Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

22.část - Upíří inteligent

Byla středa a Emilek sebou stále chabě pohazoval po dně kleci.Mrzelo mě,že ho nemůžu nijak utěšit a jen se bezmocně dívat,jak trpí,ale neměla jsem jiné řešení.

Když pro mě přijel Edward,nevyběhla jsem z domu jako obvykle,ale váhala jsem,jestli mám jít do školy nebo ne,takže za mnou přišel on.

„Bello,stalo se něco?“

Nerozhodně jsem stála uprostřed pokoje.„Ne,jen nevím,jestli ho tu mám nechávat samotného – dneska je poslední den přeměny,nebo aspoň by měl být,pokud je to u zvířat stejné jako u lidí.“

„Požádal jsem Alici,aby na něj dávala pozor a aby ti řekla,kdyby měla přeměna skončit,než přijdeš ze školy.“

„Mě?“

Omluvně se usmál. „Potřeboval bych na lov,už je to čtrnáct dní,co jsem naposled něco pil.“

Naposledy jsem pohlédla na Emilka a vyrazila ke dveřím.

„Kdo všechno s tebou půjde?“zajímala jsem se,když mě vezl do školy. „A kdy se vrátíš?“

„Já,Emmett a Jasper,vrátíme se asi až v pátek – zítra má svítit slunce.Nebudu ti to moc vadit?“

„Ne,aspoň si konečně pořádně zalovíš.Alice a ostatní tu zůstávají?“

„Ano,Alice,Rosalie a Esme chtějí ještě zařídit pár věcí ohledně svatby a Carlisle bude v nemocnici.Když si nestoupne před otevřené okno,může normálně pracovat.“

„No,když si nedá pozor,může ještě nakecat sestřičce,že má halucinace.Vy když se někomu podíváte do očí,tak umíte být velmi přesvědčiví.“

Zbytek školního dne jsem byla myšlenkami neustále doma u svíjejícího se netopýrka a doufala,že už brzy nastane konec jeho trápení.

V těláku si mě odchytila Alice. „Po škole pojedeme nejdřív k vám,zkontrolovat Emmetův dárek a potom vyrazíme do Olympie – musíš koupit ten dárek pro Rosalii.Možná se tam s ní a s Esme potkáme,chtějí si totiž koupit nové záclony.A tobě musím zase obnovit šatník,takhle chodit nemůžeš.Dál už nic nevidím,ale předpokládám,že tě odvezu domů.Tak to je asi všechno,máš nějaké námitky?Pokud ano,stejně ti k ničemu nebudou.“

„V tom případě budu radši mlčet a nechám si svoje poznámky na to,jaký jsi nakupovací maniak,protože předpokládám,že jinak bychom se „na otočku“(což zabere pouze pár hodin) mrkly ještě do Seattlu nebo do Port Angeles,“povzdechla jsem si.

Alice se rozzářila. „Znáš mě dokonale,Bello.Jinak s tím Seattlem to není až tak špatný nápad…“popichovala mě.

Měla jsem chuť na ni zavrčet.

Rychle jsem se převlékla a chvatně vyrazila k parkovišti – chtěla jsem se ještě rozloučit s Edwardem.Když jsem tam doběhla,ukázalo se,že jsem si nemusela dělat obavy,čekal na mě.

„V pátek Bells.Dej mi vědět jak je na tom Emilek a dávej na sebe pozor.“

„Už teď se mi stýská,“povytáhla jsem smutně koutky nahoru ve snaze se usmát. „Užij si lov.“

„Díky.“Zlehka mě políbil a odjel.

Alice netrpělivě poklepávala prsty o kapotu. „Tak pohni,Bello,nebo to nestihneme.“Potom ještě konejšivě dodala: „Uběhne to jako voda,uvidíš.Já mám Jaspera taky pryč…“

Radši jsem honem nasedla,nechtěla jsem zmeškat dokončení Emilkovy proměny.

Když jsme dorazily k nám domů,ihned jsem běžela ke kleci a snesla ji dolů do obýváku.Netopýr sebou škubal mnohem divočeji než včera a zuřivě mlátil křídly.

„Alice?“obrátila jsem se na ni s otázkou v očích.

„Vypadá to dobře.U konce přeměny se jed stahuje do srdce a příšerně to bolí.“

Pokud se to povede,bude mít netopýr jistě hlad.Včera jsem si vzala trošku krve a dala ji do ledničky,takže jsem se pro ni rozběhla a i s kelímkem jsem se rychle vrátila zpátky ke kleci.S napětím jsem počítala ubíhající minuty.A pak,asi po čtyřech minutách,sebou Emilek pořádně škubl a zůstal nehybně ležet na dně klece.Skoro jsem nedýchala.

Pak jsem na nehybném tělíčku spatřila první pohyb.Emilek zaškubal levým křídlem,potom pravým a nakonec se mrštně a rychle,že mi to skoro uniklo,vznesl do vzduchu.Chvilku bezcílně poletoval po kleci a potom se drápky přichytil za její okraj.Vycenil maličké bílé zoubky a začal ohlodávat mříže.Prokousat si díru mu trvalo sotva deset sekund.Prolezl dírou a já k němu posunula kelímek s krví.Okamžitě se k němu přisál a pil.

Alice celou dobu nic neříkala.

Když Emilek dopil,podíval se na mě svýma černýma očima.Vlastně,ne černýma ne.To jsem očekávala,že uvidím.On je měl ale jasně červené.Trochu mě z toho zamrazilo,ale najednou jsem si uvědomila,že jsou ty oči inteligentní a zvědavě si mě prohlíží.

„Ahoj,“pozdravila jsem ho.Nevím proč mě tohle napadlo a klidně si myslete,že jsem cvok,když zdravím netopýřího upíra,ale já si nemohla pomoct.

Náhle jako by se mi o mysl otřel závan vzduchu.Šimralo to a bylo to hrozně zvláštní,jako by se o můj štít opřela nějaká mysl.Neslyšela jsem žádná slova,netopýři samozřejmě neumí mluvit,ale cítila jsem jeho pocity.

Neskutečné.

Byl zvědavý,nechápal,co se stalo a trochu se bál,co s ním udělám.Hladový už nebyl.Taky myslím,že jsem z jeho pocitů zaznamenala něco jako přátelství ke mně.

„Alice,cítíš ho taky?“

Mlčky pokývala hlavou,oči nevěřícně rozšířené.

Během našeho kraťoučkého rozhovoru Emilek vzlétl a doplachtil ke mně.Lehce jako pírko přistál na mě ruce a zaťal do ní své drápky,ne moc silně,jen tak,aby se udržel,ale stejně mi trošku roztrhl tričko.

Zase mě zaplavila spousta pocitů,nejvíc se teď dožadoval vysvětlení.Velice mě překvapilo,když se mi v hlavě najednou promítl obrázek,jak spal u vchodu do jeskyně a pak ho něco ledového popadlo.Bál se,a ten studený predátor ho nesl někam pryč od jeho rodiny,kteří spali v jeskyni.Ještě mi ukázal můj obličej těsně před tím,než jsem do něj vpustila jed…a pak už jen nekonečné moře bolesti.

„Proměnila jsem tě v upířího netopýra,jeden můj kamarád je totiž upír a hrozně moc si přál upířího mazlíčka.Teď bude mít svatbu a já jsem mu tě chtěla dát jako svatební dar.Souhlasíš s tím?Mrzí mě,že jsem ti způsobila tolik bolesti,ale přeměna vždycky bolí.“

Netopýrek na mě zamrkal.Podle jeho pocitů rozuměl mým slovům a poslal mi obrázek sebe v dárkové krabici,načež pokýval hlavou.

„Děkuju ti,“usmála jsem se na něj.Nemohla jsem si pomoct,musela jsem se k němu chovat jako bych mluvila…no,prostě ne se zvířetem.Upíří jed ho změnil…teď byl inteligentní jako kterýkoliv člověk.

Netopýr se sklonil a drobným jazýčkem mi olízl ruku.Zasmála jsem se – pořádně to šimralo.

„Hele,já teď musím jet nakupovat s mou kamarádkou Alicí,“ukázala jsem na jmenovanou.Pořád stála jako socha. „Můžu tě tu nechat samotného?Nesmíš zabíjet lidi,rozumíš?Ani je kousat,nic takového.Jestli chceš,ulov si v lese pár zvířat,ale jinak žádné napadání lidí.A po lovu se vrať sem,domů.Ano?“

Na znamení souhlasu pokýval hlavou.Zaplavil mě pocit upřímnosti a radosti.Mimo jiné byl nadšený,jak rychle teď může létat.

Zamávala jsem mu a šla s Alicí k autu.Té se konečně rozvázal jazyk. „Bello.To – on – něco neuvěřitelného.Tak inteligentní…rozumí,odpovídá..myslím,že bychom ho mohli naučit komunikovat v myšlenkách i naší řečí…ach.“

Taky mi to připadalo úžasné.Komunikovat v mysli s netopýrem-upírem,nikdy bych neřekla,že se mi něco takového podaří.

Nakupování mi najednou nepřipadalo tak hrozné.