Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

21.část - Výroba Emilka

K Edwardovu Volvu jsem téměř přitančila. „Edwarde!“vykřikla jsem rozverně a skočila mu kolem krku.Udiveně si mě prohlížel,zdál se být naprosto dezorientovaný změnami mého chování.

„Bello?“

„Mám to!Už vím,co dám Emmettovi!A ty mi s tím musíš pomoct.“

Bez Edwardovy pomoci,respektive bez jeho jedu,se neobejdu.Ještě jsem to neměla moc promyšlené,ale pár základnách věcí jsem si už dala dohromady:Edward mi uloví netopýra,potom si z jeho zubů vezmu trochu upířího jedu,naplním jím injekční stříkačku,a asi mi to zabere pár pokusů,protože se obávám,že netrefím správnou dávku jedu…

Oči mu hořely zvědavostí. „No?“

„Nic ti neřeknu.Aspoň poznáš,jaké to je,když děláte tajnosti vy s Alicí,“usadila jsem ho.

Jenže Edward se nedal jen tak odbýt.Chytil mě kolem ramen a upřel své zlaté oči do mých.„Bello,prosím.“

„Tohle by mělo být nezákonné!“zavrčela jsem a přerušila náš oční kontakt dřív,než mě omámí.

„Bells…“

„Ne,až u nás doma.“

Zkroušeně svěsil ramena a podržel mi dveře od auta.Chtěla jsem nasednout,ale on mě bleskově chytil a než jsem stihla zaprotestovat,políbil mě.Podvodník.Moje obrana v mysli v tom okamžiku zmizela,mohl si přečíst každou moji myšlenku.Nedokázala jsem se vzpamatovat dost rychle,štít jsem obnovila až po pár sekundách usilovné snahy ignorovat jeho rty na mých.Když se mi to povedlo,zklamaně mě pustil. „Prosím!“

„Ne.Přepadneš mě a ještě po mě budeš chtít,abych byla ochotná?Mimochodem,jsi všechno viděl?“

„Jen injekční stříkačku,nic víc.Myslela jsi na jiné věci.“

Cítila jsem,jak růžovím.Ale…jak bych mohla nemyslet na to,jak úžasně líbá?

Nevšímal si mých rozpaků a pokračoval: „Myslím,že přepadení je poněkud přehnané.Navíc,podle toho co jsem slyšel v tvé mysli,jsi byla nadšená…“

Chtěla jsem mu vynadat,že nemá poslouchat moje myšlenky,ale na jazyk se mi vydrala jiná otázka. „Co bych slyšela v tvé mysli já?Na co myslíš ty?“

Moje otázka ho viditelně vyvedla z rovnováhy.„Hm.V prvé řadě na to,abych tě nezabil.“Rozpačitě se odmlčel.

„A dál?“pobízela jsem ho.

„Na to,jak báječně hřeješ…“

„Chceš říct,že jsem tvoje osobní topení?“

Koutky mu zaškubaly. „Asi tak.“

Zabouchl za mnou dveře a lidskou chůzí přešel na stranu řidiče.Když vyjížděl z parkoviště,upřeně sledoval silnici – mnohem pozorněji,než by upír měl.

„Myslím,že jsme mou otázku ještě zcela nerozebrali,“připomněla jsem mu naši debatu na parkovišti.

„Hmmm…“protáhl.

„To asi není přesně ta odpověď,co jsem chtěla slyšet.“

Zamyšleně pozoroval krajinu,řízení nevěnoval téměř žádnou pozornost. „Na to,jak moc tě mám rád.A potom se mi stále častěji vkrádá do hlavy myšlenka…“Znovu zmlkl a sledoval silnici.

Jeho výraz byl smutný,s náznakem potlačovaného zoufalství.Snažil se ho přede mnou skrýt,ale bezúspěšně.

„Edwarde?“vyděsila jsem se.Co je tak hrozně špatně?

„To nic,Bell,nelam si s tím hlavu.“

„Co se děje?Nad čím přemýšlíš?“

V autě zavládlo na chvíli ticho,než mi tiše odpověděl:„Nikdy jsem se do tebe neměl zamilovat.“

Vyděsila jsem se ještě víc. „Chceš se se mnou rozejít?“zašeptala jsem nešťastně.Všechna moje radost z předchozího úspěchu z vymyšlení dárku pro Emmeta se vytratila.

„Ne!Tedy,je to jedna možnost,ale to bych…nikdy bych tě nedokázal opustit.Ale…často přemýšlím,co budu dělat,až…“nedopověděl.

„Až?“

„Až už tu nebudeš.Až budeš mrtvá.“Potřásl hlavou,jakoby tu myšlenku chtěl vyhnat z mysli.

„Tak mě nenech zemřít.“

„Už jsem ti několikrát říkal..“

„…že mi nezničíš duši,já vím,“dokončila jsem za něj. „Ale ta možnost přeměnit mě v upírku ti přijde tak hrozná jen teď.Za pár let budu mnohem starší než ty,že pár let budu vypadat jako tvoje matka.To by nám to pak asi moc neklapalo.Tak mě přeměň v upírku teď,dokud jsem ještě stará stejně jako ty.“

„Vážně by ti tak moc vadilo,kdybych s tebou zůstal celý tvůj život?A až bys zemřela,šel bych co nerychleji za tebou.“

„Jo,to by mi teda vadilo.Pochybuju,že až bych byla stará a vrásčitá,bys mě měl ještě rád.Co takhle se mnou prožít existenci,než život?“

Zastavil u nás před domem. „Nepřeměním tě.“Řekl to tónem,který nepřipouštěl námitky.

Zabořila jsem se do sedadla a zkřížila ruce.„Zatím.“

Povzdechl si. „Dobře.Zatím.“

Renée zrovna malovala někde dole v La Push,takže jsme měli náš dům sami pro sebe.Edward mi odnesl věci ke mně do pokoje – trvalo mu to asi dvě sekundy – a já chystala Renée večeři,aby si ji jen ohřála v mikrovlnce,až dorazí domů.

Netrpělivě pozoroval,jak okrajuju flaksu z masa. „Ten dárek pro Emmetta?“

„Chci mu dát domácího mazlíčka.“

„Zvíře v domě plném upírů by asi nebyl nejlepší nápad,pokud mu teda nechceš rovnou koupit medvědí farmu.“

„Medvěda ne.A nebude to živé zvíře.Chci mu udělat Emilka.“

Edward se zamračil. „Jak ho chceš přeměnit?Emmett se o to pokouší už měsíce.“

„Emmett ho vždycky kousl,jenže já použiju injekční stříkačku.“

„Kde chceš sehnat jed a netopýra?“ptal se,i když mu to podle jeho výrazu už muselo být jasné.

„Netopýra mi ulovíš..že jo?A jed nebude problém,vzhledem k tomu,jak ti voním.“

Edward se stále mračil. „Je to nebezpečné.Nevíme,co udělá,pokud přežije.“

„Pokud bude zlobit,myslím že pro sedm upírů nebudu problém zničit jednoho maličkého netopýra.“

Rezignovaně se zvedl a šel ke dveřím.

„Edwarde?Kam to jdeš?“

„Ulovit ti netopýra,ne?“pousmál se.

Rozzářila jsem se. „Díky.“

Zatímco byl Edward pryč,dodělala jsem jídlo a schovala ho do ledničky.Do svatby Rose a Emmetta zbýval přesně týden.Nakonec se domluvili,že se vezmou v LA,protože tam ještě svatbu nikdy neměli.V deset ráno se měli brát v jednom kostele a potom bude minihostina u Cullenových doma.Musela jsem se pousmát nad myšlenkou,že se upíři berou v kostele.Bylo to tak…zvláštní.Alice už měla všechny předsvatební přípravy hotovy,zítra měly dorazit šaty,jak ty Rosaliiny,tak náš všech.Raději jsem se nezajímala,kolik to všechno stálo,stačilo,že mi Edward jako náhradu za mého černého miláčka,kterého mi zrušil James,koupil nádherný Lotus Europa S…

Najednou se za mnou ozvalo. „Baf!“

Trhla jsem sebou a pustila na zem nůž.Chytil ho dřív,než stačil dopadnout na zem,i když v jedné ruce držel divoce se třepetajícího netopýra.

„Edwarde!Vyděsil jsi mě.“Pak jsem pohlédla na netopýrka.Byl velký asi jako krysa,s černým huňatým kožíškem a celkem velkými blanitými křídly a legračníma ušima.Zuřivě sebou zmítal a snažil se dostat na svobodu.

„Jé,ten je krásnej!Díky,Edwarde.Ještě ho chvilku podrž,přinesu klec.“

Seběhla jsem do sklepa a vytáhla klec,kterou tu nechali předchozí nájemníci.Byla relativně prostorná,bude po ní moci i poletovat.

Edward netopýra strčil do klece a rychle zavřel dvířka.

Vytáhla jsem lžičku a stoupla si na židli,abych na Edwarda dobře viděla.Ten si mě nechápavě prohlížel. „A teď se jako chystáš k čemu?“

„Potřebuju jed.Otevři pusu.“

„Bello!Nemůžeš se mi hrabat v puse,nemáš tušení jak mám ostré zuby – mohla by ses říznout.“

„Budu opatrná,neboj se.“

S trpitelským výrazem pootevřel ústa.Jemně jsem lžičkou objížděla jeho zuby a sledovala,jak na ni občas skápne kapka podivné světle fialové tekutiny.Když byla lžička plná,seskočila jsem ze židle a natáhla jed do injekční stříkačky.

Edward chytil bránícího se netopýra a znehybnil ho.Došlo mi,že nevím kam bodnout. „Edwarde,kam mu to mám píchnout?“

Ironicky se zazubil. „Copak ty sis nenastudovala anatomii netopýrů?“

„No tak!“

„Sem,“ukázal na sotva viditelnou žilku.Nebyla jsem doktorka,ale nějak se mi povedlo trefit se do žíly a pak už jsem jen pomalu vypouštěla jed do netopýřího těla.Když jsem do něj vypustila všechen jed,Edward uložil netopýra do klece.Ten sebou okamžitě začal cukat,škubal křídly a válel se po podlaze.Byl to hnusný pohled,a ještě horší pro mě bylo,že jsem si moc dobře pamatovala jak to bolí,když ve vás proudí upíří jed.

Edward vytáhl z kapsy jakýsi sprej a odšrouboval víčko. „Netopýři bývají plní blech,po cestě jsem koupil sprej proti hmyzu,“vysvětlil mi.

Sedli jsme si v kuchyni a pustili se do domácích úkolů – učitelé se asi rozhodli,že nás v předposledním klasifikačním týdnu umoří.Kolem sedmé večer dorazila domů Renée.Emilek na tom byl pořád stejně,zmítal se na dně klece.

Na noc jsem si ho odnesla k sobě do pokoje,chtěla jsem ho mít pod dohledem.Edward,jak už bylo zvykem,zůstal na noc u mě,i když jsem ho přemlouvala,aby šel na lov s Jasperem.Byla jsem ráda,že je tu se mnou,od doby,co jsem měla tu čest poznat svoje příbuzné z temné strany,se mi často zdávaly noční můry.Tato noc nebyla výjimka.

„Ááá!“trhnutím jsem se posadila a vyděšeně se chystala na útěk.Zdálo se mi,že se ke mně blíží Rudy,žiletky vyceněné ve vražedném úsměvu.Něčí studené ruce mi zabránily vyskočit z postele.Z postele?Ach,jen sen!

„Edwarde,“vydechla jsem úlevně a přitiskla se co nejblíže k němu.Cítila jsem se tak víc v bezpečí.

„Zase se ti zdálo o tom vampýrovi,“konstatoval a konejšivě mě hladil,dokud jsem znova neusnula.

Ráno jsem se probudila brzy a zkontrolovala Emilka.Jeho stav byl pořád stejný.Pocítila jsem naději,že se mi to možná povede na první pokus a nebudu muset trápit ještě další zvíře.

Edward pro mě přijel a zase nastala každodenní rutina.

V úterý u Emilka pořád ještě probíhala přeměna,neumíral.

Ve středu jsem váhala,jestli nemám zůstat doma a dávat na netopýra pozor,ale Edward mě přesvědčil,že Alice dává pozor a že mi řekne,kdyby se něco mělo stát.

Což se bohužel skutečně stalo,ale netýkalo se to Emilka.