Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

32.část - Prohnaní Volturiovi

ALICE:

Edward si odmítal koupit nové auto,ale už se aspoň přestal pokoušet zabít.Nevím co je toho příčina,ale jsem ráda.

Už je středa a jedeme ze školy.Dneska už jim musím říct,že sem Volturiovi v neděli zavítají,nebo jim potom bude podezřelé,že jsem to neviděla.Jsem zvědavá,jak budou reagovat. 

Jasper ze mě zřejmě vycítil neklid a tak se na mě tázavě díval,ale já dělala jako když ho nevidím a soustředila jsem se na silnici.Hrozně mě mrzelo,že mu nic nesmím prozradit,že před ním mám tajemství – před tím,jemuž jaktěživ nic neskrývala.Teď to ale bylo nezbytné…ale cítila jsem,jak ho to mrzí.

Zpropadení Volturiovi,proč nás nemůžou nechat na pokoji!Teda Bellu – ale ona se počítá jako součást rodiny.

No,abych byla upřímná,už ji tak počítám jen já.Ostatní ji nenávidí za to,co udělala Edwardovi a Jasper…Jasper je tak něco mezi tím,protože věří jak mému,tak svému úsudku a moc dobře ví,že má nějaké tajemství,které je možná příčinou toho,proč na Bellu nejsem naštvaná.

A Edward…Edward si nemůže pomoct,jak mi popisoval jeho pocity Jasper,ale stále Bellu miluje.Přes to všechno,o čem je přesvědčen,že mu udělala,i když se s ním rozešla…on ji má pořád rád.A hrozně se mu stýská.

„Alice,pozor!“vytrhl mě Jasper z úvah a já zjistila,že jsem najela tak trochu do protisměru.

„Jejda,“uchichtla jsem se a zajela zpátky do svého pruhu.

„Jak se tomu můžeš smát?!“hrozil se naoko. „A co se to s tebou děje?“

Teď mám příležitost vysvětlit,proč jsem byla tak mimo. „Ále,ještě nikdy jsem neviděla normálního upíra,který by nedával pozor na cestu,“vysvětlila jsem mu a pak nasadila vážnou tvář.

„Měla jsem vizi,“oznámila jsem jim.

Edward trochu pozvedl hlavu,soustředil se. „Něco o ní?“

Z jeho hlasu zaznívala zoufalá prosba.Byla mi tak hrozně líto,že jsem ho musela zklamat.

„Ne,promiň Edwarde.Jen jsem viděla,že Volturiovi míří někam kamsi na sever a po cestě se sem chtějí zastavit.Nic víc jsem neviděla.“

Vlastně to byla pravda.Ti hnusní prohnaní upíři se rozhodli,že budou předstírat,že jdou zlikvidovat nějaký párek upírů,kteří se vymkli kontrole a „protože to mají po cestě“,staví se za námi na kus řeči.

„Aha,“hlesl a zase se smutně sesunul na sedadlo.

To Jasper se ale probral. „Volturiovi?Co po nás chtějí?“

„Nic zvláštního,jen pozdravit…staré přátele a trochu poklábosit,“vysvětlila jsem mu.

„Poklábosit,“odfrkl si. „Kdo?“

Přenechala jsem mu volant a zahleděla se do budoucnosti. „Felix,Heidi,Alec a Jane,“prohlásila jsem po chvíli.

Vytřeštil oči. „Cože?Jane a Aleka,co bych chápal,ti dva chodí vždycky pohromadě,ale Heidi a Felix??“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím lá-“zarazila jsem se.Chtěla jsem říct Nevím lásko,ale pak jsem si vzpomněla,že by to Edwarda zabolelo.

„No tak už jeď,ať to můžeme oznámit ostatním,“zabručel.Asi se bál,že by po nás Volturiovi mohli něco chtít – a bez Belly jako štítu bychom se neubránili.

Doma jsme jim to řekli,až když byla celá rodina pohromadě,abychom to nemuseli opakovat padesátkrát dokola.

Rosalie se mračila – znala Heidi,která byla moc krásná.Ale na Rose stejně ani zdaleka neměla.

Ke konci týdne jsme nešli do školy,protože svítilo slunce.V sobotu jsme si zaběhli na lov a v neděli s mírným napětím očekávali naši návštěvu.

Dorazili až večer,zadem kolem lesa.V dlouhých pláštích,splývajících až nazem a černými kapucemi přes hlavy.Poprvé jsem byla neskonale ráda,že je Bella daleko odtud.

„Dobrý večer,“ujal se slova Felix.

Nijak nadšeně jsme pokývali na pozdrav.

„Co vás k nám přivádí?“zeptal se Carlisle konverzačním tónem.

„Máme kus odtud nějakou práci,a Aro nám přikázal,abychom se zastavili.Pozdravuje vás,“řekla Heidi.

„Tak pojďte dál,“vyzvala je Esme a ukázala směrem k našemu domu.

„Díky za pohostinnost,ale nemáme v úmyslu se zde zdržovat nijak dlouho.“Jane jsem vždycky nesnášela.

„Aro byl velmi zvědav,zda se stále držíte své cesty,“prohodil Alec.

Ztuhla jsem,když jsem ve vizi uviděla další téma,na které chce přivést řeč.Tiše jsem pěnila.Prohnaní parchanti.Jistě,začít zcela nevinně – Aro byl zvědav.No,ale je zbytečné cokoliv oddalovat,stejně by se nakonec zeptali sami.

„A na co ještě byl Aro zvědav?“zeptala jsem se chladně.

Všichni Volturiovi na mě upřely své odporné krvavé oči. Felix se na mě díval neproniknutelným pohledem.„No,taky myslím říkal,že tu žije nějaká osminová upírka – a že ji znáte.Byl překvapen,že se může krev smísit.“

Ha,to jistě ty lháři.Myslíš.Takže Aro byl unesen tím,že je Bella částečně jako my?!A na co se hodláš zeptat jako další,co!?

„Vlastně,“odkašlala si Jane. „Aro říkal,že tu je s vámi.Rádi bychom ji viděli – tedy pokud vám to samozřejmě nevadí.“

Krátce jsem pohlédla na Edwarda.Za celou tu dobu mu z tváře nezmizel ten prázdný výraz,takže si ti parchanti museli dávat dobrý pozor na myšlenky.Ale když se začali bavit o Belle,sevřel pěsti.

Mlčela jsem;čekala jsem až promluví Carlisle.Ale on nic neříkal.

„Není tu,“zachraplal Edward.

Ti čtyři přimhouřili oči. „Co prosím?“

„Je pryč.Odešla.Přestěhovala se.“ Edwardovi se třásl hlas,když to říkal. Pochopila jsem Carlisleův plán – když to říkal Edward,museli vidět že je to pravda.

Po bledých tvářích jim přelétlo překvapení,ale bleskově je zamaskovali. „No,to nevadí,“ujal se slova zase Felix.Velmi pečlivě se kontroloval,aby jeho hlas zněl tak jak měl znít. „Jako obvykle,Ara zajímá jestli byste neměli zájem..?“

Carlisle se zašklebil. „Jako obvykle díky,nemáme.“

Ještě to tak.Přidat se k těm,kteří ničí život mé skoro-sestře!

Ještě jsme prohodili pár slov a rozloučili jsme se.Když se Volturiovi vypařili,zase jsme vešli domů.Edward se odploužil do svého pokoje – to teď dělal pořád.Kéž bych mu mohla pomoci.

Carlisle se rozjel do nemocnice,Rose s Emmetem vyrazili na svatební cestu.Poslala jsem Jaspera s Esme na lov a vytáhla mobil.Přemýšlela jsem,jestli to můžu risknout a doufat,že bude Edward jako obvykle zabraný do svých vzpomínek a nebude vnímat.Nakonec jsem se rozhodla,že si odběhnu pár kilometrů pryč.Když se tak stalo,vyťukala jsem telefonní číslo.

Splním svůj slib Belle.I když velmi nerada a pochybuji,že to k něčemu bude.

„Tanyo?Ahoj,tady Alice.Chtěla jsem se zeptat,jestli bys nechtěla přijet na návštěvu…“