Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

18.část - Your end, Isabello Marsh

Pokoušela jsem se posadit,což se mi povedlo jen díky velké snaze,protože mě příšerně třeštila hlava a dělaly se mi mžitky před očima.„Co po mě chceš?Proč vězníš Irinu?Proč nás celé ty roku pronásleduješ?Kdo vlastně-“

„Zadrž,Bello.Tady budu klást otázky já,rozumíš?“Její hlas byl chladný,prostý jakýchkoliv emocí.Mrazilo mě z toho.

„Takže nejdříve – nemáš žízeň?“ptala se.

Vykulila jsem oči.Ty ženská je určitě cvok.

„Jsi člověk a lidé bývají žízniví,“konstatovala,když jsem neodpovídala, „Takže chvíli posečkej,drahá.“

Zmizela z místnosti a těžké dveře za ní zapadly.

Jsem v háji.Tahle psychopatka je …psychopatka.To je jako její způsob prokázání dobra,když mi dá před smrtí napít vody?Asi je zbytečné se jí zabývat,stejně budu brzy mrtvá.

„Irino?“zkusila jsem znovu.

Postava v koutě se trochu pohnula. „Hmm?“

„Irino!“vydechla jsem úlevně a rychle jsem vstala.Okamžitě se mi zamotala hlava a podlomily nohy,ale opřela jsem se o zeď a vydýchávala to.Když jsem si byla jistá,že neupadnu,opatrně jsem se k ní vydala blíž.

„Irino,já jsem Bella Swanová.Tvoje sestry ti o mě už vyprávěly…jak ti je?Jak ses sem dostala?Pokusím se ti pomoci z těch pout…“

„Bello,“zachrčela upírka. „Jdi ode mě radši dál.Dlouho jsem nebyla na lovu.“

„No tak mě zabiješ,mě to vadit nebude,bude mi to milejší,než když mě zabije ta psychopatka.A když mě vypiješ,budeš mít sílu a dostaneš se z pout a utečeš odtud.“

„Ani náhodou!Já lidi nezabíjím.“

Nedbala jsem jejích protestů a začala mlátit do pout.„Povíš mi,jak ses sem dostala?“

„Ten chlápek,James se myslím jmenuje,mě ulovil.On má naprosto smrtící dar.Je to ještě horší bolest než při přeměně…vyslýchali mě.Promiň,že jsem jim všechno vyzradila,ale oni tak dokonale mučí…“Irina se roztřásla.

„Nevadí,já to chápu.Sakra,ty pitomý pouta nechcou povolit!“praštila jsem do nich a myslím,že jsem zaslechla,jak někde něco křuplo.Znovu jsem do nich začala třískat,ale pak se ozvala Irina.

„Bello,Isy se už vrací.Hodně štěstí…“popřála mi Irina bezvýrazným hlasem.Stejně jako já věděla,že nemáme šanci přežít.

Dveře se znovu otevřely.Isabella vešla dovnitř a opravdu nesla sklenici vody.Beze slova mi ji podala a já si ji s nedůvěrou dala ke rtům.I kdyby ta voda byla otrávená,je to jedno.Umřu tak jako tak.Napila jsem se.Normální voda a nebo jed bez chuti?

„Posaď se,Bello,“pobídla mě Isabella a sama se posadila na holou zem.

Sedla jsem si – co jiného mi zbývalo – a tázavě jsem si ji prohlížela.Byla trochu vyšší než já,měla stejný odstín tmavě hnědých vlasů jako já,nechutně rudé duhovky,její pleť ve tmě bíle zářila.Mohlo jí být tak dvacet – na lidské roky.Ve tváři měla nečitelný výraz.

„Tak.Konečně se setkáváme,“pronesla. „Asi tě zajímá,kdo jsem.“

Kývla jsem.

„Jsem tvoje prababička.Isabella Marshová,jediná upírka,která kdy měla děti.Roku 1923 jsem si šla na noční vycházku,bylo mi tehdy dvacet,a tam mě přepadli dva muži.Pokousali mě a přeměnili v upírku.Později jsem je oba zabila,byli k ničemu,ale naučili mě základy.Už jako novorozená jsem se dovedla velmi dobře ovládat a tak jsem si našla lidského přítele.Párkrát jsme spolu spali a za pár měsíců byl na světě tvůj dědeček – poloupír.Překvapilo mě to,moji stvořitelé mi tvrdili,že upíři mít děti nemohou.A tvůj dědeček měl zálibu v lidech – ke konzumaci i do postele – stejnou jako já.A stejně jako já miloval utrpení.Tak se narodil tvůj otec a můj vnuk,Ritch.Bohužel ti ho nemohu představit,ten idiot Taylor ho zabil.I Ritch zbožňoval lidskou krev a šel stejnou cestou jako já,dokud byl živ,jenže voněl skoro jako člověk a to se mu jedné noci stalo osudným.Ale nebudu předbíhat.Potkal tvou matku – mimochodem,měla velké štěstí,že zůstala naživu – a narodila ses jim ty.Ritch tě chtěl vzít k nám,abychom tě zaučili upírskému životu,ale Renée prchala.Ritch by ji býval v Arkansasu dostal,kdyby ho neulovil Taylor.Po jeho smrti jsem se chvíli věnovala svým záležitostem,ale po čase jsem začala sledovat tvoje chování.Ty jsi byla jiná než my.Nikoho jsi nezabila,“kroutila hlavou a její hlas zněl nechápavě.

„Tak jsem tě chtěla dostat,za každou cenu.Nečekala jsem,že Renée bude tak vytrvalá,tak obezřetná…takže mi trvalo skoro třináct let,než jsem tě konečně dostala.Tebe,která se jako jediná z naší rodiny vymykáš normálu.Proč tomu tak je?Proč nezabíjíš??“

Byla jsem k smrti vyděšená.Tohle je něco mnohem horšího,než psychopatka. „Nechci být zrůda jako ty,proto nezabíjím,“řekla jsem co nejklidnějším hlasem.

„Voní ti lidská krev?“

„Ano.“

„V tom případě pro tebe mám kompromis.Nezemřeš,ale přidáš se k nám.“

Oh,jaké báječné vyhlídky!„Ani náhodou,radši budu mrtvá,než být jako ty.“

Isabella se na mě dívala přimhouřenýma očima. „Bello,já to myslím vážně.Cítila jsi někdy to úžasné aroma lidské krve?Jak vůbec můžeš odmítnout,jak můžeš nechtít takovou slast na jazyku…Přidej se k nám a dostaneš jí kolik budeš chtít.Vyvraždíme celé vesnice,města…a ani kapku té úžasné tekutiny nenecháme přijít nazmar…budeme sledovat zděšené obličeje našich obětí,ještě než se jim zakousneme do krku,budeme poslouchat jejich výkřiky..ukážu ti zrůdu za těmito dveřmi,“mávla rukou směrem k těm malým dvířkům, „je to ten nejlepší mučící nástroj na světe…tak krásně své oběti  mačká,že křupání kostí se rozléhá celým sklepením..“

Isabella se rozmluvila,oči jí rudě plály a já se s hrůzou posunula dál od ní.Dělalo se mi zle…

Hlas se mi třásl.„Díky,ale nemám zájem.“

„Ne?Tak dobře.Máš nějaké poslední přání?“

„Co se stalo s mým autem?“plácla jsem první věc co mě napadla.

Isabella se otočila. „Jamesi,přines prosím Bellino auto.“

Za pár sekund se tu objevil James,nesouc v ruce kus pokrouceného ohořelého plechu. „Trochu poškrábaný lak,“zlomyslně se šklebil.

„Ty kreténe!Zrušil jsi mi moje auto!“vyjela jsem na něj nenávistně.

„Holčička držkuje?No,uvidíme,jak se jí bude líbit tohle,“usmál se,stejně jako na mýtině.

Samozřejmě se nic nedělo,můj štít byl neproniknutelný. „Chlapeček se trochu přepočítal,co?“oplatila jsem mu tu holčičku.

Vytočila jsem ho.„Ty malá drzá-“

„Vypadni,Jamesi,“okřikla ho ostře Isabella. „Ona je moje večeře.“

James ke mně vyslal výhružný pohled a odešel ven z místnosti.Těžké dveře za ním zapadly.

„No,už to nebudeme dlouho protahovat,Bello,mám hlad.Byla by škoda tě jen tak zabít.A navíc voníš velmi lahodně,budeš delikatesa,předpokládám…“

Isabella přiskočila ke mně. „Ale nejdřív si s tebou pohraji.“

Chytila mě za nohu a škubla.Ozvalo se rupnutí a mě najednou příšerně rozbolela noha.Nedokázala jsem potlačit bolestný výkřik,vydral se mi z úst i přes pevně semknuté rty.Přesto to bylo víc,než Isabella očekávala,asi chtěla slyšet moje trápení…

„Tak ty chceš trpět mlčky?To se ještě uvidí!“Zabodla mi do ruky ostré upíří nehty.Škrábala mě,cítila jsem se ,jako by mě cupovala na kousíčky….bolelo to,moc to bolelo.Tekla mi krev,z roztrženého rtu, a největší proud asi z obočí…horká krev se mi rozlévala po obličeji a Isabella byla jako v extázi,když jsem už nedokázala být potichu.V takové extázi,že si nevšimla,že se Irina vymanila z pout a pomalu se plouží kamsi pryč…

„A teď už s tebou skoncuju,příliš dobře voníš,“nadechla se labužnicky a zakousla se mi do ruky.

Na jednu krátkou sekundu jsem necítila absolutně nic.Jako by se svět na tu kratičkou chvilku zastavil.Ale potom jsem cítila,že mě někdo pálí,od ruky se mi rozléval oheň do žil a spaloval,plál,hořel..

„Neeee…..!!“ozvalo se z druhého konce místnosti a drobná světlovlasá postava – Irina - rozrazila ty menší dveře.Isabella která byla přisátá na mé ruce zkameněla.Odtrhla svoje zuby od mé paže a kapala jí z nich krev,rudá krev,moje krev…tmavá místnost se mi začala slívat v jednu,ale silou vůle jsem držela oči otevřené a bojovala s tím ohněm uvnitř mě,abych věděla,co se děje.

A že se něco dělo.

Z druhé místnosti,z těch dveří se něco plížilo k nám.Nejblíž byla Irina,která vyčerpala všechny svoje síly na to,aby otevřela dveře,už nemohla utíkat,nemohla se ani pohnout,jen bezmocně ležet a čekat nakonec.A tak ji ta obluda roztrhla na dvě části.Myslela jsem,že ji začne požírat,ale ta bytost,co zabila Irinu její zbytky odhodila a hladově zírala na Isabellu.Isabella se té bytosti dívala do očí a tvářila se vyděšeně.Vypadala,jako by té příšeře dávala nějaké příkazy,ale ona nereagovala a namířila si to přímo k ní.

„Rudy!“vyjekla Isabella. „Ksakru,vrať se zpátky ty hnusný slizký vampýre!“

Ale Rudy se k nám blížil.Isabella skočila ke dveřím od naší cely,ale nešly otevřít.Vybavila jsem si,jak za Jamesem hlasitě zapadly…

Přestávala jsem vnímat,moje tělo pohlcoval oheň..byla bych snadná kořist,ale Rudy měl oči jen pro Isabellu.

„Isy,“zasyčel chraptivě,jako by po nekonečně dlouhé době promluvil. „Konečně tě zabiju.“

Isabella se třásla a utíkal před ním…myslím.Svět se mi rozmazal před očima.

„A až sežeru tebe,pochutnám si na těch dvou…“pokračoval Rudy.

Isabella mlátila do dveří,řvala na Jamese a Victorii ať jí okamžitě otevřou,ale nikdo nepřicházel a Rudy se k ní blížil.

Když už byl u ní,ozval se praskot a dveře povolily,ale pro Isabellu už bylo pozdě,Rudy natáhl svoje ruce a chňapl po ní.Nedokázala mu utéct.

A jak se dveře otevřely,nahrnulo se sem tlumené světlo…a ozářilo scénu přede mnou.

Irininy ostatky se povalovaly na nejvzdálenější straně sklepení,zatímco ta hnusná zabijácká obluda jménem Rudy táhla Isy někam do rohu,asi se mu nelíbilo to světlo.Přestože bylo jen tlumené a jen slabě zářilo,viděla jsem toho až moc,víc než dokázal snést můj už tak dost rozhoupaný žaludek.

Ještě dnes si dokážu některé věci vybavit do nejmenších detailů.Ještě dnes slyším Isyn křik.

Žiletky zabořené do Isyna těla,trhajíc kousky masa…obrovská postava vampýra zaplňující polovinu sklepa…rudé nehty zabodávající se do Isyných očí…viděla jsem,jak si vydloubnuté oko strčil do úst..pokud se to dá nazvat ústa… a labužnicky pomlaskával,z koutků mu odkapávala rudá pěna,mísící se na podlaze s jakýmsi našedlým hnusem…řekla bych,že to byl asi mozek…

Znovu jsem hodila šavli,ale v žaludku už jsem neměla skoro nic,až na žaludeční šťávy…

Bezmocně jsem sledovala tu sadistickou podívanou a na pár chvilek se mi vyjasnilo,že jsem byla schopná přemýšlet,i přes ten oheň..

Když tu zůstanu,skončím stejně jako Isy.V útrobách šíleného vampýra,kde budu plavat společně s Isy,společně nás bude obalovat žluč,společně…fujjj.

Sebrala jsem síly a začala jsem se plazit pryč z téhle místnosti,pryč z tohohle pekla,ale oheň mi proudil žilami a já už nemohla dál…pak se přede mnou objevila Victoria,aspoň myslím,že to byla ona,zatmívalo se mi před očima…

Vyděšeně se dívala za mě,nato krvavé divadlo.Pak se nadechla.

Když ucítila mou krev,její vystrašený výraz se změnil na hladový a i kdyby mě nechtěla zabít,neměla na vybranou,neubránila se své upírské podstatě.Ona je lovec a já krvácející kořist.Jak snadno dostupná večeře.

Otočila se a hladově si olízla rty.Pak po mě skočila.Zavřela jsem oči a čekala na smrt.