Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

28.část - Je pryč…

EDWARD:

„Bello…vrať se!“volal jsem za ní.Teda spíš šeptal,protože mi z plic sotva vycházel nějaký zvuk,měl jsem pocit,jako by mě někdo zevnitř trhal na kousíčky.

Poslouchal jsem jak rychle běží k domu,co nejdál ode mě.Od upíra,který jí jen ztrpčoval život,jak se nepřímo vyjádřila.

Nedokázal jsem za ní běžet.Nedokázal jsem se pohnout,nohy jako by mi vrostly do země.

Řekla mi,že mě nemiluje.

Nepředstavitelný smutek jako by ovládl moje tělo a zastřel mi mysl.Byla pryč,pryč,pryč….PRYČ.

Bella,jediná na světě,pro kterou jsem byl ochoten udělat naprosto cokoliv,mě opustila.Nechtěla mě.Jak v tomhle století lidé říkají,dala mi kopačky.Ale tohle nebylo jako normální rozchody „šíleně zamilovaných puberťáků“,tohle bylo neskutečně horší.

Poprvé za celou moji upírskou existenci mě zradilo tělo;podlomily se mi nohy a já se složil do kapradí.Nenamáhal jsem se vstát,když tu budu ležet dost dlouho tak aspoň zemřu žízní.Tahle naděje – že zemřu – byla jediným šedým prosvětlením v černočerné temnotě,která mě najednou obklopila.

Už nikdy se nevrátí.Už nikdy ji neuvidím,nikdy už znova nepocítím její jemné teplé rty na svých…

Se zdušeným zaúpěním jsem se rozvzlykal.Pálily mě oči,ale žádné slzy.Nikdy jsem si nepřál být člověk tak silně jako teď.

Ztratil jsem pojem o čase.Co na tom taky záleželo?Ztratil jsem víru žít a něco tak stupidního,jako je čas mě absolutně nezajímalo.Byl jsem jen já a bolest,která mě cupovala na kousky,až jsem začal doufat,že mě roztrhá tak důkladně,že mě to zabije.Ale moje tělo bylo nepoškozené,to jen uvnitř jsem umíral.

Měl jsem fakt úžasné vyhlídky na další tisíciletí.Navždycky přežívat bez Belly.Sám.

Jak jsem tam tak ležel a spalovalo mě zoufalství,uslyšel jsem hlasité čenichání a cupitání droboučkých nožiček.Trošku jsem zvedl hlavu a spatřil ježčí rodinku,kteří si mě zvědavě prohlíží.Ten pohled mi vrazil další kudlu do srdce.I zvířata jsou šťastná,tak proč já nemůžu???

Začalo pršet.Chladivé kapky deště dopadaly na mou kůži,zmáčely mi vlasy a oblečení.Nevnímal jsem je.Něco tak primitivního jako je déšť nemohlo odvést mou pozornost od bolestných vzpomínek na Bellu.

Po několika minutách – nebo hodinách a možná i dnech,co já vím kolik času uplynulo – se ozvaly další kroky,a tentokrát to nebyli ježci,na to byly ty kroky moc tiché.Že by se na mě přišla podívat i smečka pum?

Nechával jsem oči zavřené a ignoroval to.Celý svět už pro mě nebyl nic.A ty dlouhé tiché kroky se blížily.Nějaká šelma?Ať mě roztrhá na kusy,prosím,ať mě sežere!

Upírskou vůni své oblíbené sestřičky jsem ucítil zlomek sekundy před tím,než se ke mně sklonila. „Ach Edwarde,“zanaříkala a posadila se ke mně,objala mě.

Dlouho jsem na nic nereagoval.Pak mi ze rtů vyšlo neslyšné: „Je pryč.“

„Já vím,je mi to tak líto.Ale zas bude dobře,uvidíš,“utěšovala mě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nebude.“

„Vzpomeň si na minulý pátek.A věř,“zašeptala tak tichounce,že si nejsem jistý,jestli si přála abych to slyšel.

Minulý pátek…nad tím bude dost času přemýšlet jindy.A nebo možná nikdy,pokud mi Alice splní jedno drobné přání.

„Zabij mě.Prosím,“upřel jsem na ni zoufale oči.

Alice se zprudka nadechla. „To ani náhodou!Edwarde,neslíbil jsi jí náhodou,že nebudeš dělat hlouposti?“

Rozbrečel jsem se jí na rameni.Emmett by se mi teď jistě smál,ale to mi bylo ukradený. „Ale jí na tom nezáleží…už na ničem nezáleží.“

„Záleží,“konejšila mě. „Nesmíš nám vzít ještě tebe.“

„Bylo by vám beze mě líp,“zamumlal jsem.

„Teď teda pěkně lžeš,“upozornila mě Alice. „No tak,pojď.Musíme domů.“

Pomohla mi zvednout se ze země.Nejistě jsem se zapotácel a málem upadl.Tohle pro mě bylo něco nového,neudržet rovnováhu.

„Nechci domů.Všechny ty myšlenky…“zaúpěl jsem.Už teď jsem si dokázal představit jak mě Esme a Carlisle bude litovat,Emmett se bude pošklebovat,Jasper bude na nervy,protože ho budou mučit moje pocity,Rose bude zuřit.Paráda,jediná Alice mě nebude otravovat.A Emilek.

„Tak se ještě dnes večer vypaříme,“navrhla Alice. „Ne přímo lovecká výprava,ale výlet pryč – kamkoliv z dosahu všech otravných myšlenek.Ale…asi by bylo nejlepší,kdybys šel v pondělí normálně do školy.“

Její plán mě ohromil.Byla na mě tak hodná. „Alice,nemůžu tě nutit,abys šla někam bez Jaspera.Půjdu sám.A v pondělí ráno se uvidíme u školy,slibuju.“

„Ani náhodou,“zamítla moji žádost. „Nepustím tě samotného,ještě by sis něco udělal.Jasper beze mě ty dva dny přežije.Teď se vrátíme domů,ty nemusíš nic vysvětlovat,klidně se vypař k sobě do pokoje,já jim objasním nastalou…situaci.Sbalím nám pár věcí na převlečení a pak vyrazíme,ok?“

„Díky,“řekl jsem dojatě a klopýtal za ní domů.Trpělivě na mě čekala – nebyl jsem schopný běžet,ani polidsku,jen jsem se ploužil a snažil se udržet pohromadě.A kolem mě vířila temnota.

Nevím po jak dlouhé době jsme dorazili domů.Alice mě chytla povzbudivě za ruku a vedla dovnitř.Šel jsem za ní jako pejsek,absolutně nevnímajíc okolí.Jako bych se zavřel do své soukromé bublinky…a přece jsem tu nebyl sám.Byl jsem tu já a mučivá bolest,stokrát horší než přeměna.A proč byla mnohem horší než přeměna?

Protože tahle bolest neměla nikdy skončit.