Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

16.část - Návštěvníci

BELLA:

Alice mi dala oblečení a potom jsme seběhly dolů.Čekal tu Jasper a Edward,ostatní šli připravovat hřiště.Když jsme vyšli z domu,pozorovala jsem,jak se Jasper s Alicí rozběhli a v momentě se proměnili v rozmazané šmouhy míhající se někde mezi stromy.

Edward mě vzal za ruku a vedl do garáže.

„Proč jdeme do garáže,proboha?“nechápala jsem.

„Chceš snad celou cestu běžet?“

„No jasně,“nadchla jsem se. „Miluju ten vítr ve vlasech.“

Edward s nevěřícným pousmáním na rtech kroutil hlavou.“Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat.Ale když chceš běžet..“natáhl ke mně ruce,aby si mě nasadil na záda.

„No,ještě počkej,“zastavila jsem ho. „Sice je perfektní s tebou běžet,ale..co ty stromy?“

Pokřiveně se usmál. „Bello,ještě nikdy jsem do žádného stromu nenarazil.“

„Mmm…tak jo,věřím ti,“řekla jsem a vyskočila jsem mu na záda. „Hyjé,“zavelela jsem.

Rozběhl se.Bylo to úžasné,dokonce lepší než poskakování po skalních římsách v Coloradu.Všechno se kolem nás slilo v jednu vekou rozmazanou skvrnu,aspoň mě to tak připadalo,ale Edward musel vidět mnohem líp než já,samozřejmě.Za pár minut začal zpomalovat až se zastavil úplně.Neochotně jsem mu slezla ze zad a vzdychla jsem.

„Nelíbilo se ti to?“ptal se s trochu vítězoslavným úsměvem.

Okamžitě jsem ten úsměv smazala svou větou: „Právě že to bylo dokonalé!Teda skoro,kdybys mě nemusel nosit na zádech.Kdybych mohla běžet vedle tebe…pak by to bylo dokonalé.“

„Bello,o tom nebudeme vůbec diskutovat.“

Překřížila jsem ruce.„Budeme.“

Zamračil se,ale pak se jeho obličej vyjasnil.Šel až ke mně a já začala ustupovat,ale pak jsem narazila na strom.Natáhl kolem mě ruce z obou stran,takže jsem neměla žádnou únikovou cestu.

„Bello,“zaprosil a vpíjel s mi do očí, „už o tom prosím přestaň mluvit.“

Dalo mi práci,abych si vzpomněla,co jsem vlastně chtěla,když mě tak omamoval.Tohle by měli zakázat.

„Nepřestanu.Chci být jako ty.“

Naklonil se ke mně,skoro jsme se dotýkali nosy. „Bells,to je prokletí.Je z tebe krvelačná zrůda a pořád jen myslíš jen na jedno - krev,krev,krev.“

Jeho vůně mě zasáhla v koncentrované formě,že jsem skoro nevnímala,co říká. „Kdyby to byla pravda,tak tu nestojím živá.Měl bys to o tolik lehčí.Nemusel bys ses potýkat s touhou mě zabít …prosím,prosím.“

Přesunul svoje ruce na moje záda. „Bello,no tak.Já ti nezničím život.“

Odstrčila jsem ho.Teď budu zlá,ale když já po tom tak toužím… „Kdybych byla jako ty,mohl bys mě normálně políbit.Začínám přemýšlet,jaké by to bylo doopravdy se s někým líbat…třeba s Mikem Newtonem…“

Na tváři se mu objevil bolestný výraz.Ne,to jsem nechtěla,ublížit mu. „Edwarde,tak jsem to nemyslela.Já vím,jak je to pro tebe těžké.Jsem jenom nevděčná potvora,která-“

Dal mi prst přes ústa. „Mlč.Máš naprostou pravdu.“Odmlčel se a nasadil odhodlaný výraz,ale oči měl nejisté. „Dokážu tě normálně políbit.Jak dlouho budeš chtít.“

„Ne,nemusíš to dělat-“

„Chci.A opovaž se ještě někdy zmínit o Newtonovi.“

Naklonil se ke mně a já s třepotajícím se žaludkem k němu.Jeho rty se jemně přitiskly na ty moje,a já se samozřejmě neudržela,přitáhla jsem se k němu a ruce mu obmotala kolem krku.Ze začátku byl opatrný,ale pak si mě jednou rukou přitiskl k sobě a druhou mi přejížděl po zádech.Náš polibek sestával čím dál víc vášnivějším,cítila jsem tu nahořklou chuť jedu v ústech,ale téměř jsem to nevnímala.Plně jsem se ponořila do svého štěstí.A pak mi docvaklo,že mi může číst myšlenky.Edwarde,jestli mě teš slyšíš…děkuju.Miluju tě…navždycky.

Cítila jsem jeho úsměv,ale pak se ode mě odtáhl. „Promiň,ale dál si netroufám...“

Omámeně jsem se zapotácela. „Díky…bylo to nepopsatelné…slyšel jsi mě?V mysli?“

„Slyšel.A teď už pojď,než po nás vyhlásí pátrání.“Chytil mě za ruku a než jsme vyšli z lesa,dal mi pusu na tvář. „Taky tě miluju,Bells.“

Vynořili jsme se na obrovské louce.Emmet na nás netrpělivě mával a volal;kde prý jsme tak dlouho?

Já si stoupla na kraj lesa,Esme se mnou,zbývající upíři se rozdělili do družstev a začali hrát.

Pozorovat Cullenovy jak hrají baseball bylo něco.Občas se míhali tak rychle,že i můj vynikající zrak je nedokázal zachytit.Byli zrovna v půlce hry,když se ozval Alicin vyděšený výkřik.

Edward byl v tu ránu u mě,chytil mě a chtěl utéct,ale Alice ho zadržela. „Je pozdě,už jsou moc blízko.Ještě by vás po cestě ulovili.“

Seběhli se k nám i ostatní Cullenovi.„Co je?Alice!!“

„Návštěvníci.Ti tři,co jsem je viděla jít do Seattlu.Zaslechli nás a změnili trasu.Chtějí si zahrát.“

„Jsou hladoví?“zeptala jsem se bez okolků.

„Ne,díkybohu.“Alici se trochu ulevilo. „Promiň Bello,že jsem to neviděla dřív.Mrzí mě to.“

„Já se nezlobím.Pokus si chtějí jenom zahrát…“

Edward mě držel,jako by mě už nikdy nechtěl pustit. „Musíme zmizet.Nemůžeš tu být,když tu budou skuteční upíři.“

„A vy snad nejste?“podivila jsem se.Vrhl po mě útrpný pohled.„Edwarde,nic se mi nestane.To bys přece nedovolil.“

„Ježíš,brácho nejanči,vždyť jsou jenom tři!Rozmáznu jedním prstem,když budou dělat problémy.“Emmett si dokázal najít něco optimistického na čemkoliv. „Celkem bych bral,aby po Belle vyjeli,aspoň by bylo nějaký vzrůšo,“pokračoval,ale rychle zmlkl,když po něm Edward hodil vražedný pohled.

Byla jsem podivně klidná.„Takže pokračujete ve hře?“

Sedm upírů se na podívalo,jako bych se zbláznila.

Emmett se rozesmál. „Vidíte,jakou veselou večeři jsme si přivedli.“

Edward ho praštil.

Emmett se honem omlouval.„Promiň,promiň.Já jen,že Bella by se měla bát,ne my.“

Edward se zašklebil a vyděšeně se na mě podíval. „Bello,radši si nachystej štít.Možná nám budeš muset pomoci.Jeden z nich…má talent.Mučící talent.Kdyby ho na nás chtěl použít..pomůžeš nám?“

„Jasně,že váháš.Aspoň budu nějak užitečná.Ale nesmíš mě líbat,“křenila jsem se.

Jeho napjatý výraz se trochu uvolnil. „Tak to ti zaručit nemůžu,“zamumlal.

Potom Rosalie zaťala pěsti. „Přicházejí,“sykla.

Cullenovi si stoupli do řady.Připomínali mi první bojovou linii.Edward mě držel za ruku a drtil mi prsty. „Au,Edwarde,umačkáš mi ruku.“

„Promiň,“uvolnil okamžitě svoje sevření.

A pak se z lesa vynořili tři návštěvníci.Obezřetně si nás prohlíželi a šli blíž.Zastavili se asi pět metrů od nás.

Prohlížela jsem si je.Byli to dva muži a jedna žena.Všichni samozřejmě neuvěřitelně krásní.Ta žena měla dlouhé rudé vlnité vlasy,byla vysoká asi jako Rosalie a držela se za ruku s vysokým blonďatým upírem.Ten třetí byl tmavovlasý a zdál se mi z nich nejvíc…elegantní?Prostě podobný Cullenovým?Zhruba tak.A všichni tři měli odporně rudé duhovky.

Ten tmavovlasý začal mluvit jako první. „Dobrý den.Já jsem Laurent a toto jsou James a Victoria,“kývl  těm dvěma. „Procházeli jsme kousek odtud a zaslechli jsme hru.Můžeme si s vámi zahrát?“

Carlisle si vzal slovo. „Jsem Carlisle a toto je má rodina. Rosalie, Emmett, Bella, Edward, Alice, Jasper, Esme. Vlastně už končíme, takže snad příště… a ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili.“

Laurent přikývl a v rudých očích se mu zablýsklo. „O to se nemusíte bát,najedli jsme se kousek před Seattlem.Vážně si nechcete zahrát?“přemlouval.

„Ne,nechceme,“odpověděl chladně Carlisle.

Edward najednou ztuhl a šeptl mi do ucha. „Štít.“

Pekelně jsem se soustředila a roztáhla jsem štít kolem všech Cullenových.Za malou chvíli jsem ucítila takovou zvláštní mlhu,podobnou,jako byla ta Jasperova,ale tahle byla…řezavá.Tuším že James,podle toho jak se na něj Edward díval,se snažil prolomit mou zeď,ale nedařilo se mu to a byl z toho viditelně otřesený.Vyměnil si se svými společníky rychlý nechápavý pohled a vyhrkl bez rozmyslu: „Jak to sakra děláte?“

Carlisle se zatvářil zmateně,ale Edward a Alice moc dobře věděli,o co se snaží. „My taky nejsme neschopní,“zavrčela výhružně Alice. „A teď vypadněte,než vám pomůžeme.“

Ti tři stáli a nehýbali se.

Emmett bojovně zavrčel. „Vypadněte.Po třetí vám to říkat nebudu.“

Laurentovi se v očích zračila porážka a strach.Z čeho může mít upír strach?Začal ustupovat. „Já mizím,“oznámil svým společníkům.

Ti dva na něj nevěřícně vykulili oči. „Cože?“

Laurent ustupoval do lesa.„Zůstával jsem s ní,dokud to bylo výhodné.Nenechám se zabít kvůli jedné upírce,co si něco usmyslela.Doufám, že vy to přežijete.Sbohem.“Zmizel mezi stromy.

Ti dva se za ním koukali a bylo vidět,jak moc jsou vzteklí.James se usmál směrem,kterým Laurent odešel.Z lesa se ozval bolestný jekot.

Aha.Tak tohle James umí.Zkusila jsem přetáhnout štít i přes Laurenta – ne že by mi ho bylo líto,ale chtěla jsem zkusit,jestli bude fungovat i na tu vzdálenost.A skutečně,za pár sekund křik ustal.

Jamesova sebedůvěra byla značně otřesená. „Co to do k***a je?!“

Victoria ho chytla za ruku. „Vykašli se na Laurenta.Musíme splnit úkol.“

„Jo,“zavrčel na ni a pak se podíval na nás. „Dejte nám tu holku a my zase půjdem.“

Všichni Cullenovi se rozvrčeli,až jsem z nich dostala strach.Emmetovi už došla trpělivost a skočil po Jamesovi;ten taktak uhnul,Emmettovy zuby se secvakly těsně vedle jeho krku.

„Ta už mizíme,“zahučel v porážce a i Victorií zmizel v lese.

Oddechla jsem si,ale Edward mě sevřel ještě pevněji. „Musíme zmizet!Někam hodně daleko,někam pryč,někam,kde tě nenajde…“

Pokusila jsem se vymanit s jeho sevření.„Edwarde,co blázníš?Vždyť odešli.“

Stiskl mě ještě víc. „Sakra,nemůžu dýchat!“zafuněla jsem.

Povolil,ale jeho ruce byly pořád jako pouta. „Bude tě hledat.Slyšel jsem ho…bude tě hledat,dokud tě nedostane.Nepochopil jsem to – vypadal,jako že se někoho bojí..ta ženská půjde s ním.Musíme zmizet,musíme Bellu někam schovat!“

„Uklidni se!!Jsou jenom dva!“zařval na něj Emmett.

„Ale nevzdají to.Nikdy…“

„Edwarde,odvez mě domů,“přikázala jsem mu klidně. „A rychle.Renée je tam sama a oni už možná běží k našemu domu - nesmí jí ublížit.Musíte ji uchránit.Já budu dělat,jako že utíkám z Forks,ale pojedu k vám domů.Tam si dáme sraz.Vy zatím odlákáte někdo Victorii a někdo Jamese.Na Laurenta bych si taky dávala pozor,možná to byla jenom kamufláž.Sejdeme se u vás doma.“

Edwardovy ruce mě zase začaly drtit. „Myslíš,že tě pustím samotnou???“

Rázně jsem pokývala hlavou.„Budeš muset.Hele,pochop,bude jim jasné,že byste mě nikdy nenechali samotnou.Carlisle a Esme odlákají Laurenta,Emmet a Rosalie Jamese,Jasper a Alice Victorii.Ty odvezeš Renée k vám,pokud vám to nebude vadit, a já pojedu sama.Ok?“

Viděl logiku mého plánu,ale nechtěl se smířit se skutečností,že mě nechá samotnou.Kdyby jen nepatrným kousíčkem mysli tušil,co se chystám udělat…ještě že mi neumí číst myšlenky.

„Tak jo.Sundej si bundu.A ten svetr taky.Musíte si proházet oblečení,abychom je zmátli,“přikázal mě,Esme,Alici a Rosalii.

V minutce to bylo. „Tak šťastnou cestu.Dávejte na sebe pozor,“loučila jsem se.Neuvažuj o tom,nebo Alice uvidí,co plánuješ,připomínala jsem si.Radši jsem se soustředila na blokování jejích vizí,takže jsem si skoro nevšimla,že si mě Edward vyhodil na záda a rozběhl se lesem k našemu domu.I se mnou na zádech běžel mnohem rychleji než kdokoliv z jeho rodiny,rychleji,než jsem ho kdy viděla.Poháněl ho strach.

Zastavil se až na ulici.Už se stmívalo,a naštěstí tu nebyl nikdo,kdo by se mohl divit,jak je možné,že jsme se tu zčistajasna objevili.

Pustil mě na zem,a těkavě se rozhlížel,očima i myslí pročesával okolí.Takže jsem to postřehla jako první.

„Edwarde,“drbla jsem do něj. „Co to krucinál znamená?“

Podíval se směrem,kam jsem ukazovala.Před domem stála Renéeina dodávka,moje auto hned za ní.

Zaraženě si to prohlížel.„Netuším.Renée si svoje myšlenky hlídá,myslí na nepodstatné,když chce. 

Vykročili jsme k domovním dveřím,když v tom se s trhnutím otevřely a ven vyběhla Renée.Prvně se nervózně a ostražitě rozhlídla po okolí a pak jí pohled padl na nás.

„Bello,víš jak jsem se o tebe bála!Nezvedáš mi mobil!Ahoj,Edwarde,“dodala ještě.

„Promiň,mami.Neslyšela jsem ho.Ale co to znamená?“ukazovala jsem k dodávce.

Renée na ni hodila poslední tašku a otočila se ke mně.Poslední.Poslední?Moment!!!

„Rychle se rozluč Bell,stěhujeme se.“