Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

19.část - Já žiju?!

Čekala jsem,kdy už se mi Victoria zakousne do těla a vysaje mi krev.Přála jsem si,aby to udělala,abych už nehořela,aby už bylo po všem.

Ale místo toho jsem uslyšela zavrčení,bolestný výkřik a náraz,jako by něčí tělo dopadlo na stěnu a prorazilo ji.

„Bello!Bello,NE!!!“

Zdálo se mi,že slyším hlas anděla.Jsem v nebi?To je blbost.Kdybych byla v nebi,zmizel by ten oheň.

Oheň…takže jsem v pekle,je to jasný.Ale co tu pak dělá ten anděl?

„Bell,ne prosím,otevři oči…“

Pořád ho slyším…toho anděla…byl nějak podivně zoufalý,to by přece anděl neměl být…

„Ksakru tady je krve!“zaklel něčí hlas.Povědomý hlas.Emmett..?

Něčí studené ruce mi odhrnuly zakrvácené vlasy z tváře. „Bello…prosím,neumírej…“

„Brácho,já radši vypadnu…Carlisle už je na cestě..“

Podařilo se mi otevřít oči.

Emmett odnášel cukající se Victorii z mého zorného pole,pryč odtud.Nade mnou se skláněl Edward a bezmocně mi utíral krev z obličeje,snažíc se zastavit krvácení.

„Edwarde…jdi pryč..teče mi…krev…“vypravila jsem ze sebe.Musí odtud rychle zmizet,nemůže tu být,když krvácím,zabil by mě a to by si nikdy neodpustil…začala jsem panikařit,když se nehýbal a pořád mi stíral krev.Možná se mi to jen zdá…takový poslední předsmrtný sen…

Pak jsem nad sebou najednou uviděla Carlislea.Tvářil se vyděšeně,víc než by měl být…

„Ona ji kousla,“zašeptal nešťastně Edward.

Kousla…aha,tak to byl ten oheň.Upíří jed.Oči se mi znovu zavřely.Takže v plamenech protrpím ještě tři dny..a pak budu jako Edward.Upírka.Najednou se ta bolest zdála o malinko snesitelnější,i když byla pořád příšerně mučivá.

„Možná ještě není pozdě,“slyšela jsem říkat Carlislea. „Můžeš zkusit ten jed vysát.“

Ne!Já chci být upír,nechci abyste mě zachránili!

Ale nedokázala jsem promluvit.

Carlisle mi zastavoval krvácení z nohy – mám dojem,že mi zlomená kost protrhla tepnu – a Edwarda nebylo chvíli vůbec slyšet.Když konečně promluvil,jeho hlas zněl ztrhaně.

„Nedokážu to.“

Carlisle mi zafixoval nohu,nemám tušení čím.„V tom případě z ní bude upírka,tos ty přece nechtěl,ne?!“

„Zabil bych ji,udělej to ty…“

„Musím zastavit to krvácení,nebo umře.“

Oheň se stával čím dál intenzivnějším,nesnesitelným.

„Za chvíli už bude pozdě!“křičel na Edwarda Carlisle.To mě naštvalo.Na Edwarda nikdo řvát nebude,ani Carlisle ne. 

Slyšela jsem Edwardovo roztřesené nadechnutí a pak jsem ucítila jeho zuby na mé ruce.Oheň se ze mě začal stahovat,tekl někam pryč,ale zároveň jsem cítila,že ze mě odtéká život.

Oheň mizel…v rameni…lokti…předloktí…když se dostal až té ráně,kam mě původně kousla Isabella,zmizel nadobro.Byla to neuvěřitelná úleva.Cítila jsem,jak se Edwardovy zuby odtrhly od mé ruky,ale nedokázala jsem se zlobit,poděkovat mu…byla jsem naprosto vyčerpaná a připadalo mi,že snad ani nemám tělo..jako by ze mě odtekl život.

„Carlisle!“děsil se něčeho Edward.

„Klid,to jsi zvládl na výbornou,jsem na tebe moc-“

„Ale podívej se na ni!Je úplně bílá!“

„Pár transfúzí to spraví…teď jen rychle…“

Přestávala jsem i slyšet.Tma mě pohlcovala,myslím,že jsem ještě ucítila,jak mě Edward zvedá z podlahy se slovy: „Já ji ponesu.“……

Píp.Píp.Píp….

Co to tady pípá,když chci spát?

Vlastně,vážně chci spát?A kde jsem?Co je to za protivné pípání?!

Rozlepila jsem oči.

Všude kolem mě bylo bílo.Takže jsem přece jen mrtvá.V nebi…?

„Bello!“vykřikl někdo.Takový hlas mají jen andělé.

Anděl.Zase anděl.Kolikátý už…

Otočila jsem se po zvuku toho hlasu,ale jeho vlastník byl u mě dřív,než jsem stačila pootočit hlavu.

„Bello,já se hrozně omlouvám!“

Edward…v nebi?Nechápu.„Edwarde..co tu děláš se mnou?“

Zaraženě se ode mě odklonil. „Mám odejít?“

„Copak z nebe se dá odejít?“

Na dvě vteřinky se zatvářil ještě víc nechápavě a pak se šíleně rozesmál.Uraženě jsem ho sledovala.To se jako směje mě?A proč se vlastně nemůžu pohnout?!

„Bell,promiň,ale…kdyby ses viděla…“dostal další záchvat smíchu.

„Až se dostatečně vyřechtáš,mohl bys mi vysvětlit,kde jsem,když ne v nebi?“

„Jasně,“posadil se na kraj mé postele,a koutky mu pořád ještě cukaly.Postele?V nebi jsou postele?

„Bells,jsi v nemocnici.Museli ti dát několik transfúzí..“nakrčil nos. „Úplně ti to pokazilo vůni,na chvíli.Máš zlomenou nohu,jsi celá poškrábaná od té bestie,tvé příbuzné,a nad obočím budeš mít menší jizvu.Jinak jsi v pořádku…?“

„V nemocnici?Vy jste mě stihli…ach ne!“zavyla jsem naštvaně.Takže oni mě zachránili.Neumřela jsem,ani nejsem upírka….to pípání je moje srdce…

Vztekle jsem se posadila. „Proč jsi nenechal ten jed působit?!Mohla jsem být jako ty!Takhle jsem pořád jenom obyčejnej člověk…“rozplakala jsem se.

S otevřenou pusou na mě zíral. „Bello,ale to je…copak tě to nebolelo?Myslíš,že jsem tě mohl nechat jen tak trpět?Dívat se,jak se  v mukách svíjíš na podlaze?“

Ach jo,já jsem tak blbá.Udělal to pro mě a já na něj ještě řvu…

„Pro-miň,“vzlykla jsem a objala ho. „Jsem pitomá..díky.Díky,žes mě nenechal umřít.“

Přitáhl si mě k sobě,jak jen to všechny ty hadičky a jehly dovolovaly.Brr,jehly.

Odtáhla jsem se od něj,abych mu viděla do očí. „Jak jsi to dokázal?Prvně jen v místnosti plné mé krve a potom…“

„Sám nevím.Nejdřív jsem o tebe měl takový strach,že jsem tvou vůni skoro nevnímal.A potom tvoje krev…chutnáš úžasně.Neuvěřitelně,nepopsatelně.Ale jsi to ty…nemohl bych tě zabít.“

„Děkuju,“opakovala jsem znovu a položila jsem se zpátky na polštář.Byla jsem pořád unavená.

Pohladil mě po tváři. „Renée tě chce vidět.A Alice taky,ale jí jsem to zakázal – je na tebe pěkně naštvaná.“

„Nechoď pryč,“zaprosila jsem.“Sedni si na sedačku a dělej že spíš.“

„Dobře,“souhlasil s úsměvem.

Pak sem vtrhla Renée. „Bello!Holčičko,jak je ti?Jak jsi mi to jen mohla udělat?Víš co by se ti stalo,nebýt- “podívala se k pohovce. „Hele,já vím,že vy nemůžete spát,takže nehraj divadýlko,“mračila se na Edwarda,ale věnovala mu vděčný úsměv,než ho vyhodila  z místnosti.

„Řekli mi všechno,co se stalo.Nebýt jeho,byl bys mrtvá,Bells.“

„Já vím,mami,Promiň,ale nemohla jsem dopustit,aby vám ublížili,jenom kvůli mně.Stejně…ach ne!Oni zabili Irinu!!!“

„Pššt,já vím,já vím.Mám tě pozdravovat od Tanyi a ostatních,vystrojili Irině krásný pohřeb,ale z ničeho tě neviní.A dávej si pozor na Alici,myslím že má v plánuje tě vzít na spoustu nákupů,jako trest,až budeš moct chodit.“

„Mami,jsem utahaná.Zdřímnu si,ok?“

„Jistě,Belo.“

Vážně jsem byla hotová.Propadla jsem se někam do tmy a prospala jsem dvanáct hodin,zase jsem byla chvíli při vědomí a zase jsem usnula.Totéž se opakovalo ještě několikrát,než jsem se probudila doopravdy.Potom jsem musela v nemocnici strávit jeden dlouhý nudný týden,než jsem přemluvila Carlislea,aby přemluvil zdejší doktory,aby mě pustili domů.Celou tu dobu mi dělal společnost Edward,který se kvůli mně ulil ze školy a pořád jsme o něčem diskutovali,takže tu nakonec taková nuda nebyla.(Dozvěděla jsem se,že sice zabili Victoriu,ale James uprchl a někam zmizel,a Laurent se přidal k Denalijským.)

Taky za mnou přišel Jacob,omluvit se za svoje chování a pozval mě do La Push,na Quilovy šestnáctiny.Pozvání mělo i dodatek,že se mnou může jít Edward,a tak jsem vlkodlakům všechno odpustila.

Po Jacobově návštěvě sem ihned vtrhla Alice a spustila příval obvinění a otázek,takže jsem byla vděčná,když ji Edward po pěti minutách vyhodil.

Zase jsem se vrátila do školy a doháněla látku.Někdy mi s tím pomáhal Edward,jindy Alice,nebo kdokoliv z Cullenových.

Byla půlka května,když mi Alice s velmi tajemným úsměvem oznámila,že v pátek spím u nich.Nechtěla mi říct,co se děje a já vzdala pokusy o objasnění té záhady.Po škole mě Edward zavezl ke Cullenovým domů a taky mi nic neřekl,jen mi zasel do hlavy dalšího brouka.

„Bello,vadí moc,že musíš spát na gauči?“

„Ne,proč?Stejně spím většinu noci na tobě.“

„Mám pro tebe překvapení.A Rose s Emmettem ještě větší,“prozradil mi,takže jsem samozřejmě umírala touho dozvědět se,co se chystá.

Edward zaparkoval vedle Rosaliina BMW a vynesl mě až do obýváku.Byli tam všichni,až na Emmetta a Rosalii.

„Edwarde,řekni mi to!“

„Mlč a poslouchej,“řekl a umlčel mě – polibkem.Četl si moje myšlenky. „Jsi úplně vedle,“poškleboval se.

Rosalie a Emmett se konečně dostavili a zdálo se,že se o něčem hádají.

„LA.“

„New York.“

„LA!“

„Ne!!“

„Jo!!!“

„Hey,mohli byste nám říct,o co jde?“nevydržela jsem.

Rosalie se zářivě usmála postupně na všechny členy své rodiny.(Já se mezi ně počítala taky.)

„Patnáctého června se budeme brát!“zavýskla.

„JO!!!“rozkřičeli jsme se jeden přes druhého a potom jsme debatovali o přípravách (Alice se jmenovala hlavní organizátorkou,přirozeně).

Ve dvě v noci mě Edward polospící odnesl do jeho pokoje. „Bells,otevři oči.“

Podívala jsem se kam ukazoval.Uprostřed jeho pokoje stála obrovská postel.

„Wow…“vydechla jsem. „Tak to se s gaučem nedá srovnávat…“

Zavrtala jsem se do deky,stejně jako když jsem spávala na gauči a Edward si lehl vedle mě.„Dobrou,Bells.“

Ale já ještě nemínila usnout.Ne hned.

„Víš,stejně někdy najdu nějakou cestu,jak se stát upírkou,“oznámila jsem mu a políbila jsem ho dřív,než stihl začít protestovat.