volterry,ale něco mě přinutilo zastavit.Jako bych ve vzduchu cítila jemné vibrace děsu …Vzpomněla jsem si,co mi jednou říkala Renée: „Necítíš to napětí,strach ve vzduchu?“

Docvaklo mi,kdo to asi bude. 

Oni.Našli mě dřív,než stačila najít já je.

Slezla jsem z motorky a nechala ji stát u krajnice.Však oni si ji její majitelé najdou.Přešla jsem na polní cestu a došla k lesu – na moji smrt není třeba lidského publika.Tam jsem se zastavila a čekala.

S podivným klidem jsem sledovala přibližující se postavy v černých pláštích.Za chvilinku byli  umě.

„Cože?“vypoulila jsem nevěřícně oči a blonďatý upír včele na tom na tom byl podobně. 

Potom se mi na tváři ale usadil lstivý výraz.Čím dřív budu mrtvá,tím líp. „Jamesi!“zahalekala jsem a usmála se na něj. „Tak co?Chybí ti Viktoria?“zeptala jsem se andělským hlasem a zavřela oči.

Zuřivě zavrčel a skočil po mě,ale podle zvuku který následoval – jako když padají kameny ze skály – mi došlo,že ho stačili zastavit.Ach jo.

Otevřela jsem oči a uviděla zmítajícího se Jamese,kterého drželi tři upíři,ale přesto se jim málem vysmeknul.Přítrž tomu učinila až taková malá dívka..tamta dívka,co byla v Los Amates,došlo mi, když se na něj zářivě usmála a James se začal svíjet v bolestech na zemi.

„To stačí,Jane,“promluvil vysoký černovlasý upír a zvědavě si mě prohlížel.Jako by čekal,že se pokusím o útěk.

„Jistě Felixi.“Ta malá upírka – Jane – odtrhla pohled od Jamese a ten sebou přestal cukat. „Ovládej se!“zasyčela na něho. „Moc dobře víš,jaké jsme dostali rozkazy – přivést ji živou…nebo by se to tak dalo nazývat.“

Pochopila jsem,co tím myslela. „No,tím bych si nebyla tak jistá,“promluvila jsem k nim. „Žádám vás,abyste mě okamžitě zabili.Pokud to nesplníte – což jak vidím asi nesplníte – tak bych vám vážně neradila,abyste mě proměnili v upírku proti mé vůli.“

„Ha,ha,ha,“rozesmál se Felix. „Ty budeš diktovat podmínky gardě upírů?“

„Ano,“usadila jsme ho chladně. „Jen mě to nech dopovědět.Aro,“vzpomněla jsem si na jméno jednoho z těch tří vládnoucích upírů, „Aro asi není dostatečně informovaný o mých schopnostech.Copak neví,že vás budu moct kdykoliv zničit,pokud se stanu upírem?“

„Zničit,“mračila se Jane. „A jak?“

„Nevěř jí,jen blafuje,“mávl rukou Felix.

Tak já blafuju jo?Pokud mě skutečně přemění,bude první koho donutím aby si myslel,že je použitý toaletní papír!

„Asi si vzpomínáte na Eleazara,že?“položila jsem otázku sledovala jejich nechápavé výrazy.

„Ten vegoš s tím má společného co?“ušklíbla se Jane znechuceně.

„Znám ho.Viděl mě a poznal,jaký bych měla dar kdybych se stala upírem.Mohla bych vás všechny zničit kdykoliv bych si zamanula.“

Felixův nadřazený úsměv zmizel. „Vezmeme ji do hradu?Živou?“

Jane trhla na znamení souhlasu hlavou. „Pro jistotu.Ať si o tom rozhodnou sami.“

Vzdychla jsem.To mě nemůžou prostě zabít?Chci toho tolik?

Felix ke mně došel a popadl mě za ruku.Jane vykulila oči. „Snad s ní nechceš jít pěšky?“

„Co jiného nám zbývá?“odvětil.

„Klidně ji ponesu,pokud ti to snad dělá problémy,“odsekla ta drobná upírka a hodila si mě na záda.Rozběhli jsme se.Nemohla jsem si pomoct,ale …líbilo se mi to.Tak dlouho jsem žila jako člověk,tahle rychlost mi hrozně chyběla.Jen kdyby mě mohl nést Edward…

Zatnula jsem zuby a soustředila se,aby mi neukápla ani slzička.Zatímco jsme běželi,přemýšlela jsem,co mě asi čeká.Budu se dohadovat s trojicí starobylých upírů a až konečně uznají,že na ně mám mnohem větší páku než oni na mě,zabijí mě konečně?

ALICE:

Už se začínalo smrákat,a já pořád seděla na sedačce neschopná pohybu.Všichni se mě ptali,co se stalo a proč jsem tak vyděšená,ale já jim pravdu říct nechtěla.Za prvé,slíbila jsem Belle,že nikomu její tajemství nepovím,a za druhé -  i kdybych jim to prozradila,k čemu by to vedlo?Ještě by se složila i Rosalie,protože by si myslela,že je to její vina. 

Jasper mě vytrvale utěšoval,i když ho to muselo hrozně bolet;intenzivně cítil moje neutěšitelné pocity viny a smutek po Edwardovi a Belle…

Jinak tu byli i všichni ostatní.Tak nějak jsme drželi…smutek?Dvě minuty (které se protáhly na půl dne) ticha za padlé?

Už jsem se přestala snažit přečíst Bellinu budoucnost,štít už se vrátil na místo.A co se týče Edwarda,vzdala jsem to úplně.I když jsem to náhodně zkusila,nikdy jsem neviděla nic jiného než prázdnotu…

Bylo asi půl deváté,když dole v hale tiše vrzly dveře.

Strnula jsem a zmateně se rozhlížela.Vždyť jsme byli všichni tady,tak co to může být?

Ztuhle jsme poslouchali,jak něčí kroky stoupají tiše po schodech.Kdybych byla člověk,asi by se mi zběsile rozbušilo srdce.Je možné,že…?

Vymotala jsem se  z Jasperova objetí a po roztřesených nohou vykročila ke dveřím od obýváku.Otevřely se..a tam stál on.

Zavládlo ohromené ticho.

Všem nám spadla brada a unisono jsme zalapali po dechu.Všichni.Takže to nemohla být vidina…na když jsme ho viděli všichni..

„Edwarde?“prolomila jsem šeptem ticho v místnosti. „Ty žiješ?!“

Udiveně si prohlížel naše nevěřícné obličeje.„Alice?Proč na mě všichni tak zíráte?“