Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

37.část - Vzpomínky

ALICE:

„Néééé….“mlátila jsem rukama do schodů,až jsem se úplně rozdrtila,ale bylo mi to fuk.Edward je mrtvý…kvůli mně.

„Alice,lásko,co se stalo?“ptal se vyděšeně Jasper a snažil se kolem mě rozprostřít uklidňující atmosféru.Bezúspěšně.

„Ššš,no tak,pověz mi co se stalo.Kde je Edward?“zvedl mě Jasper do náruče a nesl někam…nevím kam.Před očima jsem měla jen tmu,protože jsem se snažila – marně – přečíst Edwardovu budoucnost.

Nechtěla jsem si připustit,že je to zbytečné…že nelze přečíst budoucnost někomu,kdo už nežije…

Myslela jsem,že už to nemůže být horší,ale opak byl pravdou.Vzpomněla jsem si totiž na jednu osůbku.

Jak to jen řeknu Belle?

Nemůžu jí to říct.Ona utekla jen kvůli němu a kdyby se teď dozvěděla co se stalo s Edwardem,myslím že by si zvolila stejnou cestu jako on.Smrt.

No,ale aspoň by byli zase spolu,ozval se mi v hlavě ďábelsky bezcitný hlásek,který jsem radši okamžitě zadusila.

Nemůžu jí to říct.Ale jak jí jen můžu lhát?Co když se mě na Edwarda zeptá?Jsem tak pitomá.Kdybych dávala pozor,viděla bych,že mi Bella zavolá a že to Edward uslyší, a mohla bych Bellu předem varovat,že tam budou Volturiovi a Edward by se nic nedozvěděl…

„Všechno jsem zvorala!!!“zaječela jsem hystericky a rozbrečela se Jasperovi na rameni.V takových chvílích mi neuvěřitelně chyběly slzy…

Matně jsem vnímala,že se Jasper posadil na sedačku a posadil si mě na klín.Mrštila jsem mobilem vztekle na stůl,kde klouzal,až se zastavil displejem dolů.Jako bez života jsem se opírala o Jaspera a přes oči se mi roztáhl šedý závoj.Svou chybou jsem zabila Edwarda.

Celá rodina se seskupila kolem nás a nervózně si mě prohlíželi. „Alice,kde je Edward?“zeptal se znova Jasper.

Zabralo mi pár sekund,než jsem se dala natolik dohromady,že jsem mohla promluvit. „Je mrtvý,“zašeptala jsem zlomeně.

Zděšené ticho v místnosti by se nedalo krájet,jak se říkává,na tomhle tichu by se každý nůž okamžitě ztupil.

„M-m-cože?Jak-proč-?“koktala Esme vykolejeně.

„Edward??Mrtvý?“nechtěla věřit Rosalie.

Dokonce ani Emmeta nenapadalo nic vtipného.

„Alice,až budeš moct mluvit…“začal Carlisle navenek vyrovnaným hlasem,ale mě neoblafl.

„Můžu…mluvit,“řekla jsem,aniž bych si uvědomovala,že pořád šeptám. „Bella..ehmno nic,“zarazila jsem se.O ní jim říct nesmím. „E-Edward…rozběhl se do…La Push.Nestihla jsem ho…zastavit a ani jsem…ho nedokázala dohonit….Měla jsem…vizi.Vlk na něj skočil a -…“Zmučeně jsem zabořila hlavu do dlaní. „Jeho budoucnost mi zmizela!Žádná není!On už není!“vyvřískla jsem a najednou jsem se propadla do tmy.

„Alice…“slyšela jsem někoho volat moje jméno.Všude kolem mě byla tma.Příšerně mě to vyděsilo,a pocítila jsem pocit deja vu,…chvíli trvalo,než mi došlo,co mi ta tma připomíná.

Stísněná mezi čtyřmi stěnami,bez oken…sama…tma a ticho,jen můj vlastní dech…den po dni…týdnu..měsíci…Strach.Nechápavost.Co tu dělám?Kde je máma?Proč mi nepomůže?…tma,tma,tma.A nuda….a pořád vize…jen už jsem si nebyla jistá,jestli jsem se doopravdy nezbláznila…ze samoty.Otevírání dveří.Paprsek tlumeného světla,ale pro moje oči jako ten nejjasnější den.Zavírám je,protože světlo mě bodá…někdo…mluví?Co to je za řeč?…byla jsem tu tak dlouho…už jsem nevnímala čas.Už jsem zapomněla mluvit….Něco chraplám,ale dveře se znovu zavírají a tma pokračuje.Pořád a pořád dokola….občas něco sním…občas se doplazím na záchod v rohu místnosti.Čím déle tu jsem,tím víc jsem neschopná pohybu.Není tu žádný prostor,skoro ani nezvednu hlavu….pomoc…Zoufalství se mě zmocňuje silněji a silněji.Chci pryč.Jak to vlastně vypadá venku?Co jsou to barvy?Nevím…

Potom vize.Někdo sem přijde.Zvedá se ve mně vlna naděje.Odvede mě odtud pryč!…Tma se zdá být o něco snesitelnější.Ale pak se všechno pokazilo – na scéně se objevuje někdo další…zabije ho.Ten blonďák chce zabít mého zachránce!

Nevím co mám dělat.Vzchopím se a zuřivě mlátím do dveří své cely…vlastně i hrobky,pokud se nedovolám pomoci.Nikdo nepřichází.Já ale vytrvale buším dál…Konečně se znova objevilo světlo.Tuhle osobu znám – ze svých vizí.Gestikuluju rukama že musíme pryč,nejsem si totiž jistá,jak se mluví.Zdá se že snad pochopil?Chytá mě do náruče.Studí…otřásla jsem se zimou.Vynáší mě někam kde svítilo příšerně jasné světlo.Zvedla jsem oči k obloze a málem omdlela z toho pohledu do nekonečna.Ale potom jsem rychle stiskla víčka k sobě,protože mě oslepilo stříbřité světlo.Snažím se vzpomenout si,jak se jen jmenuje…Měsíc?Dál mi moc nejde přemýšlet,předchozí snaha dovolat se pomoci mě strašlivě vyčerpala.Zavírám oči…

Znovu tma,neproniknutelná.A potom bodavá bolest…proč?Zachránil mě z toho vězení,jen aby mě mohl mučit?A kde vůbec je?..Rozpomínám se.Někam mě nesl….kde jsem?Panikařím.Dostavila se nová vize.Ten blonďák..už ho zabíjí,nebo brzy zabije.Nemůžu mu pomoct.Nedokážu se pohnout,jen se zmítat v bolestech…

„Alice,Alice prober se!“zatřásl mnou někdo a já otevřela oči.Zjistila jsem,že hledím do očí nějakému krásnému upírovi…moment,upírovi?No jasně,Jasper!Ale počkat…to nechápu.

„Jaspere?Jaktože máš zlaté oči?Já už jsem tě našla?Jak mě můžeš znát?“ptala jsem se zmateně.

Nechápavě na mě hleděl. „Ale Alice…o čem to mluvíš?“

„Ty máš být ve Francii,“zamračila jsem se. „A já v lese…nebo ne?“

Podívala jsme se na ostatní.Zírali na mě  s otevřenou pusou.Ostatní…oh! „Carlisle,Esme,Rosalie,Emmete!Co tu děláte?Jak jste mě našli…?Vždyť…to je ale kravina!Nemáte být náhodou v Americe?“Byla jsem čím dál zmatenější a oni taky.Pak mi došlo,že mi tu někdo schází. „A kde je Edward?“

Po tvářích jim přelétly bolestný výrazy. „Alice,sama jsi nám to říkala.Edward je mrtvý,“pronesl Jasper tichým hlasem.

Šokovaně jsem se posadila. „Co???Proč?A jak mě znáš?!“dožadovala jsem se odpovědi.

A pak už jsem ji najednou nepotřebovala.V hlavě se mi mísily milióny různých obrazů,vzpomínek…pochopila jsem. „Ten šok mi musel otevřít vrátka k dávno zapomenutým vzpomínkám na můj lidský život…“zašeptala jsem.Život…spíš trápení v té odporné kobce…

Carlisle vypadal,že se mu ulevilo,ale i nadále zůstávaly jejich obličeje stažené do bolestivé grimasy.Vzpomněla jsem si.Edward zemřel kvůli mně…kvůli mé nepozornosti…

Jasper vycítil moje pocity a konejšivě mě objal.Bez slz jsem mu plakala do ramene a nevnímala nic než to,že za to že je Edward mrtvý můžu já.Takže jsem neslyšela,že něco zabrnělo,že se po tom Rosalie natáhla,že s prudkým nadechnutím vystřelila z místnosti,že s někým mluví…A když jsem to uviděla v mysli…bylo pozdě na cokoliv.

„Ne,Rose,NE!!!“zařvala jsem,ale zbytečně.Rosalie s pomstychtivým výrazem mrštila mobilem proti zdi a ten se rozletěl na milion kousíčků.Jediná spojka,se kterou jsem mohla navázat spojení s Bellou a nějak jí vymluvit to co se chystala udělat,byla pryč.