Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

27.část - Definitivní sbohem

Pevným krokem jsem vyrazila k lesu za naším domem.Stromy se nad námi zelenaly a skláněly svoje větve jako přízračné chapadlovité ruce.

Zastavila jsem,až když jsem věděla,že nás nikdo nebude rušit.Edward šel celou dobu za mnou,tvářil se jako uzlíček neštěstí.

Když jsem zabrzdila a otočila se k němu smutně se mi díval do očí.

Nadechla jsem se. „Edwarde,volala mi kamarádka ze Silver Bay že by pro mě měla dobře placenou práci,která by mě i bavila.A já přijala její nabídku.“

Odmlčela jsem se abych nabrala sílu na pokračování nezaujatým hlasem.

Využil toho;myslel si,že tím končím. „Tak to je skvělé - v Minnesotě je pěkně.Kdy odjíždíme?“V obličeji se mu zračila obrovská úleva.Netušil,že se mu teprve chystám bodnout dýku do srdce.

„Ne,Edwarde.Ne my.Jedu tam sama,chápeš?“

Šokovaně si mě prohlížel - „Ale proč…Bello,proč?“

To kdybych ti řekla… „Odjíždím už dnes večer.Chtěla jsem si s tebou jen vyjasnit pár věcí.“Znovu jsem se odmlčela,tentokrát jsem se potřebovala zkoncentrovat na myšlenku,že to co se mu chystám říct je prachsprostá lež a dělám to pro jeho dobro.

Nasadila jsem ocelově chladný tón. „Edwarde,já chci odjet sama.Bez tebe.“

Několikrát zamrkal,jako by chtěl uvěřit,že se mu to jen zdá.Když mu došlo,že se neprobudí,bezmocně zašeptal: „Ty už mě nemiluješ?“

„Ne,“potvrdila jsem odměřeně,chladně.

Začal trhavě dýchat,zíral do země.

„Pochop,bylo to s tebou hezký,ale s lidma si užiju mnohem víc – a všechno.“Bože,jak tohle vůbec dokážu vypustit z úst!?!

Roztřeseně zalapal po dechu a kdyby byl člověk,leskly by se mu v očích slzy.

Ach ne…nezvládnu to…ale pro něj,Bello,pro něj…ne,chci tu zůstat s ním…Musím to dokončit,musím to dokončit!Tento duševní souboj mi trval chvilku,Edward byl příliš vyvedený z míry,než aby si té odmlky všiml.„Chtěla jsem se jen rozloučit.Takže sbohem,Edwarde.“

„Ne,“šeptl bezmocně. „Nedělej to.“

„Nemiluju tě,s tím nic nenadělám,“pokrčila jsem rameny.Za tento herecký výkon bych dostala v Hollywoodu miliardy. „Tohle příšerné městečko už mi leze krkem,bude krása se podívat někam,kde svítí slunce ,někam mezi lidi,“zdůraznila jsem poslední slovo,aby pochopil.

Pochopil.

„Bello,ne…prosím.“

Bylo to,jako by mi do srdce zabodával nůž on.Jak mu můžu takhle ubližovat?Ale když to neudělám,Volturiovi ho zabijí…

„Edwarde,prosím jen mi slib,že nebudeš dělat hlouposti.Prosím!“Do hlasu mi vnukla naléhavost.Rychle jsem ji vymazala,ale všiml si jí.

„Dobře,“slíbil ztrhaně.

Téměř jsem mohla slyšet jeho myšlenky…Pro tebe cokoliv.

„Edwarde,už musím jít.Jen bych ti ještě ráda na oplátku slíbila,že už se nikdy nevrátím,už nikdy o mě neuslyšíš.Sbohem a měj se hezky.“

Rozběhla jsem se co nejrychleji domů.Slyšela jsem jeho šeptavé volání: „Bello…vrať se!“

Ten zvuk mi trhal srdce.Vůbec jsem se celá cítila,jako bych se rozpadala na kousky.Uvnitř,samozřejmě,zvenku jsem vypadala normálně..až na ty hrozně nešťastné oči.

Ne,ještě se nesmím zhroutit.Ještě to musím povědět Renée.

Naoko nedbale jsem zamlkla domovní dveře a šla do kuchyně. „Mami,přišla jsem ti oznámit,že se stěhuju do Silver Bay.Keira mi nabídla skvělou práci a poslední týden školy mě nezabije.Takže odjíždím tak za půl hodiny,“řekla jsem jí stejně nepřirozeně klidným hlasem,jakým jsem mluvila na Edwarda.

Ohromeně na mě zírala. „Ale Bello…já myslela,že se ti ve Forks líbí….počkat,jak ty?Snad pojedu s tebou,ne?!“

„Dělala jsem to jen kvůli tobě,abys nebyla smutná.Ale nenávidím ten déšť,chci někam kde svítí slunce,“objasnila jsem jí krutě.Bože,kolika lidem ještě ublížím…ale lepší tohle než aby byli mrtví…

„Ještě ti nebylo osmnáct!A co…Bello,co Edward???“

Vevnitř mě její slova trhala,ale navenek jsem zůstávala klidná. „Dohled nade mnou převezme Keiřina máma.A s Edwardem jsem se rozešla.Mami,obě víme,že s upírem bych nikdy nemohla normálně žít.Teprve teď si začnu skutečně užívat života.“Musela jsem tohle říct i Renée,kdyby si náhodou Edward četl její myšlenky.Nic jsem nesměla ponechat náhodě.

„Bello…“Renée ztěžka dosedla na židli. „Jsi si jistá,že víš co děláš?“

„Naprosto,“odpověděla jsem,konečně upřímně i když ona to bezpochyby myslela jinak než já.

„Tak…v tom případě ti nebudu bránit.Ale budeš mi pravidelně volat nebo mailovat a …co škola?“

„V Silver Bay budu chodit na místní střední.Už jsem jim volala,“lhala jsem.O pravidelném volání a mailování jsem se radši nezmiňovala,nemohla jsem jí to s určitostí slíbit.Kdoví co mě všechno čeká.

„Proč tak najednou?Už máš sbaleno?“Na mámě bylo vidět,že nechce,abych odešla.Taky jsem nechtěla jít,ale nešlo to jinak.

„Skoro.Ještě dobalím pár posledních krámů a vyrážím.Neruš mě prosím,“požádala jsem ji a svižným krokem odkvačila nahoru.Jen co se za mnou zavřely dveře,podlomily se mi nohy a já se s hlubokým zaduněním zřítila na podlahu.

„Bell?Co se stalo?“děsila se dole Renée.

„Spa-…spa- “nedokázala jsem souvisle mluvit,vzlyky zcela ovládly moje tělo.

„Spadl mi kufr,“zavolala Alice za mě a přesně imitovala můj hlas.Nedokázala jsem jí poděkovat,ani se na ni vděčně podívat.Byla jsem jen já a moje bolest.

Slzy kapaly na podlahu a já se převalila na břicho a tloukla pěstmi zoufale do koberce. „A- Ali- ce.J-já mu ř-ekl-a ž-e…“nedokončila jsem větu a rozplakala se ještě usedavěji.Všechno to na mě spadlo,teď jsem musela trpět za ty hodiny dokonalého sebeovládání a hereckých scén,za které by se nestyděl ani Johny Depp.A podvědomě jsem tušila,že tohle je jen začátek.Svým způsobem už jsem mrtvá.

Edwardův neskutečně nešťastný pohled mě bude pronásledovat až do konce života.

Alice ke mně přiskočila a zvedla mě z podlahy. „Bells,ššš…to bude dobrý,věř mi,všechno bude zase fajn,“nalhávala mi a já byla v tu chvíli vděčná i když jsem věděla,že už to nikdy dobrý nebude.

Po pár minutách jsem se začala zklidňovat.Otřela jsem si oči a rozhlédla se po pokoji.Stály tu dva obří kufry a jinak byl můj pokoj nezvykle prázdný,jak v poličce chyběly knížky a obrázky.

„Sbalila jsem ti věci a tady..,“zalovila Alice v kapse bundy. „Tady máš druhý mobil,tohle číslo znám jen já,je na tobě komu ho dáš,ale myslela jsem,že by mohl složit pouze k našim hovorům – pro jistotu.“

Zkontrolovala mi oči,abych v Renée nevzbudila podezření. „No,kdyžtak jí řekneš,že sis trochu pobrečela,to je snad normální,ne?“usoudila nakonec,že mě může propustit dolů,abych se rozloučila s mámou.

Popadla jsem kufry,nasadila kamenný výraz,který jsem pečlivě zdokonalovala pár posledních dnů a doufala,že to dělám naposledy.

„Tak už jsem hotová,“vykouzlila jsem na tváři úsměv,ale podle Renéina zdviženého obočí bych si tipla,že spíš připomínal škleb.

„Pá,Bells.Dávej na sebe pozor a ozvi se mi.“Renée mě objala,pořád trochu vyvedená z míry mým náhlý rozhodnutím odstěhovat se.

„Buď klidná,já se neztratím.“Naložila jsem kufry do auta,naposled jí zamávala a vyjela.Překvapilo mě,že můj Lotus jede ještě lépe než dřív,tak nějak plavněji.Hned za Forks na smluveném místě na mě čekala Alice.

„Trochu jsem ti poštelovala pár drobností,Rosalie mi poradila jak,“vysvětlila mi proč moje milovaný autíčko jezdí líp, „Jinak,tady si vezmi tohle – Edward ti to chtěj dát k narozeninám.“Vytáhla krabičku se stříbrným řetízkem a nádherným přívěskem.

Zase jsem začala slzet. „Ď-díky.Za všechno.“

„Počkej,ještě něco ode mě.“ Znovu zalovila v kapse a vytáhla úplně novou kreditku. „Máš tam dvě stě tisíc dolarů.Budu ti sice posílat peníze,ale-“

„Alice!“přerušila jsem ji. „Alice,to je hrozně moc!Zbláznila ses?To nemůžu přijmout.“

„Ale můžeš.Budeš potřebovat peníze na hotely a tak,uvědom si to.Tady máš číslo svého bankovního účtu,postarám se,abys tam měla vždycky dostatek peněz.Jo a ještě automapa,aby ses mi neztratila.A teď už se musíme rozloučit,“dodala smutně, „nebo Edward obroste v tom lese mechem,pokud za ním nepřijdu.“

„Promiň Bell,“omlouvala se při pohledu na  můj bolestně zkřivený obličej. „Ale je to pravda,proč si něco nalhávat.“

„Jasně,“přikývla jsem smutně.Se staženým krkem jsem se rozloučila:„Sbohem,Alice.Za pár tisíciletí se snad potkáme tam nahoře.Budu na vás čekat.A taky se na vás budu dívat,dohlídnu na to,jestli jsi splnila svůj slib.“

Věděla na co narážím. „Pokusím se.Ale to neznamená,že bude Edward Tanyu milovat.Neumím míchat nápoje lásky,“mračila se.Nelíbilo se jí že mě nahradí Tanya.Potom se její výraz rozpustil do neveselého úsměvu. „Sbohem Bello.Věřím že se uvidíme dříve než po smrti.“Polkla.„Musíme,“zaševelila tiše,že jsem si nebyla jistá,jestli to nebyl jen závan teplého letného větříku,a zmizela v lese.

Dojalo mě to,ale zakázala jsem si doufat,že ji ještě někdy v životě spatřím.

Vyrazila jsem po silnici a občas nahlédla do automapy.Mířila jsem skutečně do Minnesoty,prostě Keiru přepadnu a požádám ji o nocleh?Nejspíš.

Trasa,kterou dnes večer musím urazit,mě povede přes Washington,Spokane,pak přejedu krátce cíp Idaha a povalím do Montany.Tam pak přes Missoulu,Butte a noc přečkám v městečku Nibbe.Další den proletím Severní Dakotou,po silnici 94 přes Bismarcka Fargo,a jsem v Minnesotě.Přespím v Duluthu a v pondělí pojedu po silnici 35 kolem jezra.A někdy odpoledne dorazím do Silver Bay.První zastávky mé doživotní smutné cesty.