Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

33.část - Kam dál?

Předposlední část kde se nic neděje,ještě bude psaná jedna z pohledu Edwarda a potom se to trochu rozjede,přísahám:))

BELLA:

„Vstávat zlato!!“zahalekal někdo a vytrhl mě tak z mých snů.Byla jsem tomu ráda – jak už bylo zvykem,zdála se mi noční můra o Rudym který vraždí Edwarda.

Rozlepila jsem oči a zamžourala v jasném  světle,které sem proudilo otevřeným oknem. „Kolik je?“zamumlala jsem.

„Už půl desáté.Nebudil bych tě,ale křičela jsi ze spaní.“

Zděsila jsem se.Půl desáté.Už nikdy,nikdy si nesmím dovolit vyspávat tak dlouho a tak tvrdě.A už vůbec ne křičet ze spaní,co kdyby byli Voturiovi nablízku…Spaní v téhle měkoučké posteli mě pěkně zpohodlňuje.Musím být stále ve střehu.

„Co jsem říkala?“

Chris se starostlivě zašklebil. „Nebylo ti moc rozumět,ale něco jako – nezabíjej ho,ty hnusný vampýre.“

„Ach..“podívala jsem se do země. „To mám z těch hororů,“pokusila jsem se o vysvětlení.V podstatě to byla pravda – můj život byl jeden velký nikdy nekončící pletenec strachu a utrpení.Edwarde,mě se tak stýská…

„Tak to by ses na ně radši neměla dívat,“poučil mě Chris a stále setrvával ve své pozici před oknem.

Posadila jsem se.„Eh,Chrisi…ráda bych se převlékla.“

„Co ti brání?“zamrkal na mě,ale než jsem se stačila vzpamatovat z toho šoku,vystřelil z mého pokoje.No,z mého – jak se to vezme.Chris mi ho přidělil hned po příjezdu – ten největší v celém domě.Ale obávám se,že už tu raději moc dlouho nezůstanu.A tentokrát to nebude jen kvůli Volturiovým.

Vzala jsem si na sebe tříčtvrťáky,černé tričko,skočila do koupelny a pokoušela se to co nejvíc protahovat.Měla jsem Chrise ráda,pokud se ke mně choval jako kamarád.A on začal viditelně překračovat hranice kamarádství,aniž by si uvědomoval,jak moc mi to ubližuje.

Konečně jsem se dovlekla dolů. „Nechceš už rovnou oběd?“volala na mě Mandy,Chrisova kuchařka.

„Asi ano,díky,“zavolala jsem nazpátek a rozhlížela se kolem.

V tom na mě zezadu někdo skočil.V tu chvíli jsem zareagovala zcela instinktivně,moje smysly byly zjemnělé,aby zachytily jakýkoliv podezřelý pohyb nebo zvuk a já byla připravena se okamžitě bránit,i když proti gardě upírů bych samozřejmě nikdy neměla sebemenší šanci.

Chytla jsem ruku útočníka,podrazila mu nohy a přehodila ho přes sebe na zem.Zachytil se za mě a strhl mě sebou dolů,ale já se od něj hned po nárazu na tvrdou zem střelhbitě odkulila a téměř v ten samý moment stála přikrčená v bojovné pozici,čekají na okamžitý protiútok.

Ten se ale nekonal.Když jsem si uvědomila,kdo to leží na podlaze a pracně se snaží posadit,polila mě růžová.Začínám už být paranoidní,když v každém vidím Volturiovy.

„Chrisi…promiň…já jsem…já..“nebyla jsem ze sebe schopná vydat kloudná slova.

S hlasitým hekáním se postavil a drobně se zapotácel. „Chtěl jsem na tebe bafnout,“hlesl.

Nejsem si jistá,předpokládám že to bylo tím,že moje nervy,už tak dost napjaté k prasknutí neustálým vytížením prostě povolily,a já se rozesmála.Složila jsem se na podlahu a hýkala smíchy.

„Ba-ba baf-nout?“vyrážela jsem ze sebe trhaně a moje tělo se otřásalo,po tak nekonečně dlouhé době ne pláčem,ale smíchem,i když byl možná lehce hysterický.

 „Sakra Bello,jak jsi to udělala?“ozval se Chris a když jsem k němu zdvihla oči,viděla jsem,že se na mě dívá s hlavou nakloněnou na stranu a výrazem,jako by pozoroval rozbušku dynamitu.

Smích mě okamžitě přešel. „No…potom co jsme odjely si Renée usmyslela,že budu chodit do Thajského boxu,“zalhala jsem a rozpačitě se odebrala ke stolu.

Už jsem měla skoro všechno snědeno,když se ozval jakýsi zdušený zvuk.Ztuhla jsem a zaposlouchala se.Tam da dam-ti dá-cink,cin-

Můj mobil!!!!

Prudce jsem vyskočila,že židle odletěla daleko od stolu.Zachytila jsem Chrisův zmatený výraz,ale to už jsem se hnala po schodech nahoru.Vletěla jsem do pokoje jako vichřice a popadla telefon.

„Alice!Já tě tak ráda slyším!!!“zakřičela jsem do mikrofonu.

„Čau Bello,nevzbudila jsem tě?Už tě prozváním nejmíň půl hodiny,“odpověděl mi lehce pobavený hlas mé nejlepší upíří kamarádky.

„Ne,obědvala jsem,“vysvětlila jsem jí.Byla jsem tak ráda,že se ozvala…No jo! „Alice stalo se něco?Jsou tady?“vyděsila jsem se a okamžitě se začala ostražitě rozhlížet kolem sebe.

„Ne,klid,nejsou u tebe.Ale včera večer přišli do Forks a ptali se po tobě.Musíš teď být ještě ostražitější,“varovala mě.

Hlasitě jsem zaklela. „Do pr-!Ale nikdo nic nezjistil,že ne?Pořád si myslí že jsem to myslela vážně?“Mluvila jsem o Edwardovi.Návštěva Volturiových by mu mohla napovědět,proč jsem se tak náhle rozhodla odejít…

„Nevím,neumím číst myšlenky.Ale nikdo se netvářil,že by ho to napadlo.“Najednou zněl její hlas nervózněji. „Bello,už musím končit.Dávej na sebe pozor.Pá,“rozloučila se překotně a típla mi to.

„Pá,Alice,“řekla jsem tiše oněmělému mobilu.Všechna předchozí veselost byla pryč.Zase na mě padl závoj smutku.

Chris váhavě zaklepal na moje dveře. „Můžu dál?“

Odevzdaně jsem kývla hlavou,ale on nevcházel.Pak mi došlo,že mě skrz ty dveře ani vidět nemůže. „Jo,“řekla jsem sklesle.

Vstoupil dovnitř a rovnou se posadil ke mně na postel. „Bello,co se děje?“

„Nic.“Co bych mu taky měla říct?

Nenaléhal na mě. „Pojď si zaplavat,“žadonil.

Ách,plavat?No dobře,měla bych mu udělat radost,když mě tu nechává zadarmo bydlet. „Tak jo.Teď hned?“

Rozzářil se. „Jasně!“

Odtančil do svého pokoje a já se převlékla do tmavě modrých plavek od Alice.Tmavě modrých…ne.Tahle barva patří jen Edwardovi,rozhodla jsem a nasadila si svoje staré zeleno-žluté.

Chris už na mě čekal dole a nedočkavostí málem nadskakoval. „Tak kde to vázne?“zazubil se,a nečekal na mou odpověď,popadl mě za ruku a natěšeně strkal k pláži.

Ten se dotek se mi vůbec nelíbil,bolelo mě z toho u srdce.Kdyby tu tak místo něj stál Edward…Vyškubla jsem se mu.

Nechtělo se nám to celé obcházet po silnici,takže jsme šli po Christopher Columbus (silnička vedoucí těsně kolem vody) až na výběžek,odkud jsme přebrodili k North Beach.Bylo tam dost málo lidí na to že byl červenec.

Ve vlažné vodě jsem se cachtala po celý zbytek dne.

Chris se ke mně párkrát pokusil přiblížit až moc blízko,ale jinak to byl celkem příjemný den.Vrátili jsme se až na večeři,oba utopení jako koťata.Mandy nám připravila vynikající večeři a hned poté mi Chris navrhl,ať ještě nechodím spát,že bychom si mohli pustit nějaký film.Takže jsem se uvelebila na sedačce v obýváku před jeho obrovskou plazmovkou a čekala co tam pustí.

Takhle zpětně si už nedokážu vybavit,co tam jelo za film.Padala jsem únavou a poslední co si pamatuji byl nějaký chlápek s pistolí v luxusním sporťáku…

Běžela jsem lesem a za mnou se hnali upíři jako neslyšné přízraky.Každým krokem byli blíž a blíž.Rudě se zablesklo a já se svalila do trávy.Při pádu jsem si musela nějak poškodit kotník,protože mě parádně bolel.Divila jsem se tomu – já obvykle takové nemehlo nebyla.A to už se ke mně přihnali upíři.Krvavě zbarvené duhovky odrážely můj vyděšený obličej.S podivem jsem zaznamenala,že jsou jen dva.Jeden z nich promluvil.

„Isabello,chceme aby ses přidala k nám.“

„Jinak?“zeptala jsem se.

„Jinak zemřeš.“

„V tom případě radši zemřu,“zvedla jsem hrdě hlavu,ale byla ve mně maličká dušička.Ti dva nevěřícně vykulili rudé oči a než po mě stačili skočit,někdo skočil po nich.Bylo to tak rychlé,že jsem nic neviděla.Jen jsem slyšela křupání.Pak zvířený prach dosedl a já spatřila Edwarda, (srdce mi vynechalo pár úderů a pak se rozběhlo šílenou rychlostí) kterého se snažil zabít zbývající z těch upírů. „Ne,Edwarde,ne!“zaječela jsem.Co když mu ublíží! Ostatky druhého upíra ležely kousek opodál…všude kolem.Dělalo se mi z toho mírně zle a tak jsem upoutala svou pozornost na Edwarda a přemýšlela,jak bych mu mohla pomoci.Nakonec jsem prostě s divokým výkřikem skočila na toho upíra a snažila se ho od něj odtrhnout.Asi ho to vyvedlo z míry,protože se po mě nechápavě ohlédl – a to stačilo Edwardovi,aby se osvobodil a dorazil ho.Když byl upír nacucky,strnule jsme se dívali jeden na druhého.Pak jsem nevydržela. „Edwarde!“vykřikla jsem a objala ho.Odtáhl se ode mě a já už myslela,že je to proto že mě nechce,ale potom mě vášnivě políbil.S obrovským překvapením jsem zjistila,že už mě nestudí,měl normální teplotu jako já.A…zdá se mi to nebo ne?Byla bych přísahala,že jsem cítila TEP.Les kolem najednou utichl a setmělo se. „Ne,Edwarde!!“zařvala jsem a ….

…potom jsem se probudila.

„Co?Lásko,kde jsi?“rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe a hledala ho.Kde je les?Kde je Edward???

„Bello,klídek,“přitiskl mě k sobě někdo.Někdo teplý,lidský…„Chrisi!!!“zaječela jsem,když mi došlo co se stalo. „Jak se opovažuješ?!“

Ne,ne ne!Podvedla jsem Edwarda.No,ne úplně..ale líbala jsem se s někým jiným než s ním…ale ve snu…myslela jsem že to byl on..ale přesto jsem se zachovala ohavně…Posmrkla jsem,z očí se mi vyvalily slzy jako hrachy a stékaly mi po tvářích jako Niagárské vodopády.

Chris se na mě díval vykolejeným pohledem. „Ale Bello-“

Nenechala jsem ho domluvit. „Odjíždím.Hned teď.Díky za všechno,“oznámila jsem mu a vyběhla do pokoje,popadla svoje věci,hodila je vedle sebe na sedadlo a vyjela do noci.                                                                                                                     

Přibrzdila jsem u benzínky.Kam dál?Potřebuji nějaké místo,kde se budu cítit líp,kde mi vždycky bylo dobře…Guatemala!!!!

Okamžitě jsem si na mapě našla nejkratší cestu a vyrazila.Nějak najdu Katii a vyrazíme si k vodopádům,pokud bude chtít…áá,já se tak těším!Poprvé za celou tu cestu jsem byla malinko šťastnější.

Je to zvláštní že?Člověk,který se nadšeně řítí do záhuby…