Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

30.část - Jiskřička naděje

ALICE:

Bylo to příšerné.Nejdřív se rozloučit s Bellou – která šíleně trpěla a trpí.Potom pomoct Edwardovi – který taktéž hrozně trpí a i přes Belliny zoufalé naděje že se zamiluje do Tanyi vím,že pokud se Bella nevrátí,pokud Volturiovi nevzdají svůj hon (k čemuž se v nejbližší době vůbec nemíní rozhodnout) bude trpět navždy.

Celý víkend byl jako tělo bez duše a ani teď,když ho občas ve vizích pozoruji,jak se smutně sklání nad učebnicí španělštiny,se nelepší.Paní Goffová se nadechla aby ho napomenula,ale pak se rozhodla okřiknout dva příliš hlučné studenty a už si na to nevzpomněla.

Dneska mě nesmírně vytočily všechny ty otravné holky,které se na něj sesypaly jako vosy na obzvlášť lákavý bonbón.

Žádná z nich si neuvědomovala jak se asi cítí.Byly to jen pitomé pubertální slepice,které se div nepřetrhly aby u něj byly dřív než jejich „kamarádky“.

Ale potom jsem na obědě měla vizi…no,tak neskutečně neskutečnou,že jsem se málem smíchy skácela ze židle.Ono to vlastně vtipné není,Mike nemůže za to,že má trochu pomotanou sexuální orientaci – i když jeho chování je fakt dost zvláštní,když chodil s Jessicou a teď chce chodit s Edwardem.Když jsem Emmetovi vysvětlila o co jde,on se z té židle skácel doopravdy.Celá škola na něj vykuleně zírala a to ho rozesmívalo ještě víc.

Poprosila jsem Jaspera aby dával pozor a vedl mě po chodbě a celou přestávku jsem myslí strávila v učebně biologie.

Mike mě fakt dostal.Nejdřív si k němu přisedl a pak mu položil ruku na nohu se slovy,že by to spolu mohli zkusit.Když jsem to Jasperovi v občance popisovala,málem se neudržel smíchy.

Aspoň něco veselého v této temné době.Dál jsem pak viděla Volturiovy,kteří pozměnili plán a  rozhodli se,že přijdou už tuto neděli.Nemůžu se rozhodnout,jestli mám říct,že jsem viděla jak jsem jdou,nebo později dělat překvapenou a tvrdit,že jsem je neviděla.

Přemýšlela jsem nad tím celý tělák,když jsem zrovna nepozorovala Edwarda.Á,konečně zvoní!Nijak jsem nespěchala,netěšila jsem se domů.Vládlo tam teď příliš tíživé ovzduší a já už tak měla nervy v háji.

Šla jsem naproti Jasperovi a rozhodla se,že rodinu upozorním,že se sem asi staví Volturiovi,ale nevidím proč – a najednou jsem to uviděla.

…Edward jedoucí šílenou rychlostí…napálí do stromu…úmyslně…auto hoří…a Edward v něm klidně sedí…a čeká na smrt…

NE!!!

Naštěstí tu bylo málo studentů,takže si nikdo nevšiml,že se Alice Cullenová najednou jakoby vypařila.Upíří rychlostí jsem doběhla k autu a vystartovala z parkoviště.

Nesmí umřít,Bella by mě zabila!Ach ne,copak jsem mu nedomlouvala,aby nedělal hlouposti?

Chtěl se zabít….Edward…nechtěl bez Belly žít…uhořet,když jsem ho odmítla zbavit života já..ale copak bych mohla?Ne,nikdy.Navíc,on netuší,že Bella ho stále miluje…

Už jsem byla blízko,už jsem ve vzduchu cítila kouř.

Prudce jsem zabrzdila a vyskočila z auta.Vrhla jsem se do hustého dýmu a plamenů – pekelně pálily – a naskytl se mi pohled na Edwarda,který seděl s hlavou na kolenách a ohořelými vlasy stočený do klubíčka na předním sedadle.Měl zavřené oči a vypadal jako by se modlil.

„Edwarde!“škubla jsem s ním a v další sekundě ho vynesla z plamenů.Neprotestoval,ale ani neděkoval.Vlastně vůbec nevnímal.

„Ne…já chci zemřít…proč jsi to udělala?!“rozkřikl se na mě,když jsem ho posadila k sobě do auta. „Nechci už dál existovat.Nech mě shořet!“zařval na mě a pak se rozplakal.

Konejšivě jsem ho objala a s podivem zjistila,že je celkem v pořádku,dokonce na něm zůstalo i relativně neshořelé oblečení a vlasy.

„Edwarde,to Bella nechtěla.Ona tě prosila abys žil dál.Udělej to pro ni a třeba za to jednou budeš vděčný.“ Bože,tak ráda bych mu řekla pravdu – bylo hrozné dívat se jak trpí a přitom znát lék,který by ho okamžitě vyléčil.Ale nesměla jsem.

Jela jsem domů,Jaspera sveze Rosalie.Edward seděl vedle mě,na sedadle smrti a bezpochyby o tom uvažoval.Jenže sedadlo smrti pro lidi,ne upíry. 

„Vzpomeň si,co jsem ti už jednou říkala.Vzpomeň si na minulý pátek a věř.“Tohle jsem mu říct musela.Nedopustila bych,aby se znovu pokusil zabít.Takhle ho možná napadne že na Angeliných slovech něco bylo.Možná.

EDWARD:

Hořel jsem.

Hořel,ale neumíral.Smrt byla ještě daleko,cítil jsem to.Upíra je těžké zabít.

Plameny,Bellina tvář…plameny…Bella…plameny….prosím ať už umřu…Bells…oheň…prosím ať už shořím….Bella…žár…

„Edwarde!“ozvalo se vedle mě zoufalé zavolání a někdo se mnou smýkl.Žár najednou zmizel,plameny byly pryč.Bellinu tvář jsem měl ale pořád před očima a to mi nahrazovalo bolest z ohně…

Podle vůně jsem si uvědomil,že ten někdo kdo mě vynesl z plamenů,je Alice.Posadila mě na sedadlo spolujezdce a nasedla.

Zachránila mě.Vytáhla mě ven.Neshořím.Budu se muset dál trápit dokud nenajdu další způsob jak se zabít.Proč?!Proč je tak zlá!?

„Ne…já chci zemřít…proč jsi to udělala?!“rozječel jsem se na ni vztekle. „Nechci už dál existovat.Nech mě shořet!“Proč mě nechce nechat umřít?Už nechci přežívat s bolestivou vzpomínkou na Bellu…rozbrečel jsem se.Alice mě obejmula a lehce poplácávala po zádech.Možná přece jen nebyla tak zlá.

„Edwarde,to Bella nechtěla.Ona tě prosila abys žil dál.Udělej to pro ni a třeba za to jednou budeš vděčný,“prosila mě Alice.Prosila – abych se už nesnažil zabít.

Mlčel jsem.Neměl jsem k tomu co dodat.Uvědomil jsem si,že sedím na sedadle smrti.Kéž by nás potkal nějaký neopatrný řidič…

„Vzpomeň si,co jsem ti už jednou říkala.Vzpomeň si na minulý pátek a věř,“řekla mi Alice záhadně.

Teď jsem se jejími radami nezabýval.Až budu doma,sám ve svém prázdném pokoji…pak teprve.

Když jsme dojeli domů,Alice šla asi zařídit vše okolo té „havárky“ a já se odploužil k sobě do pokoje.Svalil jsem se na gauč – neobtěžoval jsem se převlíct z ohořelého oblečení ani se umýt – a konečně zapřemýšlel nad tím co mi naznačovaly Alice a Angela.

Téměř to vypadalo…jako by snad…třeba…teoreticky…nesmím doufat.Kdyby měla Angela pravdu a Bella by měla nějaký zvláštní důvod…ale to by mi přece řekla.Ne,Angela nevěděla,že jsem upír,takže nebrala v potaz  tuhle možnost – že chce Bell žít s člověkem.A co se týče Alice…

Chtěla po mě,abych si vzpomněl na to,co mi Bella říkala minulý pátek.Jak byla ten den podivně roztržitá a potom se na mě v noci téměř vrhla.Slyšel jsem její slova,jako by mluvila přímo přede mnou. 

“Ať se stane cokoliv,pamatuj si,že tě nikdy nepřestanu milovat.Vždycky tě budu nosit v srdci a pro nikoho jiného tam nebude místo.Nikdy na tebe nezapomenu,na to co k tobě cítím.Ať už se stane cokoliv.“

Ale to říkala tehdy.Tolik věcí se od té doby změnilo…ne,tenkrát to možná myslela vážně,ale to už teď neplatí.I když možná…ale ne,když mi říkala že mě nemiluje,byla chladná jako kus šutru.Kdyby to nemyslela vážně,nikdy by se nedokopala k takovému hereckému výkonu – nebyla dobrá lhářka.Navíc,jaký by měla důvod odcházet?

Přesto mi její slova celou noc strašila v hlavě. Ať už se stane cokoliv…

Tuhle poslední větu,-ač jsem se tomu bránil;bál jsem se začít doufat,-ne a ne vypustit z mysli.Co když se něco stalo?Ale to by řekla…ale znělo to upřímně – obojí.To co mi řekla v pátek a potom to o týden později.Asi by se mělo počítat poslední slovo,ne?Nevím,vážně nevím.Celé je to podivné.Taky mě prosila,abych nikdy nezapomněl,když mi říkala tu pozitivní část.Znamená to něco?

Možná.Ten den mě nepustila na krok od sebe.Znamenalo to,že si chtěla užít poslední den,než mi dá sbohem?

Moment…sbohem?Copak jsem nechtěl říct než se se mnou rozejde?Takže už jsem i přes zákaz začal doufat.Tak trošinku,nepatrně.

V troskách mého srdce zadoutnala maličká jiskřička naděje.Nepatrná.Stačil jediný prudký pohyb,jediný závan větru a byla by pryč.

Buď se stalo něco divného a nebo mě nechce,jak mi tvrdila.Bella by mi nedokázala takto lhát,kdyby to nemyslela upřímně.Nezvládla by to a ani by k tomu neměla důvod.

Pustil jsem si rádio.Neškodnou stanici,ale přesto…zrovna tam hrála písnička od Linkin Park,Shadow of the day.

I close both locks below the window.
I close both blinds and turn away.
Sometimes solutions aren´t so simple.
Sometimes goodbye´s the only way.

Zamkl jsem oba zámky pod oknem. Zavřel jsem obě okenice a odešel. Někdy řešení není tak jednoduché. Někdy je jediná cesta říct sbohem.

Tahle písnička mě dostala málem do transu.Poslouchal jsem jejím slovům s téměř nábožnou úctou…a klíčící nadějí.

And the sun will set for you,
And the sun will set for you.
And the shadow of the day,
Will embrace the world in grey,
And the sun will set for you...

A slunce pro tebe zapadne. A slunce pro tebe zapadne. A stíny dne, zahalí celý svět do šedé. A slunce pro tebe zapadne…

Mohlo se to tak stát?Odešla protože musela?Trápila se stejně jako já?

In cards and flowers on your window,
Your friends all plead for you to stay.
Sometimes beginnings aren´t so simple.

V psaních a květech na tvém okně,všichni tví přátelé tě budou prosit abys zůstal. Někdy začátek není tak jednoduchý.

Když jsem ji prosil aby to nedělala,zmizela pryč.A nový začátek měla zařízený.

Sometimes goodbye´s the only way.

Někdy je jediná cesta říct sbohem.

Uklidni se,je to jen písnička,pitomá písnička,jejíž text si někdo vymyslel,aniž by tušil že existuješ!napomínal jsem se.Ale nedokázal jsem se pohnout a dál poslouchal.

And the sun will set for you,
And the sun will set for you.
And the shadow of the day,
Will embrace the world in gray,
And the sun will set for you..

A slunce pro tebe zapadne. A slunce pro tebe zapadne.A stíny dne, zahalí celý svět do šedé. A slunce pro tebe zapadne..

Nemožné.Ona si teď už jistě užívá s nějakým borcem z Minnesoty a je dokonale šťastná,že už se nemusí otravovat s upírem.Ale,možná.

And the shadow of the day,
Will embrace the world in gray,
And the sun will set for you..

And the shadow of the day,
Will embrace the world in gray,
And the sun will set for you.

A stíny dne,zahalí celý svět do šedé. A slunce pro tebe zapadne.

A stíny dne,zahalí celý svět do šedé. A slunce pro tebe zapadne.

Píseň skončila a já se rozpolceně natáhl,abych vypnul rádio.

Byla to jen písnička.Nic víc.Linkin Park ji nazpívali už před nějakou dobou.Ta píseň se nevztahovala na mě a Bellu.Bylo to nic,jen já jsem blbec,že to vůbec poslouchám.Bella je pryč a už mě nechce.Užívá si,je šťastná,jí žádné stíny dny nehalí.Jen já už nemám pro co žít.

Ale skutečně je to tak?V mém nitru se zvedl vichr,ten jehož jsem se bál,že uhasí plamínek světla.Pak se přehnal pryč a já se vyčerpaně zhroutil zpátky na gauč.

Co všechno dokáže jedna písnička.

Jiskřička tu ale byla stále a já si byl alespoň jednou věcí zcela jistý – že na tuto mikroskopickou naději už nikdy nezapomenu.

A proto se už Alice nemusí bát.Pokud je tu šance že se Bella vrátí,dokážu nějak přežívat.

Vrať se,Bells,prosím vrať se!