Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

26.část - Vzdaluješ se

Když jsem se ráno vzbudila,stále jsem ležela v Edwardově náruči.Ještě jsem chvíli předstírala že spím a potom jsem se neochotně zvedla.

„Dobré ráno,Bells,“pozdravil mě a vycenil zuby v rozpustilém úsměvu.

Ach ne,proč mi to dělá ještě těžší…

„Čau,“řekla jsem lhostejným tónem a odebrala se do koupelny,převlíkla se a zamířila rovnou do kuchyně.

Čekala tam na mě Alice. „Pojedeme nakupovat,“šeptla mi do ucha,aby to nikdo jiný nezaslechl.Vděčně jsem povytáhla koutky do nevydařeného úsměvu.Bude pro mě mnohem snadnější být někde kde nebude Edward.

Přihrnula se sem Esme,aby mi nachystala snídani.Pomáhala jsem jí krájet slaninu a snažila se nemyslet na to,jak Edwardovi ublížím.

Zatímco jsem snídala,začali se objevovat i ostatní Cullenovi. „Tak co je dneska  v plánu?“zajímal se Emmett.

„Ty,Jasper a Edward vyrážíte na dvoudenní pánskou upíří rozlučkovou jízdu,Esme a Rosalie zařídí poslední detaily svatby,Carlisle jde do nemocnice a já s Bellou jdeme nakupovat,“vychrlila na něj Alice sobotní plán.

A jak řekla,tak se taky stalo.V deset jsme se rozloučili a každý vyrazil svou cestou.Edward ke mně natahoval ruce a tak jsem honem ucukla a jen mu s prázdným výrazem zamávala.

To mu ale nestačilo,zamračil se a přiskočil ke mně. „Bello,co je??“

Pokrčila jsem rameny. „Nic,co by bylo?“Soustředila jsem se abych udržela nijaký hlas. 

„V pondělí,“řekl se a dal mi pusu na rozloučenou.Pečlivě jsem se kontrolovala,jak svůj štít,tak svoje tělo a zůstávala jsem jako kus ledu.Musela jsem.

Tvářil se smutně,když se rozběhl do lesa za Jasperem a Emmetem.

Počkala jsem,dokud neuběhli dostatečně daleko a potom jsem se složila na Alicino Porsche a rozbrečela jsem se.Už teď vypadal smutně,že se s ním nechci rozloučit a jak bude vypadat,až mu řeknu,že se s ním rozcházím?

Alice mě naložila do auta a vyrazila do Olympie.Provlekla mě jen třemi obchody,a pak mě hodila domů.

„Bello…přiznám se že nevím jak ti pomoci.Možná bys tu přece jen měla zůstat a počkat,jak se věci vyvrbí…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,byl by to váš konec.Tohle je jediná cesta,při níž nikdo nepřijde k úhoně.“

„Ne,vůbec nikdo.Jen ty a Edward,“připomněla mi kousavě.

„Pokud dodržíš to,co jsi mi slíbila,nebude se trápit dlouho.“

„Ale co ty???Myslíš že mi záleží jenom na Edwardovi?Bello,tohle tě zabije…“

Zamrkala jsem,abych skryla slzy. „Já…nezabije.Budu v sobě nosit víru,že to dělám pro něj,pro tebe…pro vás všechny a toho se budu držet.To mi pomůže.“

Chtěla ještě něco říct,ale já ji zastavila. „Alice,nech toho.Je to zbytečné a moc dobře to víš.“

Objala mě. „Bude se mi tak stýskat…“

„Mě taky,“posmrkla jsem. „Ale ještě je trocha času,ještě se neloučíme.Až v pátek…“

„Až – až mu to řekneš,budu čekat ve tvém pokoji.“Najednou se prudce nadechla. „Bello!Uvědomuješ si,kdy chceš odjet?“

Zamyslela jsem se.Devatenáctého června…ach ne. „Den před Edwardovými narozeninami,“zašeptala jsem.Můj vzdych se proměnil ve vzlyk. „Proč mu musím tak ubližovat?Proč vůbec existují nějací zatracení Volturiovi!“

Alice u nás zůstala přes noc.Téměř celý ten večer jsme proklínaly svět za to jak je nespravedlivý.

V neděli jsme jely já,Alice a Rosalie do Los Angeles,protože ještě musely připomenout knězi,který měl zítra oddávat Rose a Emmeta,aby kapku pozměnil přísahu.Po návštěvě kostela – chudák farář nemohl z Rosalie spustit oči – nám udělala Alice okružní jízdu po LA.Pěkné velkoměsto,na můj vkus ale až moc obří.

Původně jsem měla spát u Cullenových a hned ráno se mělo vyrazit do LA,(všichni jsme se na celé pondělí ulili ze školy) ale Alici bylo jasné,že se mi nechce strávit noc v Edwardově pokoji,takže jsme se domluvily,že pro mě v pondělí ráno zaběhne a odnese mě k nim až když už se budeme muset začít chystat.

Ráno mě probudil Emilek,který se mě pokoušel probrat neustálým kousáním do ruky.

Vstávej,Bello,vstávej!Za chvíli tu bude Alice!

„Co?“mžourala jsem rozespale.

Už je skoro sedm,prober se!Musíš mě zabalit,Renée ti tu včera nechala takovou pěknou krabici.

„Vždyť vstávám,“brblala jsem.Odkopla jsem peřinu a podívala se na budík – no vážně,už bylo za čtyři minuty sedm.Alice tu bude před půl osmou – pak se rychle přesuneme ke Cullenovým,převlékneme se do slavnostního a o tři čtvrtě na osm odjíždíme…někam.To mi Alice neobjasnila,ale předpokládám,že na letiště.jejda,to se budeme v letištní hale promenádovat v takovém oblečení?Doufám že ne…

Pokoušela jsem se co nejrychleji učesat a obléct,ale všechno jako by mi padalo z ruky.Když jsem si kápla zubní pastu na svoje oblíbené tričko,vztekle jsem ji zavřela a celou skoro novou tubu vyhodila ven z okna.

„Čau Bello,proč vyhazuješ skoro novou pastu?“zajímala se Alice a vlezla za mnou (tím oknem) do koupelny.

„Rozhodla jsem se,že se dneska budu chovat ještě snesitelně,abych jim nepokazila svatbu.Ale ani se k němu nebudu moc lísat – prostě jen budu milá a nebudu jako šutr jako v sobotu.Nervím z toho – nevím,jestli to dokážu - a všechno mi teď padá z ruky,“objasnila jsem jí svou roztržitou náladu. „A nestíhám,ještě musím zabalit Emilka.“ 

Jako nazavolanou sem připlachtil,v zubech opatrně držíc krabici,kterou mi včera dala Renée.Modrostříbrná se stříbrnou stuhou,přesně stejná,jaký byl balící papír na dárku pro Rosalii.

Zdárec,Alice!Zabal mě,než se Bella nasnídá ať už můžeme vyrazit,hrozně se těším – ještě nikdy jsem na žádné svatbě nebyl.

„A už vůbec ne jako dárek,“rozesmála se Alice a převzala od něj krabici. „Tak si tam vlez a opatrně ať si nepomačkáš křídla,fajn.Nebude ti moc vadit,že teď strávíš pár hodin v tak stísněném prostoru?“

Ne,to je v pohodě.

Alice zaklapla víko a převázala je stuhou.

„A co otvory na dýchání?“Nechtěla jsem,aby se udusil.

„Bello,on nemusí dýchat,“připomněla mi.

„No jo vlastně…pořád zapomínám.“

„Tak můžeme vyrazit?“zeptala se Alice a popadla oba dárky.

„Jo…“Vyskočila jsem jí na záda a za chvilku jsme byli u Cullenových.

„Hlavně na nikoho nemluv,“varovala jsem Emilka.

Klídek,odteď mlčím.

  Vešly jsme do obýváku,Alice vyběhla rovnou nahoru aby vytáhla ze skříně šaty a já se přivítala s Edwardem a Jasperem,kteří hráli šachy.Oba byli ve smokingu a hrozně jim to slušelo.Edward vyskočil,aby mě přivítal po svém – objetím a polibkem,ale pak se zarazil a nejistě si mě měřil.

Vykouzlila jsem úsměv. „Vypadáš úžasně.“

Rozmrzl a překonal krátkou vzdálenost která nás od sebe dělila a políbil mě. „Alice už nadává,že nejdeš.“

Musela jsem se šíleně soustředit,abych se mu jenom prohrábla ve vlasech a odtrhla se od něj. „Tak to radši půjdu,nechci,aby na mě byla naštvaná.“

Odběhla jsem do Alicina pokoje.Připravila mě v rekordním čase,ale když mi podala střevíčky na uzoulinkém podpatku,zděsila jsem se. „Alice,v tomhle spadnu uprostřed uličky.“

„Nespadneš,a když jo tak tě stejně skoro nikdo neuvidí,“zamítla moje další protesty.

Přeopatrně jsem došla zpátky dolů.Teď už se čekalo jen na Rosalii.Za minutku se objevila na schodech a vypadala bombasticky.Už chápu,proč si ji chtěl Emmet brát tolikrát.

„Nemá náhodou vidět ženich nevěstu až při obřadu?“zeptala jsem se.

„No jo,ale to bychom museli letět dvěmi letadly,“objasnil mi Emmet.

„My takhle vážně půjdeme na letiště?“zděsila jsem se.

„Klídek,myslím že budeš pěkně vedle,“usmál se tajemně Edward a opatrně mě naložil do auta,abych si nepomačkala šaty.

Vyjeli jsme celý konvoj aut – jako první Emmet a Rosalie v jejím BMW,potom Carlisle a Esme v Mercedesu,Jasper a Alice v Turbu a uzavírali jsme já a Edward v jeho Volvu.Řítili jsme se po dálnici a všichni zpomalovali,aby se na nás mohli podívat – tolik drahých aut pohromadě se jen tak nevidí.

Před půl devátou jsme zaparkovali na obrovské travnaté ploše.Edward bleskově přiskočil ke mně a zakryl mi oči. „Hééj,“protestovala jsem,ale on nereagoval na moje kopání a nasměroval mě kudy mám jít.

„Tak Bells,můžeš otevřít oči,“sundal mi ruku z očí.Zamrkala jsem,oslněná náhlým jasem a když jsem se rozkoukala,málem jsem se skácela.

Udělala jsem krok vzad a musela se opřít o Edwarda,abych se udržela na nohou. „To-tohle…tímhle poletíme?Sami???“

Viděla jsem,jak mu škubou svaly v obličeji a dodala jsem: „Klidně se mi směj,když tě to potěší.Ale letět na svatbu upírů soukromým letadlem,přičemž bude pilotovat Jasper…no to už je na mě trošku moc.“

Stiskl rty do tenké linky,usilovně se snažíc nesmát se mému vykolejenému výrazu,ale pak se rozesmál Emmet,když mě viděl jak poulím oči a to Edwarda popostrčilo a vyprskl smíchy taky.

„Tak nasedat nebo ještě přiletíme pozdě!“popoháněla nás Alice po miniaturních schůdcích dovnitř.

Usadili jsme se v pohodlných sedadlech,po dvojicích, a já si dovolila lehce si opřít hlavu o Edwarda.Spokojeně zavrněl a vzal mě za ruku.Nevyškubla jsem se mu,ale ani jsem jeho stisk neopětovala.

Jasper byl výborný pilot,ani jsem necítila,že přistáváme,jen krajina kolem nás se zase ustálila z rozmáznuté skvrny do normálu.

Na letišťátku v LA na nás čekaly dvě luxusní auta.Jedním jeli Rosalie,Emmet,Esme a Carlisle a druhým Alice,Jasper,Edward a já.Ke kostelu jsme dorazili přesně načas.

Obřad byl poměrně krátký a světe div se,já se na těch podpatcích skutečně nepřerazila.Zato jsem se ale málem rozesmála,když jsem sledovala ministranty (a i samotného kněze) jak obdivně zírají na Rosalii a nedokážou z ní spustit oči.

Po obřadu jsme odjeli zpátky k letadlu a vrátili se do Forks.Emmett se posadil v obýváku na sedačku a Rosalii si dal na klín. „Tak dárky sem,honem honem!!!“vykřikoval nedočkavě.

Alice na mě nenápadně mrkla a já pochopila.Nejdřív jim dali svatební dary ostatní a já přišla až na závěr.Předala jsem Rosalii dárek zabalený do stříbrnomodrého papíru a líně si pohrávala s krabicí pro Emmetta.

„Tak davaj,Bello!“

„Doufám že se ti bude líbit,“podala jsem mu opatrně krabici s Emilkem a prosebně zamrkala na Rosalii. „Prosím,buď shovívavá.“

Emmett strhal stužku a nedočkavě odhodil víko.Emilek jako na povel vyletěl ven,zakroužil mu kolem hlavy a potom se zastavil ve vzduchu před Emmettem.

Ahojky všichni!pozdravil ohromené upíry – kromě mě,Edwarda a Alice o něm nikdo jiný nevěděl.

Poprvé jsem viděla Emmetta vyvedeného z míry.Seděl s otevřenou pusou a zíral na Emilka. „To-to-to-to-“

„To je Emilek,“představila jsem černého netopýra.

Slíbila jsi mi,že mě přejmenuješ!Emilek je pěkně dementní jméno,co kdyby tak někdo říkal tobě?!

„On-on-mluví?“ptal se vyjeveně Emmett. „A nežije?To je upír?!Sakra Bello díky!!!“Emmet se na mě zničehonic vrhl a mačkat mě ve svým medvědím objetí.

„Emmette-nemůžu-dýchat!“zasípala jsem.

„Díky,díky,díky!“prozpěvoval si a roztančil se po pokoji.Postupně se jeho tanec měnil na něco,co mi připomínalo dokonalou imitaci Labutího jezera ve smokingu.Emmet jako baletka…smíchy jsem se málem neudržela na nohou.

Bylo tak krásné se bezstarostně smát…proč to jen muselo skončit už v pátek???

Zůstala jsem u Cullenových do té doby,než si Rosalie a Emmett nesbalili věci a neodjeli – na měsíční svatební cestu po Evropě.

Oba dva jsem je objímala a důkladně se s nimi rozloučila – bylo mi jasné,že je vidím naposledy.

Edward mě potom odvezl domů.Protestovala bych,ale Alice na mě upřela prosebný pohled – netuším,co viděla,ale zařídila jsem se podle její rady.

Edward zaparkoval na naší příjezdové cestě.To mě vyděsilo – budu ho muset poslat domů,nemůže tu zůstat na noc.Svatba skončila,už zase musím hrát svou nenáviděnou roli – že ho nemám ráda.

„Edwarde,stačilo by,kdybys zastavil před domem,ten kousek ujdu,“řekla jsem mu nijakým tónem.

Šokovaně vytřeštil oči. „Ale copak tu nemám zůstávat na noc?“

Chybělo málo,abych se složila nad jeho bolestným výrazem. „Ne.Jeď domů.Dobrou noc.“Bez dalších mučivých slov jsem vylezla z auta a suverénně si vykračovala až k sobě do pokoje.Teprve tam jsem se složila.

V úterý pro mě Edward přijel a byl nezvykle zamlklý.Celou cestu se tvářil jako hromádka neštěstí. „Vzdaluješ se,“slyšela jsem ho zlomeně zašeptat.Nevím jestli chtěl,abych to slyšela.

Pohled na něj mě bolel,takže jsem se raději co nejrychleji klidila z jeho dosahu,na hodinu,kde jsem sedávala s Jessicou.Kecala a kecala,a já ty její drby skutečně poslouchala,protože mi to pomohlo zapomenout..aspoň na chvíli.

V těláku jsem se domluvila s Alicí,aby Edwardovi zítra ráno řekla,aby pro mě nejezdil.Okamžitě souhlasila a sdílela můj smutek.

Ve středu jsem vstala brzy,jen pro jistotu – co kdyby Edward Alici neposlechl?Ale bála jsem se zbytečně,nepřijel pro mě.V biologii si mě zoufale měřil,ale já se ho pokoušela ignorovat.

Čtvrtek byl pochmurný stejně jako předchozí dny.A byl tu pátek.Dneska…dneska se s ním rozloučím.Dnes mu nalžu,že už ho nemiluju.

Ráno pro mě přijela Alice a po škole jsem požádala Edwarda,jestli by mě svezl domů.Smutně mi vyhověl.

Zaparkoval u nás na ulici. „Ne,zajeď na příjezdovou cestu,“poprosila jsem ho.

Udělal co jsem mu řekla. „A teď,“zeptal se nešťastně.Jako by tušil,co přijde.

„Pojď se projít,“navrhla jsem mu.A je to tady.Ale musím to dokázat.Pro něj.