Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

17.část - Vysvětlení

S otevřenou pusou jsem na ni zírala.Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit jediné slovo.

„Tak šup,pohni,jedeme!“nervila máma.

Edward byl šokovaný stejně jako já.Jeho sevření povolilo,ruce mu překvapením ochably.

„Mami,“konečně jsem našla ztracenou řeč. „Mami,já se nikam nestěhuju.“

„Bello,musíme,musíme a hned!“

„Ne.“

„Nechci tam dojet uprostřed noci,takže si sakra pohni!!“Renée na mě vztekle zaječela.Renée byla vzteklá?Co se probůh stalo?

„Mami,teď nemám čas se s tebou hádat.Nikam se nestěhujeme.Edward tě odveze ke Cullenovým,já pojedu za vámi.Takže si ty pohni.“Nechtěla jsem být tak drzá,ale čas je neúprosný.Za chvíli jim dojde,že jdou po falešné stopě a tou dobou už musím být na silnici do Port Angeles..nebo někde,kde budu sama,kde mě budou moct chytit a neohrožovat Renée ani Cullenovy.

Zarazila se. „Proč?Ke Cullenovým?“

„Pak ti to vysvětlím.“No,já už ti to asi nevysvětlím.Ale oni ano.

Renée vylezla z auta.„Vysvětlíš mi to hned.“

„Ehm…Alice pro nás všechny nachystala nějaké překvapení a týká se to i tebe.Nemůžeš jí zkazit radost,dala si s tím takovou práci,“vymýšlela jsem si.

„Bello,je mi Alice líto a telefonicky se jí potom omluvím.Ale teď už musíme jet.Okamžitě si nasedni.“

„Slíbila jsi mi,že tu zůstaneme až do maturity.“

Renée došla trpělivost. „Bell,já ti to vysvětlím,slibuju,že ti to jednou vysvětlím,ale teď už musíme jet,hned,dokud máme čas!“

Překvapeně jsem jí zírala do očí.Byly naprosto upřímné a plné strachu.Zaplavily mě vzpomínky…odjezd uprostřed noci,bez rozloučení,rychle a v tichosti.Renée roztržitá a neklidná.Stěhování bez toho,aniž bychom zanechaly jakýkoliv kontakt,adresu…

Vymanila jsem z Edwardova sevření a udělala pár kroků k mámě,abych jí v ubývajícím světle viděla do obličeje.

„Mami,před čím to utíkáš?“zašeptala jsem.

Její zorničky se rozšířily. „Bell,ona jde po tobě.“Mluvila stejně tiše jako já.

„Ona?Kdo ona?Vysvětli mi to,prosím.Všechno.“Hlas se mi třásl…strachy.

„Isabella.Bello,vím že to bude znít šíleně,ale ona je tvoje příbuzná…nevím přesně co,asi sestra tvého otce…jde po nás od tvých sedmi let.Tvůj otec nebyl normální člověk.Vlastně pochybuju,že byl vůbec člověk…a když jsme se tenkrát potkali,on mě okouzlil,ale pořád jsem se ho bála.Naháněl hrůzu.Tvářil se tak…krvelačně,když jsem se jednou řízla do prstu…a byl surovec.A tak jsem utekla.A od té doby pořád utíkám,už sedmnáct let.Nejdřív to byly náznaky.Záhadné vraždy a zmizení ve městech,kde jsem bydlela.Nejprve mi nedocházela ta spojitost se mnou.Pokaždé jsem se odstěhovala,bála jsem se o tebe i o sebe – a vraždění začalo nanovo.Tak jsem si dělala starosti,ale nic racionálního jsem nedokázala vymyslet.Jednou v noci jsem se vracela domů z návštěvy u kamarádky a připadalo mi,že mě někdo sleduje.Naskočila mi husí kůže a zrychlila jsem.Myslím,že to bylo v Arkansasu.Pak se z vedlejší uličky ozval krátký výkřik a jakési mlaskání…co nejrychleji jsem spěchala domů,srdce až v krku.Hlídala tě jedna moc milá paní.Poté vraždy na chvíli přestaly a já si myslela,že mám klid.Ale nebylo tomu tak.Když ti bylo sedm,všechno začalo znova.Tentokrát už jsem cíleně utíkala,aniž bych tušila,před kým vlastně prchám.V New Jersey jsem jednou našla v tvé postýlce vzkaz – vrátily jsme se zrovna z procházky,byl už večer a smrákalo se.Dej mi tvou dceru a já ti dám život.To byl ten odjezd uprostřed noci,jistě se pamatuješ.Honička pokračovala a mě pořád víc a víc zajímalo,proč a kdo po nás jde.Po delším čase se mi podařilo najít jedny zvláštní internetové stránky – vstup pouze na heslo.Kombinovala jsem,nekonečně dlouho a pak jsem tam v zoufalství a marnosti bezmyšlenkovitě napsala tvoje jméno.Isabella Swan.A ono mě to tam pustilo.“

Renée se začala třást. „Nic takového jsem jaktěživ neviděla.Byly tam fotky…jak se krmí.Jak se krmí…nelidi.“

Chytila jsem ji za ruku. „A dál,mami…?“

„Ty fotky…byli tam osoby s bílou kůží a krvavě rudýma očima.Měli tam vlastní galerii a taky každý svoji rubriku…našla jsem tam jednu ženu,Isabellu Marshovou.Vaše podoba byla neskutečná…až na ty oči a barvu kůže.Byla…děsivá.Víš,na tvém jménu trval Ritch,chtěl,aby ses jmenovala Isabella,říkával,že je to rodinná tradice a divně se u toho šklebil…mě se to jméno taky líbilo.Taky jsem tam našla Ritche a článek,že zemřel.Byli tam i jiní,stejně bledí a hrůzostrašní…tři muži a jedna žena,s neuvěřitelnou barvou vlasů – takovou ohnivou.A pak ty fotky pod názvem oběd…málem jsem umřela strachy.A ještě jsem tam objevila jedno video…video s…“Renée se zadrhla,ale pak zase začala mluvit. „Nejděsivější byla data narození – rok 1856 a podobné…nedokázala jsem to pochopit.Oni prostě nebyli lidi,mysli si o mě,že jsem cvok,ale já jsem přesvědčená,že to byli…upíři.Bledí,rudé oči,a ty fotky…“Máma najednou ztuhla.Zvedla hlavu a vyděšenýma očima se podívala na Edwarda,po tváři jí proběhl záblesk poznání.Strhla mě k autu a stoupla si přede mě.

„Neubližuj jí.Klidně mě zabij,ale nech Bellu napokoji.“

Odstrčila jsem Renéeiny ruce a chystala se udělat pár kroků k Edwardovi.

„Ne,Bello!“zasyčela zděšeně.

 „Mami,Edward je hodný.Oni nejsou zlí,podívej se na něj,on nemá rudé oči,“uklidňovala jsem ji.

Pochybovačně si Edwarda měřila a setrvávala v obranné pozici.Jemně jsem ji odsunula z cesty,vzala jsem Edwarda za ruku a postrčila jsem ho k Renée. „Mami,vážně není čeho se bát.Cullenovi jsou hodní upíři,oni neloví lidi,ale zvířata a nikdy by nám neublížili.Podívej,má zlaté oči.“

Máma se trochu zklidnila,asi opravdu poznala že od Edwarda jí žádné nebezpečí nehrozí.

„Takže skutečně existují upíři?Nebo jsem cvok?“zeptala se nakonec a prohlížela se v zrcátku od auta,jako by mohla vidět známky začínajícího šílenství.

Rozesmáli jsme se nad jejím výrazem.Úlevně jsem si položila hlavu na Edwardovo rameno.Pravděpodobně naposled,pokud se mi povede odlákat pozornost.A nejhorší je,že ho ani nemůžu políbit na rozloučenou – viděl by moje myšlenky a Alice by viděla,co chci udělat.Edward mě chytil kolem pasu a dal mi pusu do vlasů,což lehce rozptýlilo moje soustředění a málem jsem štít neudržela.Renée při pohledu na nás ztuhla,ale jenom na chvíli a potom podezřívavě přimhouřila oči.„Proč mám jet ke Cullenovým?“

„Prvně mi řekni,proč se chceš stěhovat…“ 

„Je tady,copak to nevidíš?!“vybuchla Renée.Takhle se ještě nikdy nechovala. „Necítíš to napětí,strach ve vzduchu?Jsou tady,ona nebo někdo,koho poslala,aby tě dostal,vím to!Musíme zmizet než bude pozdě!“

Sklopila jsem oči. „Mami,už je pozdě.Isabella poslala tři upíry.A oni jsou tady.Proto musíš jet ke Cullenovým,ti tě ochrání.“

Renée naprázdno polkla. „Ach ne.A..jak já?Co ty?“

„Já za vámi dojedu.Edward tě odnese a oni už tě ochrání.Nedovolím,aby se ti něco stalo.“Lhala jsem jen v jednom bodě – že za nimi dojedu.Nemůžu neustále ohrožovat život Renée a teď i Cullenových jen proto,že po mě jde moje cáklá upíří příbuzná.

„Bello,nemůžeš jet sama,“promluvil po dlouhé době zase Edward.

„Pojedu.Ty s Renée poběžíš k vám domů,já pojedu autem.Neboj se.“

„Bojím.“

„Edwarde,prosím,už běžte.Mami,vyskoč mu na záda – perfektní.Šťastnou cestu,“popřála jsem jim povzbudivě.Stálo mě dost úsilí udržet klidný hlas.

Edward došel ke mně. „Nedělej hlouposti,Bello.Kvůli mně,“prosil.Nemůžu mu to splnit.Tak ráda bych ale nejde to.

„Nebudu dělat hlouposti,“uklidňovala jsem ho.Ani jsem nelhala,však taky hlouposti dělat nejdu.To co se chystám udělat je naprosto vážná věc. „A Edwarde…Miluju tě.“Na konci se mi do hlasu vloudil zoufalý podtón.Doufala jsem,že ho neslyšel.

„Já tebe taky,“rozloučil se a vyběhl,jeho obrys se rozmazal a s Renée na zádech zmizel v lese za domem.

Měla jsem málo času.Vběhla jsem do kuchyně a vytočila číslo. „Carmen?Ahoj,hele promiň,nechci obtěžovat,ale nebyl u vás doma někdo?Myslím jako upír.“

Napadlo mě totiž,že by to všechno mohlo mít souvislosti – Irinino zmizení a upírka jdoucí po mě.

„Jak to víš?Když jsme se vrátili z Forks,byla tu dobře zamaskovaná,ale ne zcela zakrytá stopa dvou upírů.Na tvé fotce…“

Přesně to jsem potřebovala vědět.„Tak díky a všechny pozdravuj!“

„Ale Bello-“začala nechápavě Carmen,ale já honem zavěsila.

Takže moje domněnka se ukázala být s největší pravděpodobností pravdivou.Na mé fotce…hmmm.Co když ulovili Irinu,jen proto,že je příbuzná s upíry,se kterými se přátelím?

Vyběhla jsem z domu a nasedla do svého Opelu GT.Čeká nás naše poslední jízda.Nastartovala jsem a bleskově vyjela do temné noci.Ulice byly liduprázdné,nikde ani živáčka.Vyjela jsem na silnici do Port Angeles,když v tom se ozval náraz,něco otevřelo dveře na mé straně,vytáhlo mě to z auta a praštilo do hlavy…a pak byla jen tma.

K vědomí jsem se začala pobírat až někde…nevím kde.První,co jsem ucítila byla bolest hlavy.Jako další jsem si uvědomila,že ležím na nějakém tvrdém,trochu navlhlém povrchu.Pak se kousek ode mě ozvalo zasténání.

Otevřela jsem oči.

Nejdřív jsem viděla jenom tmu,nic jiného,ale potom moje oči přivykly temnotě a i když tu nebylo žádné okno,něco málo jsem viděla.Ležela jsem na podlaze v malé čtvercové kobce.Bez oken,a na protější straně jsem zahlédla obrys dveří.A pak ještě jedněch,menších.Asi metr a půl ode mě napůl seděla,napůl visela nějaká osoba a podle toho,jak její kůže bíle zářila,jak jí dlouhé blonďaté vlasy spadaly přes obličej – tohle byla určitě Irina a původce toho zasténání.Měla zavřené oči a vypadala,jako když spí,což je pitomost,protože upíři spát nemůžou.Ruce měla připoutány v bytelných okovech jako ve středověku.Její upíří síla by je za normálních okolností jistě dokázala protrhnout,ale vsadím se,že ji James mučil.

A to všechno kvůli mně.Kdybych neexistovala,nikdo by po mě nešel a neohrožovala bych žádné své přátele a rodinu.Doufám,že mě Edward nebude hledat,ještě by mu taky ublížili.

„Irino?“promluvila jsem tiše.

Při zvuku svého jména sebou malinko cukla,ale jinak zůstával její stav neměnný.

Pokoušela jsem se vymyslet,co budu dělat,jak se odtud dostanu – jak ji odsud dostanu,protože ji musím ven dostat živou,ona nebude trpět kvůli mně,to přece nejde,když v tom se otevřely dveře na protější straně místnosti,vklouzl sem drobný paprsek světla a ve dveřích se objevila vysoká ženská postava.Světlo proudící za ní způsobilo,že jsem musela chvíli mrkat,než se mi podařilo rozeznat její oči,nos,vlasy…Isabella Marshová.A je to tady.Jsem mrtvá.

„Konečně vzhůru,Bello.Doufám,že se pobavíme,“pronesla ledově smrtícím hlasem.