Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

24.část - Plán

Nevím jak dlouho jsem tam stála zmrzlá jako socha a zírala na Alici.Její slova mi vířila v hlavě,jako děsivý opar usazující se mi v mysli a přinášející krutou pravdu.

Ona na tom byla podobně,vyděšeně se mi dívala do očí a tak jsem měla možnost vidět v nich svůj ohromený obličej.

Možná bychom tam tak stály věčnost,až by nás obalila krusta prachu a lidé by nás pojmenovali Sousoší zděšených kamarádek,nebo nějak podobně,nebýt Emilka,který se mi zakousl do ruky.Téměř jsem to nevnímala,ale kousanec štípal a to mě probralo z transu.

„Kdy?“zašeptala jsem.

„Třicátého června,kolem deváté večer.Přesně naplánovali trasu.“Alicin hlas byl plný potlačované hrůzy. „Ty je znáš?“

„Edward mi o nich vyprávěl té noci,kdy Eleazar zkoušel můj štít.“

Krátce kývla a pohled se jí zamlžil.Dívala se na možnosti.

Došel mi celý rozsah věci.Volturiovi míří sem.Pro mě,chtějí abych se k nim přidala.K hnusným upírům,kteří zabíjí lidi.Byla jsem si jistá,že Cullenovi by mě bránili,Edward teda určitě.Ale je jich jen sedm a Volturiovi mají celou armádu.Nikdy by neměli šanci je porazit,Volterští upíři by je rozdrtili během pár sekund.V upírku by mě Edward nikdy nepřeměnil,a navíc bych jim jako novorozená těžko byla ku pomoci,spíš bych na ně ještě zaútočila.Tudy cesta taky nevedla.Takže mě napadalo už jen jediné možné řešení,které si nevyžádá žádné oběti.Téměř žádné.

Beznaděj ze mě vysála všechnu energii a můj štít se rozplynul.To co jsem zamýšlela udělat,nikdy nedokážu.Ale musím,musím,abych jeho a taky všechny ostatní ochránila.

„Ne!!!“vykřikla Alice,když viděla můj plán. „Bello,to NESMÍŠ!!!“

Ztrápeně jsem ji chytla za ruku. „Musím,Alice,copak to nevidíš?Není jiná možnost.Já se k Volturiovým dobrovolně nepřidám a pochybuju,že by mi to Edward dovolil.Není jiná cesta.“

Už jí došlo,že mám pravdu,ale nechtěla si to připustit. „Budeme s nimi bojovat,nedovolíme jim,aby ti ublížili.“

„Ne,Alice.Sedm upírů proti obrovské gardě krvelačných bestií?To zase nedovolím já.Moc dobře víš,že byste neměli nikdy šanci a zemřeli byste pouze proto,aby mě Volturiovi,po tom co vás zabijou,stejně násilím unesli.Byla by to zbytečná smrt,nic by se tím nevyřešilo.“

„Bello,to chceš udělat vás zabije oba.“

Zoufale jsem zadržovala slzy,které se mi draly do očí. „To není pravda.Žil sto let beze mne,bude žít i dál.A já…já nebudu mít čas na vzpomínání.Celý můj život se promění v nikdy nekončící útěk.“

Lhala jsem jí i sama sobě.Budu na něj soustředěná každou vteřinu,se zbytečnou nadějí,že Volturiovi vzdají svůj hon a budu se moci vrátit.Ale běhal mi mráz po zádech a v koutku mysli jsem věděla,že oni se nikdy nevzdají.Na to jsem byla až moc lákavý talent.

Alice to věděla taky. „Bello,tys ho dřív neznala.Celých těch sto let než tě poznal,byl Edward jiný než je teď.Ty jsi ho kompletně změnila.Ještě nikdy dřív jsem ho neviděla tak veselého,s takovým světlem v očích.Nevracej ho znovu do tmy.“

Hystericky jsem se rozječela.„Je to jediná možnost!!Nedopustím,aby vás zabili!Alice,oni by zabili i Jaspera!Chceš se dívat na to jak umírá,a pak ho za pár sekund následovat?!Nedělej mi to ještě těžší,prosím!“rozvzlykala jsem se.

Přiskočila ke mně a objala mě. „Promiň.Máš pravdu – není jiná možnost.Ale Bello,co chceš proboha dělat?Jakou výmluvu nám všem řekneš?A potom,až utečeš – co pak?Co když tě chytí…“konejšivě mě hladila po zádech,ale v hlase jí zaznívala beznaděj.

Posmrkla jsem a vyložila jí celý svůj plán,v mysli jsem ještě dotvářela detaily. „Zatím nebudu dělat nic.Až po svatbě,nechci to Rose a Emmetovi pokazit.Potom příští týden v pátek oznámím Renée,že moje mi zavolala moje kamarádka…“zapátrala jsem ve vzpomínkách „..moje kamarádka Keira,ze Silver Bay (Minnesota),že mi nabízí nějakou senzační práci,třeba..pořádání výletů pro skupinky turistů a nakecám jí,že je to výborně placeno,a že já mám přece ráda přírodu a tam jsou Velká jezera..jo,to půjde.A ten večer si sbalím věci a odjedu.Vyspím se někde v motelu u silnice a vyrazím na nikdy nekončící útěk.Mám to vymyšlené.aspoň na pár prvních let – na jakémkoliv místě se nezdržím déle než týden a budu zatím přespávat u známých nebo pod stanem…teď jsem vážně ráda,že jsme s Renée procestovaly takový kus severní Ameriky,bude se mi to hodit.Nikde si samozřejmě nebudu moci najít trvalou práci,takže předpokládám,že si budu vydělávat prachy zametáním chodníků…ale pořád lepší tohle,než se přidat k Volturiovým.Na kontě teď nemám moc peněz,takže budu muset Renée ukrást těch dvacet tři tisíc,co má uložené v bance…snad mi někdy odpustí.“

„A co nezbytná část tvého odchodu?Musíš začít co nejdřív,nebo ti nikdy neuvěří.Jinak ti slibuju,že si budu každou sekundu dávat pozor na myšlenky a nikomu neprozradím naše tajemství.A samozřejmě tě finančně založím a budu ti posílat peníze – nenechám tě chcípnout hlady.Budu hlídat tvoji budoucnost,pokud se dostanu přes tvůj štít a dám ti vědět,kdyby se Volturiovy dostali příliš blízko.Slib mi,že mi budeš volat,musíme zůstat v kontaktu…“

Znovu se mi orosily oči. „Děkuju,Alice.Koupím si nový mobil,aby se se mnou Edward nemohl jinak spojit a to číslo dám jen tobě.Budu ti volat jak nejčastěji to půjde…a…co se týká té nejhorší části…já nevím.Ještě pátek,prosím,nech mi ještě tento pátek.Musím se  sním rozloučit…a potom začnu.Budu…budu se k němu chovat odtaživě…večer ho vyhodím ze svého pokoje…na svatbu pojedu s tebou a s Jasperem…ach Alice,já to nedokážu!Jak mu můžu říct,že ho nemiluju a udržet u toho kamenný obličej?Ale musím…nebo zemřete…“

Dalších několik minut mě Alice utěšovala a dodávala mi odvahy.Byla tak hodná.Slíbila,že mi pomůže se vším,co bude v její moci.Bude se mi po ní tak strašně stýskat…

„Alice,odteď musíme dělat,jako by se nic nestalo.Až přijdou za dva týdnu po mém odchodu Volturiovi,musíš se tvářit,jako že je to hrozné překvapení,třeba si vymysli,že jsi je viděla jít do Tacomy,a až dva dny před jejich příchodem všem oznam,že se tu staví…nebo tak něco.Dnes se ale nic nestalo,to jen já se od soboty začnu Edwardovi vzdalovat…“

„Neboj se,nezklamu tě.“

„A Alice…slib mi ještě něco.“Kousla jsem se do rtu.To co se chystám říct..ale chci,aby byl Edward šťastný. „Až odejdou Volturiovi…zavolej do Denali a pozvi sem Tanyu.Prosím,snaž se dát ty dva dohromady…prosím.“

Vykulila oči. „Edwarda a Tanyu?To ne!“

„Chci aby byl šťastný.Nechci aby se trápil,a Tanya bude nadšená.Víš stejně dobře jako já,že už vás nikdy neuvidím.Volturiovi mě nikdy nenechají na pokoji,tak k čemu by bylo,aby byl sám?Sama jsi říkala,ať ho nevracím do tmy.A já ho do ní sice na chvíli hodím,ale s tvou pomocí se zase vynoří a bude dál normálně žít,s Tanyou.Alice,slib mi to!“

Utrápeně si mě prohlížela,a smutné odhodlání v mých očích ji přesvědčilo. „Slibuju,Bell,že se pokusím.Ale velmi se mi to příčí.Mám Tanyu ráda,ale to je taky všechno.Vy dva prostě patříte k sobě a nikdo a nic to nezmění…přesto ti slibuji,že to zkusím.“Alice vzdychla. „Bude se mi hrozně stýskat.“

„Mě taky.Jsem ti tak vděčná,že to pro mě všechno uděláš…“

„To jsou maličkosti.Nejraději bych šla s tebou,ale já vím,nejde to.Ty mi zase slib,že na sebe budeš dávat pozor.“

„Slibuju.A…“nadechla jsem se. „Ráda bych udělala na oplátku něco já pro tebe.Nechci aby sis celý život musela dávat na myšlenky,takže chvi vyzkoušet jednu věc…zkusím ti do mysli poslat kousek svého štítu.Nehýbej se a snaž se na nic nemyslet.“

Poslechla mě a já roztáhla svůj štít.Když jsem obalila její mysl,pokoušela jsem se ho vytvarovat do kapky a na konci jej odtrhnout.Po několika minutách pekelného soustředění se mi v hlavě ozval zvuk,jako když se trhá balící papír,štít se roztrhl a tlaková vlna mě odhodila někam dozadu.Když jsem se sbírala ze země,Alice zmateně pomrkávala jako by nemohla zaostřit.

„Alice?Neublížila jsem ti?“vyjekla jsem zděšeně a běžela k ní.

„Ne,myslím že jsem v pořádku.Jen je to takový zvláštní pocit – jako by mě někdo obalil igelitem.Ale už se to vytrácí…jako by to přilnulo.Nejsem si jistá,ale myslím,že to bude fungovat.“

„Uf,tak to je fajn.Nemám tušení,jak dlouho to ale vydrží…těžko říct.“

Než mi stihla odpovědět,ozval se Emilek. Co se krucinál děje?Vysvětlete mi to!

Sakra,na něj jsem úplně zapomněla.

Alice si vzala slovo a krátce mu vysvětlila,o co jde.Potom ho požádala,aby zachovával mlčení.

Budu se snažit,ale jestli ten Edward umí číst myšlenky…

„Zkusím odštípnout další kousek štítu.Jo,to se bude hodit – až se bude Edward divit,proč ti nemůže číst myšlenky,řekni mu,že je to určitě vlivem Emilka,Alice,že třeba…jak jsi ho viděla jako první,tak se na tebe přenesla jeho ochrana,nebo že tě má rád a proto ji přenesl na tebe jako dárek,aby se ti nikdo nemohl hrabat v hlavě…“

Emilek?!Co je to za stupidní jméno?

„Tak si vymysli jak se chceš jmenovat,ale zatím ti budeme říkat Emilku.Takže souhlasíte s mým plánem?“

Ano,souhlasím.

„Já taky. Tak rychle,než se Renée vrátí z La Push.“Alice se dívala z okna a ostražitě sledovala potemnělou krajinu.

Znovu jsem se ponořila do soustředěné a tentokrát se moje vědomí bránilo,nechtělo se opět roztrhnout,ale přemohla jsem to a zaštítila Emilka.Utřela jsem si z čela pot a nejistě se obrátila k Alici.

„Alice…zůstala bys u nás přes noc?A ráno jak půjdu do školy,vy s Emilkem vyrazíte kam budete chtít..“Nutně jsem potřebovala psychickou podporu,jinak by hrozilo,že na mě Renée něco pozná a pak by byl celý můj plán v háji.

„Jistě,taky na tom nejsem nejlíp a nechce se mi celý večer před Esme,Carlislem a Rose přetvařovat.“

„Dík.“

Po zbytek večera jsme víceméně mlčely,ale stačilo nám,že jsme tam spolu.Jediné dvě osoby,které vědí,co za neveselou budoucnost mě čeká.

Renée přišla kolem osmé a mračila se.Na naše tázavé pohledy nám odpověděla: „Pohádala jsem se s Billym – on tvrdil,že jste hnusný pijavice,Alice,tak jsem mu vrazila a řekla,že oni jsou zase smrdutí čoklové…dlouho jsme se potom dohadovali,co je na vlkodlacích a na upírech kladného a záporného,naši debatu jsem ukončila tím,že jsem se ho zeptala,jestli bych si nemohla v noci při měsíčku namalovat Jacoba ve vlkodlačí podobě – normálně mi to zakázal,tak jsem uraženě odjela.A jak jste se měly vy?“

„Fajn,zajely jsme do Olympie na nákup.A dárek pro Emmetta už je ok!Mami,představuji ti Emilka.“

Netopýr ji pozdravil. Dobrý den,paní Swanová.

Máma na něj ohromeně zírala. „Ono to mluví!“zajíkla se.

„Jo,je hrozně chytrej.“

„Jestli mě v noci kousne,tak to bude to poslední co v životě udělá,“vyhrožovala máma.

No dovolte!Já nejsem žádný pojídač lidí,ohradil se Emilek dotčeně.

„Jasně,“mávla máma rukou a odešla do sklepa pro náhradní stojan.

Já a Alice jsme se odploužily do mého pokoje.Vzala jsem si prášky na spaní,ale ještě dlouho trvalo,než začaly působit.Daly jsme průchod svým pocitům a pobrečely jsme si jedna druhé na rameni.Pak prášky zapůsobily a já se propadla do hlubokého spánku.Byl tak uklidňující,že jsem si přála se už nikdy neprobudit.Bála jsem se rána.