Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

35.část - Našli mě!

BELLA:

Co nejrychleji jsem uháněla do Guatemaly,ale přesto mi cesta zabrala celý týden.

Z Racine jsem jela přímo do St. Louis,kde jsem přečkala noc jednom motelu a brzy ráno razila dál.Odtamtud opět bez zastávky až do Tulsy,tam jsem si dala něco mezi večeří a obědem a ještě jsem urazila pár kilometrů,než jsem se ubytovala v Dalassu.Další zastávka v cestě bylo San Antonio,Santiago,a bez zastávky do Irapuata,kde jsem se ubytovala v krásném hotelu,předposlední město,kde jsem si musela natankovat – Sanarate…a o několik hodin později jsem konečně spatřila prozatímní cíl mé cesty.

Projela jsem Los Amates a zamířila k lesu.Katiin srub tam stál a zub času jako by se na něm vůbec nepodepsal.Nechala jsem stát auto pod stromy a po pěšince se vydala ke srubu.Zazvonila jsem a modlila se,aby tu Katie byla,abych měla čas,aby se mnou chtěla vyrazit na vodopády…

Konečně se otevřely mohutné dřevěné dveře. „Přejete si?“zeptal se jakýsi neznámý muž,mohlo mu být tak okolo třicítky.

„Jejda,promiňte,asi jsem si spletla dům,“začala jsem se omlouvat,ale pak se z vnitřku srubu ozval povědomý hlas. „Time?Kdo je to?“

„Katie!“vykřikla jsem nadšeně.Ozval se zvuk blížících se kroků a pak se přede mnou vynořila moje dřívější průvodkyně po Guatemale.

Nechápavě si mě prohlížela a potom se jí obličej vyjasnil poznáním. „Bello!Já nevěřila že tě ještě někdy uvidím!Ty ses tak změnila!Co potřebuješ?“

„Pořádáš ještě pořád výpravy?“optala jsem se.

„Ale jistě,chceš si vyrazit?“rozzářila se Katie.

Ulevilo se mi. „Hrozně ráda,děkuju.Nevadilo by,kdybychom vyrazily už dnes?“

„Ale jistě že ne.Půjdu si sbalit věci a vyrazíme!“

„Jo ještě moment,“zadržela jsem ji. „Můžu si tu nechat auto?Neukradne mi ho někdo?“

„Dej si ho k nám do garáže,místa je tam hafo,“mávla Katie směrem k obrovské garáži.

„Díky,“usmála jsem se smutně a šla si přeparkovat Lotus.Nepřežila bych,kdyby mi někdo ukradl takovou vzpomínku na Edwarda.

Katie měla všechno připraveno během necelé hodiny. „Tak kam bys chtěla jít?“

Byla jsem nadšená,že šlo všechno tak hladce. „No…hlavně někam kde je hezky..víš,někam kde se dá snadno zapomenout a někam,kde budu mít neustále tolik aktivity,abych nemusela myslet na jiné věci.“

Katie se neptala,co tím myslím.Podle vyhaslých jiskřiček v mých očích poznala,že se asi něco stalo,ale nechala mě být.To Jessica…

Katie mi dala batoh,karimatku (spacák byl v krosně) a vyrazily jsme na nádraží.Vlka nám ujel přímo před nosem,takže bychom musely čekat další dvě hodiny,než by jel další.Nám se ale nechtělo postávat na nevábném nástupišti a mařit čas,takže jsme se rozhodly,že půjdeme pěšky.

O čtyři hodiny později jsme si na místní okresce stoply dodávku a ta nás svezla jen pár desítek kilometrů od míst,kde jsme si vytyčily první stanoviště.

Bylo mi tak nějak lehce,jak jsme se prodíraly příjemně zeleným lesem a nasávaly vůni čerstvého dřeva,smůly…bylo mi skoro krásně.Jenže když jsem pomyslela na tohle,okamžitě mi v mysli naskočilo:Ale kdyby tu s tebou byl Edward,pak mi to teprve bylo krásné.

Hlasitě jsem vzdechla.Katie se na mě zvědavě podívala. „Nudíš se?Měla jsem zvolit jinou trasu?“ptala se starostlivě.

„Ne,právě že se cítím dobře..tak jako už dlouho ne,“pousmála jsem se na ni a snažila jsem se,aby ten úsměv byl co nejvřelejší.Od té doby co jsem odešla,od doby kdy moje druhá část byla tak daleko,se mi nedařilo se smát.

„Aha,“rozzářila se Katie. „Chtěla bys jít až k moři?“

„Jasně!“usmála jsem se trochu opravdověji.Moře tu bylo nádherné.

Když se začalo stmívat,našly jsme si krásné místo pod košatým stromem a tam jsme rozbily „tábor“.Rozdělaly jsme si miniohýnek a opekly pár buřtů a chleba.Po večeři jsme se uložily ke spánku,přece jen jsme ušly pěknou štreku.

„Dobrou,Bello,“zívla Katie a v příštím momentu se už ozývalo její mělké oddechování.

„Dobrou,“řekla jsem spící osobě a litovala,že já tak rychle usnout nemůžu.Ani jsem nebyla moc unavená – no jo,osminová upírka.

Skrz větve sem prosvítalo tlumené měsíční světlo a hvězdy.Hvězdy.

Slzy mi stékaly po tvářích,když jsem se neubránila vzpomínkám,jak jsme se pod hvězdnou oblohou poprvé s Edwardem políbili.Stočila jsem se do klubíčka a vší silou se držela na místě,protože jinak bych se asi neudržela a rozběhla se do Forks.

Ale on už stejně bude mít Tanyu,připomínala jsem si.Už na mě určitě zapomněl.

* * *

S Katii jsme prochodily snad celou Guatemalu,aspoň takový jsem měla pocit,i když jsme samozřejmě prošly jen kousek země.

Byly to tři bezchybné týdny.Všude kam jsme zavítaly byla nádherná příroda a přálo nám štěstí – celou tu dobu neukápla z nebe ani kapka.Což se ovšem nedalo žíct u mých očích,ale to je vedlejší.

Zrovna teď jsme vystupovaly z vlaku a mířili k ní do srubu.Katie nedočkavě poskakovala po cestě a mě docvaklo,že se asi těší na toho Tima,tak jsem zrychlila.

Jejich přivítání bylo halasné a neskutečně mě z něj pálily oči,že jsem se odebrala do garáže zkontrolovat svoje autíčko aby mě neviděli brečet.

Osušila jsem si oči tak akorát včas,přišli totiž za mnou. „Už chceš jet,Bello?“ptala se Katie a neušel mi smutný podtón v jejím hlasu.

„Asi ano,“pokrčila jsem nejistě rameny.Bylo mi tu fajn,jako už dlouho nikde ne,ale už to byly tři týdny…za chvíli by tu nemuselo být bezpečno.

„Zůstaň,ještě pár dní,“zaprosila,když viděla moji nerozhodnost.

Z její upřímné nabídky jsem se znova rozbrečela. „Tak-jo.Dík.“

Nakonec jsem u Katie zůstala ještě další týden.Ve srubu se bydlelo úžasně,všechno tu dýchalo dřevem a bylo to neskutečně útulné.Připadala jsem si tu skoro jako doma – a proto jsem se zdržela tak dlouho.Což byla chyba…

* * *

„Bello,co říkáš tomuhle?“zamávala mi Katie před očima pěkným červeno-žlutým tričkem na ramínka.Byly jsme na nákupech v minicentru Los Amates.

„Krásné,ber ho,“poradila jsem jí a pokoušela si nemyslet na to,že na jejím místě měla stát Alice,moje milovaná nakupovací maniačka.Klidně bych chodila nakupovat na doživotí,kdybych se jen mohla vrátit domů,za nimi.

„A kruci!“zaklela Katie. „Podívej se kolik stojí.“A pověsila tričko zpátky.

„Katie,já to platím,“vytáhla jsem svou kreditku a snažila se nenápadně zakrýt na ní uvedené jméno.

Váhala. „To nemůžeš,“řekla nakonec.

„Ale můžu,“odstrčila jsme ji jemně z cesty a odběhla k pokladně dřív,než mě mohla zastavit.

„Kam teď?“ptala jsem se,když jsme procházely přes náměstí.

Katie byla unešená ze svého nového kousku oblečení,že mě moc neposlouchala. „Cože?“

„Do kterého obchodu půjdeme teď?“opakovala jsem trpělivě svou otázku.

„Co takhle do cukrárny?“navrhla.

„Bezva,“vykročila jsem směrem k cukrárně.Zmrzku jsem už dlouho neměla.

K cukrárně už zbývalo pár metrů.Katie si bezstarostně vykračovala vedle mě.Sluneční paprsky nás hladily po tváři a foukal příjemný svěží větřík.

A v tom momentě jsem ji postřehla.

Na rohu ulice se krčila jakási malá osoba zachumlaná v černém oblečení.Zakrývalo jí i skoro celý obličej a na hlavě měla jakýsi klobouk,aby si stínila i zbytek obnaženého obličeje.Že je to dívka jsem poznala jen podle vykukujících vlasů.

Důvod proč jsem se tak příšerně vyděsila – byla celá zachumlaná…aby na ni nemohly sluneční paprsky.Upírka.Volturiovi.Dostali mě…

Ne,ne,ne.Nesmím zpanikařit.Třeba ještě není vše ztraceno.Musím se dostat do cukrárny a zavolat Alici,buď to bude můj poslední telefonický hovor,a nebo mi poradí jak utéct.

Nedala jsem na sobě nijak znát,že jsem si jí všimla.Zalezly jsme s Katii do cukrárny a ona si šla hned objednat ne zmrzlinu,ale hned pohár. „Na,“podala jsem jí pár desítek dolarů. „Katie,půjdu si zavolat.Kdybych se nevrátila,tak už jsem musela nutně odjet,jo?Bylo tu s tebou moc hezky,díky.Měj se,“rozloučila jsem se a vypařila se na toalety dřív,než se mohla začít vyptávat.

Tam jsem urychleně vyťukala Alicino telefonní číslo. „Promiň,ale já nic neviděla!“vykřikla Alice hned jak mi to zvedla.Její hlas zněl velmi…roztržitě?

 „Mám ještě šanci nebo je po mě?“ptala jsem se,už částečně smířená se svým osudem.

Ale místo odpovědi jsem jen uslyšela šumění.Jako by mikrofon překryla dlaní.Po pár nekonečných sekundách ji oddělala. „Máš,“zašeptala a pak začala mluvit skoro upírskou rychlostí:„Projdi zadním vchodem cukrárny,potom po 17 Calle,vem to z druhé strany na parkoviště a zmiz do hl.města – Guatemaly,pá“vychrlila překotně Alice,že jsem jí skoro nerozuměla a …típla mi to.

Nebyl čas se tím zabývat.Udělala jsem co mi řekla a o pár minut později jsem spěchala po dálnici.Když ze mě spadlo napětí,vzpomněla jsem si na Alicino chování a tíseň byla okamžitě zpátky.Šeptala,zakryla mikrofon,někam spěchala?V hlavě mi hlodala jedna nepříjemná otázka.

Co se proboha stalo?