Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

36.část - Zmizelá naděje

ESME:

Od té doby co Bella odešla byl Edward jako vyměněný.Zavíral se k sobě do pokoje,s nikým skoro nekomunikoval,nevšímal si ani našich myšlenek..jakoby ignoroval okolní svět.

Když už jsem u toho,pořád nedovedu pochopit,jak mohla Bella odejít.Ona taková nebyla,ona ho milovala…ale přesto se s ním rozešla.Mám dojem že Alice o tom ví něco víc než my ostatní,ale nijak nedala najevo,že by o tom chtěla mluvit a já na ni nenaléhala.Alice většinou ví co dělá.

Už uplynuly tři týdny od návštěvy Volturiových.Moc jsem nepochopila,proč se sem stavovali,pokud vůbec mluvili pravdu.Celé to bylo podivné.

A před těmi čtyřmi týdny nám Alice jen tak oznámila,že pozvala Tanyu.Vyděsila mě její nerozvážnost,tohle bych od ní nečekala – Alice vždycky rozuměla Edwardovi lépe než my ostatní,takže mě její rozhodnutí překvapilo.Dokonce jsme se kvůli tomu hádali,ale naštěstí nás přerušil Edward.Po neskutečně dlouhé době znovu usedl ke klavíru a složil novou skladbu.

Byla kouzelná.Kouzelná,ale tak šíleně zoufalá a plná beznaděje,že být člověkem,zaplavila bych slzami celý obývák.Při poslouchání těch smutných tónin mi v plné míře došlo,jak příšerně se asi cítí.Bylo to strašné dívat se jak trpí.A nejhorší bylo,že jsem mu nemohla nijak pomoct.

Krátce nato dorazila Tanya.Alice se s ní přivítala až moc náruživě,na můj vkus.Něco mi tu nesedělo…

První na koho se Tanya zeptala byla samozřejmě Bella – těšila se,že se s ní uvidí a byla zděšená z toho,co Bella provedla.Ale potom jí to docvaklo.Z jejího obličeje bylo jasně patrné,na co myslí.Když tu není Bella,mám volnou cestu.Tolik mi připomněla ty hloupé husičky ze školy,o kterých mi vyprávěla Alice.

Edwarda muselo její neustálé dolejzání bolet.Já osobně jsem si nedokázala ani v nejhorších představách představit,jaké by to bylo kdyby mě Carlisle nechtěl a potom by mě obletovala náruživá upírka,která se vůbec nestarala o to,jak mi je.

Tanya se nevzdávala.Edward – vždycky jemný,zdvořilý,s vybraným chováním – se na ni párkrát utrhl,aby ho nechala napokoji.Tanya se urazila,zanadával si…a potom se mu šla omluvit,přičemž to na něj znova zkusila.

Pokaždé s ním chtěla jít na lov.Pokaždé ho tahala z pokoje a nutila,aby šel za ostatními.Už mi pěkně lezla na nervy.

Zrovna teď se rozhodla,že chce jít s Edwardem do kina.

„Dávají tam úžasnej romantickej film!“rozplývala se. „Chci ho vidět..no tak pojď,“mrkala na něj.

Nechoď,Edwarde,nechoď,volala jsem v myšlenkách.

Chtěla jsem sice,aby už byl zase v pořádku,ale právě Tanyino chování ho ještě víc ničilo.Asi si promluvím s Alicí,aby Tanyu nějak nenápadně vyhodila.

„Nikam nejdu,“vyštěkl na ni a odešel do svého pokoje.V mysli jsem jásala.

Tanya se rozběhla za ním. „Počkej,“zastavila ji Alice. „Edward nikam jít nechce,takže ani nikam nepůjde.Mimochodem,už jsem domluvená,že spolu půjdeme na lov.“

Tanya se kysele zašklebila,a uraženě se odebrala do pokoje pro hosty.

„Uf,“oddechla jsem si tlumeně,aby mě neslyšela. „Konečně od ní bude mít Edward chvilku pokoj.“

Alice se pousmála. „Na tom lovu se asi zdržíme,mami,tak nás už dnes nečekej.Chci aby si Edward taky trochu užil svobody.“

Oslovení ‘mami‘ mě zahřálo u mého zmrzlého srdce. „Jistě,běžte.“

„Pááá,“mávla na mě Alice a vyběhla nahoru za Edwardem.Poslušně za ní sešel dolů a na tváři se  mu zračila úleva,že si odpočine od Tanyi.

„Ahoj zítra mami,“zamumlal a společně s Alicí zmizeli v lese.

Kdybych jen tušila co se stane,byla bych se s ním rozloučila lépe…

EDWARD:

Byl jsem tak rád,že mě Alice vytáhla na lov.Tanya byla hrozná.Ne,byla ještě horší než hrozná.Byla…Myslím že pro to ani neexistuje výstižné přirovnání.

„Dáme si závod?!“vykřikla Alice hned jak jsme vyšli před dům.Byl to spíš rozkaz než otázka a tak jsem se za ní odevzdaně rozběhl.

Samozřejmě vyhrála.Doběhl jsem až pár sekund po ní,takže se mi naskytl dobrý výhled na její tvář.Temně se mračila. „Nemohl bys zkusit běžet normálně?Hrozně jsem se nudila.“

Nemůžu,Alice.Kdybych se rozběhl rychleji,pravděpodobně bych se rozpadl a už by mě nikdo nesložil dohromady.A ani se mi nechce běhat.Už mě to nebaví.Bez Belly mě nebaví nic,vedl jsem si v mysli dlouhý monolog,ale nahlas jsem řekl jen: „Promiň.“

Vzdychla. „Neomlouvej se.To já bych se měla omluvit – za Tanyu.“

„Tak proč jsi ji sem zvala?“zamumlal jsem.

Byla to řečnická otázka,ale Alici po tváři přeběhl jakýsi bolestný výraz.Krucinál,kdybych jí tak mohl číst myšlenky!

Než mi stačila odpovědět,než se vůbec stačila rozhodnout,jestli mi odpoví,rozdrnčel se jí v kapse mobil.

Bylo to zvláštní vyzvánění.Neznal jsem ho – a mobil který Alice vytáhla taky ne.

„Alice?“povytáhl jsem zvědavě obočí,ale ona mě nevnímala.Zírala na displej,oči rozšířené strachem a přitom nepřítomné.Vize.

„Ach ne!“vykřikla zděšeně a vrátila se do přítomnosti. „Ne,ne,ne!“

„Alice,co je!“zatřásl jsem s ní.

Odstrčila mě a třesoucí se rukou si přiložila mobil k uchu. „Promiň,ale já nic neviděla!“vykřikla moje sestra sebeobviňujícím tónem.

Zdálo se mi to,nebo se Alice snažila otočit pryč ode mě?

Pak jsem strnul.„Mám ještě šanci nebo je po mě?“zaslechl jsem z mobilu Bellin hlas.

„Alice,“šeptl jsem ohromeně a pak jsem se vzpamatoval. „Alice,dej mi ji!“natáhl jsem se chtivě po mobilu.Nemohl jsem tomu uvěřit.Bella.Bella!!Slyšet znovu její hlas,i když zdálky a přes mobil bylo tak úžasné…

Moje sestra ale rychle zakryla rukou mikrofon a zasyčela na mě: „Ale ona s tebou mluvit nechce!“

Pár vteřin jsem tam stál s otevřenou pusou neschopen slova.Pak mi to došlo.Jak moc jsem se mýlil.

Alice zašeptala do mobilu: „Máš,“ale já už ji skoro neslyšel.

Všechno se ve mně hroutilo.

Jak jsem mohl být tak naivní doufat,že mě nepřestala milovat,že měla nějaký prazvláštní důvod k odjezdu?Jak jsem jen mohl být tak pitomý?Celé ty týdny mě držela při životě ta nepatrná jiskřička naděje,že se třeba Bell vrátí.Teď když jsem zjistil,že to všechno bylo zbytečně…jasně,s Alicí si pokecat chtěla,se mnou ne.Proč by taky měla?Já jsem jen upír,který jí stěžoval život…a teď otravuju život i své rodině,protože jsou smutní z toho,jak vypadám…

Proč vůbec ještě žiju,když mě Bella nechce?položil jsem sám sobě otázku  a okamžitě nalezl jedno prosté řešení,které mi zajistí,abych se už netrápil.A tentokrát mě Alice nezastaví.

Věděl jsem,že Alice to musela vidět hned jak jsem se rozhodl a proto jsem nemarnil čas a rozběhl se.Za sebou jsem slyšel její zděšené výkřiky,ať to nedělám,ale to mě jen popohnalo.Po velmi dlouhé době jsem se zase skutečně rozběhl a nedbal na to,že ty kousíčky,které ze mě zbyly už zanikají docela.Za chvilinku stejně bude konec.

Hranice k La Push už byla blízko.Už jsem za sebou neslyšel Alici,asi to vzdala.Přeběhl jsem hraniční čáru a překvapilo mě,že jsem téměř v tom samém momentu zachytil vlkodlačí pach.Vlci většinou nechodili tak blízko.

Zpomalil jsem,aby se moc nemuseli namáhat s mým zabitím,takže by mě viděl klidně i člověk.

Za další sekundu se pach zvýraznil a já před sebou spatřil obrovské šedé vlčí tělo.Vlk vycenil zuby a skočil na mě.Stál jsem nehybně se zavřenýma očima a nechal jsem se jím strhnout na zem.Do obličeje mi zavál smrdutý vlčí dech a ucítil jsem jeho zuby na svém krku.

Smrt – moje vysvobození – byla konečně tady.

ALICE:

„Ne,Edwarde nedělej to!“zařvala jsem a rozběhla se za ním,ale jako by mu něco dávalo křídla,téměř se mi jeho obraz rozmazal před očima.Tak rychle ještě nikdy neběžel.

Zastavila jsem se a obrátila se opačným směrem - Nikdy bych neměla šanci ho dohnat.Metla jsem pro pomoc  domů,ale věděla jsem,že už to nestihnu.

V mysli jsme se naladila na Edwarda a sledovala…jak utíká skoro nadzvukovou rychlostí,přelétává hranici,zpomaluje…

Zoufalství mě začalo spalovat.Nestihnu to.

…Edward zachytil vlkodlačí pach,a v další chvíli uviděl i vlka – a vlk jeho.Edward se zastavil a s bolestným,ale smířeným,snad i dychtivým výrazem čekal na smrt…

Už jsem byla skoro doma.Jen pár kilometrů…

…Vlk na Edwarda skočil a ten se nechal shodit na zem jako hadrová panenka.Vlkodlak se nad ním sklonil,vycenil ohromné tesáky…

…a potom mi Edwardova budoucnost zmizela.

Jako v transu jsem se ohlédla za sebe a viděla,jak z lesa stoupá sloupec dýmu.Dokonce už ho i spalují,vlci jedni pitomí,pomyslela jsem si a šok ze mě začal spadávat.Plně mi došla celá pravda.

Z hrdla se mi vydral zoufalý výkřik a zhroutila jsem se na schody od garáže.Nevnímala jsem vyděšeného Jaspera,nevnímala jsem skoro nic.Až na jednu hrůznou,pravdivou větu.

Edward je mrtvý.