Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

34.část - Nikdy nekončící tma

Překlad písničky mám tentokrát z jedněch stránek a občas jsem si ho upravovala podle svýho úsudku,tak nečekejte,že ten překlad bude něco extra,protože já jsem na tohle levá:

EDWARD:

Ležel jsem u sebe v pokoji a poslouchal ve sluchátkách cédéčko od Linkinů.

„Cože?!“vykřikla dole v obýváku Esme. „Ty ses snad zbláznila?!“

Alice,co si myslíš že Edward...nadávala máma v myšlenkách.Hádali se,protože jim Alice oznámila,že pozvala Tanyu.Jako by mi už dost neubližovalo to,že vůbec musím existovat,ona mě ještě chce mučit.Už teď si dokážu představit,jak mě Tanya bude obletovat a jak mi každý její pohled bude cupovat nitro.Proč nikdo z nich nemůže pochopit,že i když ona mě už nechce,já ji nikdy milovat nepřestanu??

„Alice,měla jsi se s námi aspoň poradit,“vytýkal jí Jasper.

„Nemůžeš vědět jak Edward zareaguje.“ Carlisle si představoval,jak ubližuji Tanyi.

„Pitomá holka,“zavrčela Rosalie.(Svatební cestu zkrátili).Ztuhl jsem.Nadávala Belle.Ale když jsem se proti jejím nadávkám pokoušel protestovat,začala ji proklínat ještě víc.

Emmet se výjimečně nesmál. „Z Edwarda už nikdy znova upíra neuděláš,“řekl Alici přesvědčeně.

Fakt díky brácho,pomyslel jsem si sarkasticky.

Asi si mysleli,že je neslyším,nebo ignoruji.Pravda,od Bellina odchodu jsem toho vnímal zoufale málo.

Dohrála písnička Faint a začala další.Given up.

Od té doby,co jsem slyšel Shadow of the day,se mi Linkin Park náramně zalíbili.Vlastně jsem teď neposlouchal nic jiného,pouštěl jsem si jejich písně pořád dokola.Dneska mi Alice dala nová cédéčko,tak ho prozkoumávám - ještě nejsem ani v půlce.

Skladby od Debussyho ležely pod mým gaučem,překryté silnou vrstvou prachu.Emmet byl nadšený že už neposlouchám „ten starý brak“.

„To není pravda!“zaječela Alice na Carlislea,ale nechápal jsem souvislost,zase jsem totiž přestal vnímat.

„Ona už je na cestě!“křičela moje sestra dál.

Na chvilku zavládlo ohromené ticho.

„Měla jsi vidění?“otázal se Jasper.

„Jo,“odpověděla mu příkře.Dobře jsem si ji dokázal představit,její rozhodný obličej,ruce založené na prsou…a potom už nikdo nevznesl námitky.

„To ale není hezké,neměli bychom…“začala Esme,ale já opět vypnul a soustředil se na Qwerty.Když dohrálo i tohle a začala nová píseň, (Valentine’s Day) krve by se ve mně nedořezal.Což je sice samozřejmost,poněvadž jsem upír,ale teď to myslím jen obrazně.

My insides all turned to ash, so slow
And blew away as I collapsed, so cold
A black wind took them away, from sight
And now the darkness over day, that night.

Celý můj vnitřek se obrací v prach,tak pomalu,
a odvanul pryč když jsem se zhroutil,tak chladně.
A černý vítr jej vzal pryč,z dohledu.

A teď temnota ve dne,té noci.

Tohle mi Alice dělá taky schválně.Proč každého baví mě mučit?Ale jedno se musí nechat – byl to dokonalý popis mých pocitů…pokud mi nebylo ještě hůř.

And the clouds above move closer
Looking so dissatisfied
But the heartless wind kept blowing, blowing

A mraky nad námi se přibližují.
Vypadají tak nepokojně.
Ale bezcitný vítr stále fouká, fouká.

Začal jsem se na tu písničku soustředit.Jako robot jsem se posadil a všiml si,že Mlha a Bolest kamsi mizí.Aby uvolnili místo někomu jinému.

I used to be my own protection, but not now
Cause my path has lost direction, somehow
A black wind took you away, from sight
And now the darkness over day, that night

Používal jsem svou obranu,ale ne teď.

Protože moje cesta ztratila směr,nějak.

A černý vítr tě vzal pryč,z dohledu.

A teď temnota ve dne,té noci.

Pohled mi padl na klavír v rohu místnosti.Klávesy byly zašlé prachem.

And the clouds above move closer
Looking so dissatisfied
And the ground below grew colder
As they put you down inside
But the heartless wind kept blowing, blowing

A mraky nad námi se přibližují.

Vypadají tak nepokojně.

A zem dole zchladla.

Když tě potlačili uvnitř.

Ale bezcitný vítr stále fouká, fouká.

Jako v mrákotách jsem se dopotácel ke klavíru a jedním pohybem ruky otřel prach.Zkusmo jsem prsty přejel po klávesách.Skoro jsem cítil,jak mi slastně brní pod prsty.Bylo to už tak dlouho…

So now you're gone, and I was wrong
I never knew what it was like, to be alone

Tak nyní jsi pryč,a já se mýlil..
Nikdy jsem nevěděl jaké je to,být sám…

On a Valentine's Day, on a Valentine's Day
On a Valentine's Day, on a Valentine's Day
On a Valentine's Day, on a Valentine's Day

…na Valentýna,hrál diskman,ale já už ho dávno neposlouchal.

Přejel jsem znova po klávesách a zhluboka se nadechl.Pořád jsem ještě nebyl jistý sám sebou a když už začnu,nebude cesty zpět.Jak jsem poslouchal tu píseň,zvedla se ve mně touha všechny svoje pocity vložit do nové skladby.Ale…No a co,tak se tu složím,pokrčil jsem rameny,vydechl jsem a začal hrát.

Prsty se mi rozeběhly po klávesách a já začal úvodní melodii,kterou jsem měl ještě příliš živě vrytou do paměti.Z klavíru se linuly smutné tóny našeho bolestivého rozchodu.

Všichni dole ztichli.

Pokračoval jsem bez zaváhání dál.Skladba zpomalovala a zrychlovalo,podle toho jak jsem se zrovna cítil.Ale každá tónina vyjadřovala můj bezbřehý,nikdy nekončící stesk a smutek.

Ach bože,pomyslela si Esme.Hraje.On hraje.

Nerozptyloval jsem se jejími myšlenkami a dál hladil klávesy.Dostal jsem se k části,když jsem se chtěl uškvařit.Melodie teď přešla do naprosté nicoty a beznaděje.

Edwarde…vydechli ohromeně Emmet a Jasper.Alice asi taky něco říkala,ale já její myšlenky už slyšet nedokážu.

Přešel jsem k části,kdy mě Alice vytáhla  z plamenů.Moje zoufalství,že nezemřu.

Oh,Edwarde!zděsil se Carlisle.

Nevnímal jsem je.

Návštěva Volturiů – další trhaní na kousky,když jsem jim musel říct,že mě Bella opustila.

Dostal jsem se do poslední čtvrtiny.Moje pocity po odchodu Volturiů a až poteď.Veškerý smutek a zoufalství,a šílená touha ji alespoň ještě jednou obejmout.Slyšet její hlas.Mojí Belly.

Rosalie mě ohromila,když jsem z jejích myšlenek neuslyšel žádný jed ani nenávist.Jen upřímnou lítost a podobnou beznaděj,jakou jsem cítil já.

Taky se mi hrozně stýská,prozradila mi.I když ji pořád nenávidím za to co ti udělala,stýská se mi po ní.

Vida,Rosalie přece jen nebyla tak bezcitná.

Když jsem se dostal přes tuto část,skladba zakolísala.Jak ji mám ukončit?Jak tohle skončí?Kdy už konečně zemřu?Kdy zemře Bella?

Nevěděl jsem.

Prostě jsem skladbu utnul v půlce tónu a nechal si ji celou doznívat v paměti.Trhl jsem sebou,když si Alice sedla vedle mě a než stačila poslední tónina úplně odeznít,pokračovala v dokončení skladby.Hrála jinak než já,teď z hudby vyzařovala jakási nepojmenovatelná naděje.Ale poslední tón mě dostal.Zakončila to takovou melodií,jejíž význam jsem vůbec nepochopil a podle myšlenek ani nikdo jiný z rodiny.

„Alice,“zašeptal jsem. „Co před námi skrýváš?“

Neodpověděla,dívala se kamsi do dálky. „Jak se bude jmenovat?“zeptala se mě tiše.

„Nikdy nekončící tma,“řekl jsem po kratičkém zaváhání. „A odpověz mi,prosím.“

„Smutný název,“konstatovala Alice místo odpovědi a zkroušeně hleděla na klavír.Pak vyskočila. „Tanya už je tu!“vykřikla nadšeně a rozběhla se dolů.

Ten výkřik byl až moc nadšený.Hrála to,došlo mi.Taky tu Tanyu nechtěla,ale z nějakého důvodu ji sem přece jen pozvala…Ach Alice,kéž bys mi mohla říct pravdu.

S povzdechem jsem si nasadil sluchátka,ale stejně jsem neunikl Tanyiiným vyděšeným a zároveň nadšeným myšlenkám,když zjistila,že mě Bella opustila.