Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

29.část - Zoufalství

Tahle část bude možná psaná trochu divně,protože i když se snažím,zaboha se nedokážu vcítit do pocitů kluka;mužská logika mi zůstává záhadou:DDD takže plsky omluvte,když to bude psaný až moc neskutečně,ale nakonec,Bella s Edwardem přece nejsou normální:D…(tahle část začíná ve chvíli,kdy se Edward s Alicí vrátí z víkendového výletu)

EDWARD:

Vrátili jsme s Alicí v pondělí kolem čtvrté ráno,osprchovali se,převlékli a já nezvykle brzy vyrazil ke škole.

Nebylo to proto,že bych tam snad chtěl být brzy,ani proto,že jsem chtěl být daleko od všech lítostivých myšlenek členů mé rodiny.Ne,bylo to proto,že mi to poručila Alice.

Neptal jsem se jí,jakou vizi měla, a její myšlenky jsem od Emilkovy přeměny neviděl.Vlastně bych ani nepostřehl,že mi něco říká,kdyby mi vytrvale nemávala rukou před očima a když jsem nereagoval,kousla mě do ruky.Jed štípal a to mě částečně probralo…na chvíli.

Nacházel jsem se teď chvílemi…no dobře,tak trochu delšími chvílemi…vlastně téměř celý den i noc…v podivných mlžných stavech.Esme si myslela,že se vždycky prostě ponořím do sebe a já jí to nevyvracel.Ale byla neskutečně daleko od pravdy.

To nebylo,že bych se uzavíral do sebe – ono mě to stahovalo dolů.Myslel jsem…doufal jsem,že to bude časem polevovat,jako se píše v knížkách,jak se říká v příslovích.Opak byl však pravdou.Bylo to každým dnem horší a horší.Dělalo se mi mdlo při myšlence,že je to teprve dva dny co odešla a už jsem skoro na dně.Jak budu probůh vypadat za dva,tři měsíce?Co ze mě zbude?

Kéž by mi Alice nebo kdokoliv jiný dali dárek k narozeninám,po kterém jsem zoufale toužil.Dar smrti.

S podobnými pochmurnými myšlenkami jsem mířil ke škole.Hned jak jsem vyjel z garáže,pochopil jsem proč Alice chtěla,abych vyjel brzy.Vůbec jsem se nesoustředil na silnici před sebou,okolí,na to kam jedu..na nic.Mlha a bolest se ve mně přely o to kdo vyhraje a tentokrát jsem si uvědomil,že pomůžu bolesti,protože s mlhou – jak jsem začal nazývat…náladu,kdy mi bylo absolutně všecko fuk.Bolest byla zase něco úplně jiného,ta měla trvalé bydliště v ruinách mého srdce a v mysli měla jen něco jako letní sídlo,ve kterém přebývala sice stále – nedokázal jsem obzvlášť bolestivé vzpomínky na Bellu vytěsnit z mysli – ale mlha ji čas od času překrývala,jakoby ji zazimovala.Nemyslete si ale,že byla mlha nějaké moje spasení,to vůbec ne.Když mi vířila hlavou,jako temný opar povolaný z toho nejkrutějšího pekla jsem v ní viděl Bellinu tvář..bez přestávky.Stal se ze mě svým způsobem nedobrovolný masochista,protože sledovat její křivky a vědět,že už na ni nikdy nezapomenu mi způsobovalo příšernou bolest,ale i smutné potěšení,že ji vidím aspoň v mysli.

Takže jsem vší silou vyhnal mlžné cáry,které se mi už začínaly kupit v hlavě a přenechal jsem prázdné místo bolesti.Zaplnila ho neuvěřitelně rychle a mě se před očima jako nějaký krutý film začaly promítat vzpomínky,na to jak mi řekla že mě nemiluje,že si s lidmi užije víc než s upírem…au…AU!

Zatnul jsem zuby a soustředil se na silnici.Když jsem se podíval na tachometr,s přívalem mírné,zvráceně veselé hrůzy jsem uviděl šipku u šedesátky.

Jel jsem podle dopravních předpisů,nejméně o polovinu pomaleji než jak jsem jezdíval dřív.

S útrpným povzdechem jsem přestal myslet i na to a snažil se vzpomínat na cokoliv jiného než na Bellu.

Nakonec mě myšlenkové pochody dovedly k mučivému,a přesto oddechovému víkendu s Alicí.

Přesně jak Alice přikázala,jsem se odplížil do svého pokoje a tam mě přepadl první záchvat Bolest versus Mlha.Takže jsem neslyšel ničí myšlenky ani slova.

Alice mi později popsala,že když jim vysvětlila co se stalo,dokonce i Emmet zůstal vážný.Nikdo z nich nedokázal pochopit,proč to udělala a jak to vůbec mohla udělat.Tohle jim na Bellu nesedělo.Nakonec to skončilo tak,že na ni byla většina rodiny naštvaná,až na Alici a Emilka.I jindy optimistický a dobrácký Emmett zuřivě vrčel a sliboval Belle smrt.Alice ho za to sjela.Nechápu proč.I když už prakticky neexistuju,nemůžu Bellu přestat milovat.Ona má právo na lidský život,říkal jsem to od první chvíle.Nikdo mě neposlouchal,až teď jí to nevím proč došlo.Chápal jsem to,i když to hrozně bolelo.Ale udivovalo mě,že Alice to chápe taky.

Odešli jsme rychle.Alice jim řekla,ať mě nechají být,takže se nikdo na nic neptal.Ale myšlenkám holt neporučíte.Když mě Alice z toho pekla konečně vyvedla,rozběhl jsem se plnou rychlostí co nejdál.Tedy,myslel jsem že plnou,ale Alice mě ani ne za dvě sekundy hravě předběhla.Po pár desítkách kilometrů si Alice ulovila srnku,já neměl na nic chuť.V noci jsem odmítl cestovat a jen se svalil na jehličí a zíral na hvězdy.Tady se opět přihlásila mlha a já vzpomínal,jak jsme se pod hvězdnou oblohou poprvé políbili.Proskučel jsem celou noc a litoval,že nemůžu spát.Bylo by tak krásné a osvěžující odběhnout na chvíli od všech strastí…

V neděli mě Alice donutila,abych něco ulovil.Spokojil jsem se vychrtlým jelenem.Alice na mě netlačila,abych mluvil,abych vnímal…ale byla tam se mnou a skoro jsem cítil jak mi posílá energii.Abych mohl dál přežívat.Nechtěla slyšet námitky,že už nechci dál žít.

Po návratu jsem taktéž s nikým nepromluvil a oni mě nechali být.Jen Esme se mě zeptala,jestli nechci,abychom se odstěhovali,což jsem rozhodně odmítl.Emmet sice jednou už už otvíral ústa,aby mě poštědřil nějakou vtipnou poznámkou,ale Rosalie na něj zasyčela a on zmlkl.

Tak teď jedu do školy a tohle se mi honí hlavou.Tyhle myšlenky jsou neskonale příjemnější než myslet na Bellu,ale mám problém že jsem upír a tak i když Bells na čas odsunu do pozadí,dokážu myslet na víc věcí najednou.Ale pořád jsem vděčný že jsem upír,protože na ni nikdy nezapomenu.Vždycky si ji uchovám v mysli.A to je zase paradoxní,protože mě příšerně bolí na ni myslet.Takže kdybych byl člověk,teoreticky bych zapomenout mohl.Ale zase by mě bolelo,že na ni zapomínám.Úžasně zamotané,co?Dokonce i můj upíří mozek má problémy si vyjasnit,co je tedy vlastně správné.A i kdybych na to přišel,nepomůže mi to v řešení mého problému.To může jenom smrt.A já nezemřu,protože jsem upír.A proto…báječné,už jsem zase zpět v tom začarovaném kruhu.

Jsem otrokem své vlastní existence.

U obchodu s potravinami mě předjela Alice s Jasperem a zamávali mi.Odpověděl jsem krátkým pokývnutím.

Když jsem dojel ke škole,stálo tam i Rosaliino BMW.Bylo zbytečné si lámat hlavu s tím jak se sem dostali,aniž bych je viděl.Já teď vnímal máloco,vsadil bych se že kolem mě projeli a já si jich ani nevšiml.

Moment,co tady ale dělají?Nemají být v Evropě na svatební cestě?Musím se zeptat Alice…

Vystoupil jsem a sledoval jak ke mně přibíhá rozzlobená Alice.

„Ti lidi jsou drbny neskutečný!“nadávala. „Bella odjela v pátek po vyučování,ale samozřejmě celá škola ví,že ti dala kopačky.Tohle je odporný,jsem tak ráda,že jsem up-“

„Pst!,“sykl na ni Jasper a obezřetně se rozhlédl,jestli ji někdo nezaslechl.

„Vše ok,“uklidnil jsem ho,když jsem si zběžně prolítl mysli okolních studentů.

„Co tu dělají Emmett a Rosalie?“zeptal jsem se.

„No,nakonec odjeli jen na svatební noc a do Evropy pojedou až o velkých prázdninách,chtějí tu zůstat dokonce školního roku,“vysvětlil mi Jasper.

„Aha,“kývl jsem.Dál už mě to nezajímalo.Nic mě nezajímalo…

„Na obědě…“rozloučila se Alice a zatínala pěsti.

„Co se děje?“nechápal jsem.Wow,já ze svého hlasu dokázal vymáčknou nějaký tón??

„Holky z celé školy se na tebe sesypou,“zavrčela společně s Jasperem oddusala na svou hodinu.

Vzdychl jsem a vyrazil k učebně angličtiny.

No super,Edward bez Belly,toho musím využít!Konečně jsem se dočkala!Když už chodí na rande,nebude problém ho pozvat…!Jessica si o sobě myslela fakt hodně,nebo úplně pitomá?

Cesta do třídy se pro mě stala peklem.Myšlenky těch odporných holek byly příšerné.

Oh,musím si s ním někam vyrazit…

Teď když je Swanová pryč,mám volnou cestu…

Zítra si musím vzít tu novou minisukni a pak si nenápadně sednout vedle něho…

Ach,ten je sexy!A volný…

Tak,a teď dostanou všechny zavyučenou!Kam se na mě hrabe Jessica,to JÁ budu chodit s Edwardem...Lauren,samozřejmě.

Když jsem konečně dorazil do angličtiny,už jsem byl zase „v pohodě“.Už jsem totiž neslyšel žádné myšlenky,nechal jsem mlhu,aby odvedla svou otupovací práci.Ach Bello,vrať se…

„Ehm,“ozvalo se za mnou odkašlání.Obrátil jsem se a vidím Lauren jak na mě zářivě mrká.

„Ahoj,“pozdravila mě. Ach bože,ten vypadá božsky!

Zamračil jsem se na ni. „Co chceš?“

„Eh,no-“zarazila se,očividně vyvedená z míry mým nepřátelským tónem. „Myslela jsem,že bysme si někam vyrazili?“

Zamračil jsem se ještě víc.Copak byly všechny tak slepé?Žádná z nich nepochopila,co se mi ksakru stalo?Myslí sis snad,že dva dny po tom,co mi moje jediná životná láska dala kopačky si budu chtít s každou z nich vyrazit na rande?!

„Ne.A můžeš to říct každé kterou potkáš.Bez výjimky.“Sedl jsem si do své lavice a ignoroval naštvané Laureniny myšlenky.

Po angličtině se to stalo znovu.Kelly Stafordová,a to jsem ji považoval za skoro inteligentní.Zopakoval jsem jí to stejné co Lauren a nechal ji tiše zuřit.

Tyhle útoky na mou osobu bolely taky.Tak zoufale jsem si přál,aby některá z nich byla Bella…

Ten den za mnou přišlo ještě mnoho dívek.Odmítal jsem je čím dál tím víc neurvaleji.

Na obědě jsem se zašil do toho nejzazšího kouta jídelny a ignoroval Alici,která na mě mávala a zvala mě k nim.Chtěl jsem být sám.

Drobné nervózní krůčky jsem zaslechl až v poslední chvíli.Někdo se plaše dotkl židle vedle mě.

„Ehm,Edwarde-“

No tak ten povědomý hlas mě dostal.Angela Weberová?Ne,ta byla vždycky fajn,proboha co se to s těma holkama stalo?!?

Vypěnil jsem. „Jestli se jdeš ptát,jestli s tebou nechci chodit,tak fakt NE!Proč nikdo nedokážete pochopit,že-“ tady jsem se zastavil.Bellino jméno mi nešlo vyslovit bez toho,aniž bych se zhroutil.

Angela neodcházela.Naopak;slyšel jsem,jak se usmála. Chudák.Být na jeho místě tak už jsem v blázinci.Drží se zatím bravurně..

„Edwarde,já tě nechci pozvat na večeři.“Angelin hlas zněl nervózně. „Já…můžu si přisednout?“

Ohromeně jsem se k ní otočil.Vždyť byla člověk,lidi se nás instinktivně straní… „Jo-jasně,“vykoktal jsem.

„Dík..“

Posadila se a pak jsme si zvědavě dlouho prohlíželi jeden druhého.

„Já…nepřišla jsem tě mučit,“začala váhavě Angela. „Víš,chtěla jsem ti říct,že to co se stalo je moc divné.Byly jsme celkem dobré kamarádky,aspoň myslím,“znejistěla, „a Bella o tobě často mluvila.Vlastně skoro pořád.A potom když jste tu předminulý týden nebyli,jak svítilo slunce,no tak Bella se ve čtvrtek chovala velmi podivně.Takový smutek v očích jsem ještě nikdy na nikom neviděla.“

Angela se odmlčela a já zkoumal její myšlenky.Vzpomínala,jak Bells byla smutná – v ten čtvrtek,co jsem odjel na lov.A skutečně byla,skoro jako jsem teď já.Ty nešťastné oči…

„Přišla jsem tě…já nevím,asi potěšit?I když odešla,já…nejsem si jistá...Nedokážu pochopit,že se s tebou mohla rozejít.Vždycky se tak bála,že to ty ukončíš váš vztah…prostě si myslím,“povídala a její hlas se ztlumil do naléhavého šepotu, „že Bella musela mít nějaký závažný důvod,aby odešla.Nemůžu si pomoct,ale připadá mi,že to udělala kvůli tobě.Jako by…jako by se něco mělo stát,když tu zůstane…vážně nevím.Promiň že tě otravuju,ale…nerada vidím někoho trpět.Zvlášť když je tu spousta nejasností.“

Ohromeně jsem té milé dívce zíral do očí a snažil se přijít na cokoliv,jak bych jí mohl poděkovat.Nakonec jsem se zmohl jen na: „Díky Angelo.Neotravuješ…díky za tvou hypotézu.Ale myslím že B-…Bella,“zkřivil jsem bolestně obličej, „Bella měla jasno v tom co dělá.Nikdy jsem ji neviděl tak…chladnou.A nechci být hrubý,ale Ben už je netrpělivý,“upozornil jsem ji na jejího kluka,který čekal u dveří jídelny a zamračeně si nás prohlížel.

„Aha,jasně.Tak…čau,“vyskočila.

„Čau,“rozloučil jsem se a zase upřel oči do talíře.

Angela mi ještě povzbudivě poklepala na rameno,čímž mě dokonale vyvedla z míry,protože jsem  byl zvyklý,že se nás lidé straní.Vypudil jsem z hlavy mlhu i bolest,které se zase začaly přít a přemýšlel o Angeliných slovech.

Nakonec jsem se k tomu ale nedostal,protože jsem zaslechl Alici,jak vyprskla smíchy.Bez zájmu jsem zvedl hlavu a podíval se na ni.Když zjistila,že se na ni dívám,rozesmála se ještě víc.Pak něco pošeptala Emmetovi do ucha - bylo to moc potichu než abych to slyšel - a ten se smíchy složil na zem v jídelně.Všechny pohledu ostatních studentů se k nim stočily a vykuleně zírali na Emmeta válejícího se po podlaze,hýkajícího smíchy.Nedokázal jsem se ani zašklebit,natož se smát,ale zato mě docela dost zajímalo,čemu se tak směje.Ale když jsem se mu naboural do mysli,narazil jsem na ocelovou zeď.Myslel na Rosalii,na medvědy,ale nic jiného mi neukázal.

Když se brácha dostatečně vyřehtal,studenti se zase vrátili ke svým obědům,ale bylo mi jasné o čem se bude několik dalších dnů diskutovat.

„Alice,“zastavil jsem ji,než mi stihla zmizet. „Co se sakra stalo?“

„Stane,“zašklebila se na mě a opět bylo vidět,že má co dělat aby se nerozesmála.

„Užij si biologii,“zamrkal na mě Jasper a zmizel společně s Alicí.

Ploužil jsem se na biologii a přestal se jejich podivným chováním zaobírat.Mlha zabrala svoje místo v mé mysli a tak se mi částečně ulevilo.Částečně.Ale dalo by se říct že už jsem na to za ty dva dny zvyklý.A bylo to pořád horší a horší...

V biologii jsem si hodil věci na prázdné místo vedle sebe a snažil se pokud možno nemyslet na to,že tady jsem ji spatřil úplně poprvé,tady jsem ji málem zabil,tady jsme se při tom nudném filmu chytli za ruce...vrať se,prosím vrať se.

Položil jsem si hlavu na lavici a ignoroval naštvané myšlenky okolních holek.Ještě pořád je to nepřešlo.Najednou se vedle mě ozvalo: „Čau,Eddie.“

Co?To byl mužský hlas…!Zmateně jsem zvedl hlavu a spatřil Mika Newtona ,který se usadil na Bellině židli.

„Co chceš?“zavrčel jsem na něj.Pravděpodobně mě jde mučit…třeba se vyptávat,proč mě Bella opustila,jestli mi nenechala telefonní číslo nebo něco takového…ale v jeho myšlenkách byla jen nervozita a nic jiného jsem nedokázal přečíst.

„No…myslel jsem,že teď když je Bella pryč - ,“začal a já už si myslel,že jsem měl předtím pravdu s tím,že jde vyzvídat,když v tom…

…když v tom mi položil ruku na stehno.

„ - bysme to spolu mohli zkusit?“zamrkal na mě.Asi si myslel že svůdně,předpokládám.

Ehghgh!!!!

Co-to-proboha-je???

Mám halucinace,jo,určitě mám halucinace.Prostě musím.Zbláznil jsem se steskem po Belle.Mike Newton….ten mě přece nenávidí.Chtěl Bellu,vždycky chtěl Bellu…nebo snad ne??? 

Byl jsem absolutně vedle.Skoro jako když mi Bells řekla že odchází…auú – znovu bolest…ale ta mě probrala z ohromení.

„Jsi cvok?!Já-já-…Vypadni!“zaječel jsem na něj.

Jeho zklamané myšlenky mi do hlavy málem udělaly díru. „No tak jindy,“zamručel nevrle a odsunul se do své lavice.

Tak tomuhle se ti parchanti při obědě smáli!Za tohle jim…nic neudělám.Zase na mě dolehla nálada -je-mi-všecko-fuk-a-i-kdyby-mi-před-očima-vybuchla-atomovka-ničeho-si-nevšimnu- a sotva jsem vnímal pana Bannera,jak přednáší..o něčem.

Španělštinu jsem nějak přetrpěl a pak se honem hrnul k autu.Došel jsem k závěru,že když budu dost rychlý,Alice mě nestihne zastavit.

Když mi dárek nedali oni,obdaruji se sám.

Jako střela jsem vyrazil z parkoviště ve chvíli,když Alice vycházela ze dveří své třídy.Paráda,mám dostatečně velký náskok.

Na opuštěné silnici jsem to rozpálil na třístovku a pak prudce strhl volant doprava.Do stromu,přesně tak jak jsem to plánoval.Moje milovaný auto bylo na šrot,ale já ten náraz skoro necítil.Věděl jsem,že ho neucítím,ale o to mi nešlo.Přesně jak jsem si přál – auto začalo hořet.Plameny mě začaly olizovat a to už jsem cítil.Bolelo to…moc.Ale když to přetrpím,už mě nebude nic bolet,už budu konečně mrtvý!!!

Zavřel jsem oči,schoulil se do klubíčka a dovolil si vzpomínat na Bells…

…a čekal až shořím na popel.