Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

31.část - Na útěku

BELLA:

Jela jsem po silnici z Forks a pustila si rádio – ze zvyku.Písničku,která tam hrála mi seslalo snad samo peklo.Naštěstí tu byl špatný signál a tak jsem z ní slyšela jen úryvky.Nedokázala jsem ji vypnout,už bylo příliš pozdě.

I dreamed I was missing
You were so scared
But no one would listen
Cause no one else cared

Snil jsem,byl jsem nepřítomný. Ty jsi byla tak vyděšená. Ale nikdo by nechtěl naslouchat,protože se nikdo další nestaral.

Teď rádio vynechalo,signál se přerušil a jenom zrnilo.Stačila jsem zaslechnout větu,která mi vehnala další slzy do už tak převodněných očí.

…with this fear. What am I leaving…

…s tímto strachem. Co opouštím…

Proti své vůli jsem se začala na slova přeskakující písničky soustředit.Tak moc mi připomínala…že opouštím svou lásku.

A rádio vesele bzučelo dál.

Forget the wrong that I've done
Help me leave behind some
Reasons to be missed

Zapomeň na to špatné,co jsem udělal. Pomoz mi zanechat za sebou nějaké příčiny stesku po mě.

Uf,trochu jsem si oddechla.Vlastně jsem se chovala pěkně směšně.Jakoby písnička snad měla nějakou moc.Já v žádném případě nechci,aby Edward zapomněl na moje chování,na tu hroznou věc,co jsem mu řekla.Rádio zazrnilo,a pak se rozjelo.Další slova mě zabolela…

Keep me in your memory

Udrž si mě ve své paměti.

Neudržela jsem se;už jen melodie mě rozplakávala a tohle byla poslední kapka.Tak zoufale jsem si přála,aby na mě nikdy nezapomněl…aby nějak uvěřil,že se třeba vrátím,aby mě Volturiovi nechali být a já se skutečně vrátila…

I'm strong on the surface…

I've never been perfect

Na povrchu jsem silný. … Nikdy jsem nebyl bezchybný…

Jo,zvenku jsem byla jako kus ledu,když jsem mu to říkala,ale uvnitř jsem se rozpadala.

And when you're feeling empty
Keep me in your memory

A když se cítíš prázdná. Udrž si mě ve své paměti.

Musela jsem přibrzdit,přes slzy jsem neviděla na cestu.Jindy by mě tahle písnička nerozbrečela,jenže teď…teď bylo všechno jinak.

Forgetting
All the hurt inside
You've learned to hide so well

Zapomnění. Všechnu tu bolest uvnitř ses naučila tak dobře skrývat.

Keep me in your memory…

Udrž si mě ve své paměti…

...zaznělo z rádia a poté zkolabovalo.

Stejně jako já.

* * *

„Tady vracím klíče,“podala jsem je recepční spolu se svou kreditkou od Alice.

„Děkuji-Eh!“Mladá  recepční vykulila oči,když viděla obnos na kreditce. „Nashledanou,slečno Reidová,“uklonila se úslužně a běžela mi přidržet dveře od hotelových dveří. „Je to pro nás čest,že jste se rozhodla ubytovat v našem hotelu.“

Věnovala jsem jí letmý úsměv a celkem slušně se mi podařilo skrýt překvapení.Z čeho je tak hotová?A odkdy se jmenuji Reidová?„Nashledanou,“rozloučila jsem se a recepční se na tváři rozlil praštěný blažený úsměv.

Ještě než zalezla zpátky do recepce,zahlédla moje auto a oči jí málem vypadly z důlků.Nasedla jsem a ještě než jsem vyjela,podívala jsem se na jméno uvedené na kreditce.

Rachel Reidová?

Jistě,mělo mě napadnout,že tam Alice nenechá moje pravé jméno - abych po sobě zametla stopu.Nic jsem nehodlala Volturiovým ulehčovat.Asi to máme v rodině,prchání před zlými upíry.Já mám na rozdíl od Renée výhodu,že vím s kým mám tu čest a Alice mě snad bude varovat,když se dostanou moc blízko.

Rachel Reidová.Lovila jsem v paměti,kdo by to mohl být.Pořád mi moc nešlo myslet na cokoliv jiného než na Edwarda,takže až když jsem vyjela z Duluthu jsem si vzpomněla,že existuje herec Alex Reid.Myslela si ta recepční,že jsem jeho dcera?Měla jsem na sobě drahé nové oblečení od Alice a ještě k tomu můj sporťák…

Čekal mě ještě kus cesty,i když tu nejdelší část jsem už měla za sebou.Duluth je jedno město v Minnesotě,pár set kilometrů od Silver Bay.

Navzdory svému původnímu plánu dorazit sem v pondělí,už bylo úterý.Původně jsem už chtěla být u Keiry,ale nepočítala jsem s tím,že budu sotva schopná řídit auto.Alice mi do automapy označila úseky,tak jak jsme se domluvily a k tomu i rychlost a čas,za který jsem měla onu určitou část cesty urazit,ale nakonec mi to bylo k ničemu.

Vyjela jsem z Forks a přišlo mi,že bych potřebovala spíš stěrače na oči,než na přední sklo.Rádio se rozjelo až když jsem byla daleko od Forks.Než jsem dorazila do Washingtonu,trvalo mi to sedm hodin,protože jsem nebyla schopná jet rychleji než devadesát,a i to se mi zdálo jako velmi nebezpečná rychlost a často jsem zpomalovala,abych si osušila oči.Už se setmělo a tak jsem se ubytovala v jednom hotýlku u dálnice.

Zdály se mi příšerné noční můry.Volturiovi se naštvali že jim utíkána a zajali Edwarda a celou Cullenovic rodinu.Běžela jsem co nejrychleji do Volterry,ale někde ve Florencii mě něco popadlo za vlasy,a když jsem se otočila,spatřila jsem toho vampýra Rudyho,který držel Edwarda pod krkem.Vysmíval se mi,že ho šlohnul Volturiovým a než jsem stačila cokoliv udělat,roztáhl ruce aby Edwarda roztrhl vejpůl.

S divokým výkřikem jsem se probudila úplně slitá a roztřeseně jsem se rozbrečela.Někdo z vedlejšího pokoje na mě zabušil,ať sakra držím hubu,že se chce vyspat.Měla jsem chuť na něj vztekle zaječet nějakou nevybíravou nadávku,ale pak jsem se podívala na budík – půl třetí ráno.

Potom jsem už neusnula a tak jsem probudila nevrlého páchnoucího recepčního s ulízanými mastnými vlasy,zaplatila nehoráznou cenu,na to jak byl tento motel vlhký a špinavý a vydala se do Spokane.

Dvakrát jsem musela zastavit v odstavném pruhu,protože jsem měla pocit,že pokud se nestočím do co nejmenšího klubíčka,rozpadnu se na kousky.Skoro celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než na Edwarda.

Pustila jsem si rádio – a radši ho hned vypnula.Zrovna tam hrála písnička Everytime We Touch od Cascady.Vážně jsem nebyla v rozpoložení,kdy bych ještě snesla poslouchat slova této písničky,i když vlastně byla oproti jiným úplně v pohodě.Ale stejně…

I still hear your voice

When you sleep next to me

I still feel your touch in my dream…

Stále slyším tvůj hlas když spíš vedle mě,stále cítím tvůj dotek v mém snu…

A potom to kiss…auuu.Nejspíš mi tahle písnička vadila,protože jsem po tom tolik toužila.Po něčem co už nikdy mít nebudu.

Projela jsem Spokane,kde jsem se zastavila jen v pekárně abych si koupila rohlík.Na nějaké větší jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

V Idahu jsem si udělala jen krátkou přestávku na záchod,a jela jsem dál.V neděli se mi podařilo dorazit do Montany,a noc jsem skutečně přečkala v Nibbe – jenže o den později než jsem plánovala.

 Po Severní Dakotě jsem už jela rychleji,sice jako robot,ale dokonce celých stodeset - po dálnici.

Celou tu dobu se mi v hlavě honily myšlenky na Edwarda.Co asi dělá?Zapomněl už na mě?

V Bismarcku jsem se naobědvala a odtam jela bez zastávky do Duluthu – bylo lepší se nezastavit,nebyla jsem si jistá,jestli bych byla schopná pokračovat dál.Tak moc jsem se chtěla vrátit….V pondělí večer jsem tam dorazila.Tentokrát jsem měla ještě čas,takže jsem chvíli projížděla městem,než jsem se ubytovala v sympatickém hotelu kousek od silnice.Vyprosila jsem si prášky na spaní a neklidně usnula.Prášky mi ale pomohly,konečně jsem se pořádně vyspala.

Teď jedu po silnici 35 kolem Hořejšího jezera a vzpomínám…jako vždy na Edwarda.Ruce mi neustále cukají,jak moc by chtěly trhnout volantem a změnit směr jízdy – do Forks.Bylo to mučivé vědět,že už je nikdy nikoho neuvidím.

Na oběd jsem se stavila v Silver Hill – tady ti lidi asi milujou název Silver – a pokračovala dál.Kolem čtvrté jsem přejela značku Silver Bay.Konečně,nebo teprve?

Snažila jsem si vzpomenout,ve které ulici Keira bydlela.Nemohla jsem si to vybavit,tak jsem radši projížděla městem a hledala nějaký povědomý podezděný domek se zářivě bílou fasádou.

Naposledy jsem tu byla před pěti lety – když se Renée rozhodla,že si chce mermomocí namalovat všechny jezera a u Hořejšího jsme ještě nebyly.Takže jsme se přestěhovaly z města Racine (Illinois) – tam malovala Michiganské jezero a jen tak naokraj;je to moje další zastávka v cestě,mám tam kamaráda Chrise - sem do Silver Bay.

S Keirou jsem se spřátelila nikoli ve škole,ale v lese – taky milovala procházky a to byla první nitka našeho přátelství.

Konečně jsem ho uviděla.Vypadal pořád stejně,ale když jsem se podívala pozorněji,bílá omítka už byla trochu zašlá a na několika místech sloupaná.Další šok mě ale čekal,když jsem na trávníku za plotem uviděla kočárek.

Zaparkovala jsem u chodníku a nejistě cinkla na zvonek.O chvilku později z domovních dveří vyběhla mladá blonďatá žena v pracovní zástěře a spěchala mi otevřít.Ohromeně jsem si ji prohlížela a už jsem si chystala omluvy,že jsem asi zazvonila na špatný zvonek,když mi otevřela.

Zmateně zamrkala,ale pak jako by ji polil ledovou vodou vykulila oči a vykřikla: „Bello,jsi to ty?“

„Keiro?Tak přece jen tu ještě bydlíš!“zaradovala jsem se a už jsme se objímaly.

„Páni,pojď dál,“ustoupila a nechala mě vkročit do zahrady. „Zase jste se přestěhovaly zpátky?“zajímala se radostně.

Nasadila jsem smutný výraz,což bylo až směšně jednoduché vzhledem k tomu jak jsem se cítila. „Ne.Náš dům vyhořel a Renée je v nemocnici…a já bych teď potřebovala někde přespat.Tak jsem tě přišla požádat-“

„Ach,to je mi líto!Ale přežije,že ano?“ujišťovala se Keira. „Jistě že tu můžeš zůstat – jak dlouho budeš chtít.Místa máme dost,zatím si dones věci a já ti připravím pokoj pro hosty.“

Než jsem jí stačila poděkovat,vypařila se chystat mi pokoj.Pořád stejně energická.

U Keiry jsem zůstala jedenáct dní.Byla milá a nadšená,že mě zase po té dlouhé době vidí.Její maličkatá dcerka byla neuvěřitelně roztomilá.Přesto mě nic nedokázalo rozveselit.Keira si myslela,že je to kvůli Renée a já ji při tom nechala.Ale můj stesk samozřejmě patřil především Edwardovi.

Splnila už Alice dohodu?Chodí….jauuu…chodí už Edward s Tanyou?

Rozhodla jsem se jí napsat SMS. Ahoj,Alice.Jak to jde ve Forks?Co Edward?Zapomněl už na mě,chodí už s Tanyou?A coVolturiovi?Alice,mě se tak strašně stýská!!!

Odpověď mi přišla za necelou minutu. Čau,Bells.Prší a prší,co bys taky čekala…máme se relativně dobře.Edward žije.A rozhodně na tebe nezapomněl.Volturiovi se tu plánují stavit v neděli,takže Tanyu sem pozvu až potom.Nám se taky stýská,ani nevíš jak moc.

Pak mi ještě přišel dodatek: Hlavně mi nikdy nevolej,všechno by bylo v háji,kdyby nás Edward nebo kdokoliv jiný zaslechl.

Pročítala jsem si ty esemesky,jako by byly poklad. Edward žije.Co to znamená?Že mu asi není nejlíp,odpověděla jsem si pochmurně a rozloučila s Keirou a její malinkatou Lily.

Vyrazila jsem zpátky směr Duluth a odtamtud bez přestávky do Eau Claire.

Po cestě jsem hodně přemýšlela.To že Keira už má dítě..tohle by taky nevadilo,že upíři nemůžou mít děti.Dala bych cokoli za to,být s Edwardem.A malé děti jsem nikdy nijak nemilovala,i když Lily byla fakt roztomilá.

Zatracení Volturiovi.

Zastavila jsem se až v Madisonu,abych přečkala noc.Druhý den ráno jsem vstala časně – ostatně jsem stejně nemohla spát – a rozhodovala se kudy pojedu.

Na benzince jsem nabrala plnou nádrž a poradila se s vedoucím tamní prodejny.Poradil mi,ať jedu do Milwaukee a odtamtud už je to prý do Racine kousek.Dorazila jsem tam chvíli před setměním.Tentokrát jsem přesně věděla kam jedu,poněvadž Chrisovým rodičům patřil Racine Festival Park – a ten se nedal přehlídnout.Oni bydleli v areálu,ale přesto dost daleko,aby je v noci nerušili lidé,kteří tam pařili.

Raději jsem to objela autem zezadu,po 6th Street – nechtěla jsem,aby mi někdo zřídil nebo dokonce ukradl auto.Zaparkovala jsem na plácku kousíček od jejich domu a protože tam neměli plot,zazvonila jsem až u dveří.

Uběhlo půl minuty a nikdo nepřicházel.Zazvonila jsem znovu a tentokrát se ozvalo nabručené: „Nojo,moment!“

Trpělivě jsem čekala a pak se konečně otevřely dveře.Stál v nich Chris,úplně jiný než jak jsem si ho pamatovala,ale zachovalo se v něm něco z jeho starých rysů – pořád stejně opálený,tmavovlasý,svalnatý (I když na Emmeta neměl,na toho neměl žádný smrtelník) a jediným trnem v oku mi bylo,že se mračil – to starý Chris se pořád jen smál. 

„Eee,co si-“začal,ale pak se zarazil a vytřeštil oči. „Be-Bello?“

Vykouzlila jsem mdlý úsměv. „Čau,Chrisi.“

„Bello!Páni mě se tak stýskalo!“zařval rozverně a nadšeně mě objal.Váhavě jsem jeho obětí opětovala,a když už mě držel až moc dlouho,nenápadně jsem se mu vysmekla.

„Tak jak žiješ?“ptala jsem se ho.

„Jo,ujde to…ale co Ty?Rozhodla ses sem vrátit?“Jeho hlas zněl příliš toužebně na staré kamarády.Probůh,snad se mu zas nevrátila ta stará láska ke mně?Tenkrát nám přece bylo třináct!

„No,vlastně ne tak docela.Renée je v nemocnici,shořel nám dům a všechny věci.Jdu žebrat o nocleh,“zamrkala jsem na něj prosebně.

„Jasně!To je paráda..pojď se hned ubytovat.Ukaž vezmu ti věci.“Popadl moje kufry a už je táhl do baráku.V tu chvíli se z chodby ozvalo vzteklé zasyčení: „Kdo je ta holka?!“

„To je Bella bude bydlet v mém domě.Tak si dej odchod,“zavrčel na tu neznámou osobu Chris a tam bleskem proběhla kolem mě.

Zrudla jsem – vzteky a rozpaky. „Chrisi,já tu zůstanu nanejvýš týden,“upozornila jsem ho.A už někoho mám,chtělo se mi dodat,ale potlačila jsem to.Koneckonců,mohla jsem tu bydlet a to bylo hodně.

„Jasně,Bello.To je fůra času,třeba si to ještě rozmyslíš,“řekl s nadějí v hlase.

V téhle chvíli jsem měla otočit a zmizet.Takhle jsem si jen zase zbytečně zkomplikovala svůj život-neživot.Bez Edwarda stejně neměl smysl.