Moje prababička byla upírka
Autorka: Malika
12.část - Úkol
VICTORIA:
Byla studená
sobotní noc a my běželi po sněhové Denalijské pláni.Konečně se před námi
objevil domek.A s ním i pach upírů.
„Laurente!“zasyčela
jsem tiše.,,Cítíš to taky?“
,,Ano.Našli jsme to.“
Moje ruka se
zastavila na klice ode dveří.,,Nedokážu si představit,jak můžou žít tak
blízko lidí.Tak dlouho!“
„Tak už tam
vlez,nebo se vrátí dřív,než odtud stačíme zmizet.“
Vylomit zámek
nebyl žádný problém.Jen se ničeho moc nedotýkat,nezanechávat pachovou
stopu.
„Páni,“vydechl Laurent.,,Pěkně zařízenej bejvák.“
Zaraženě jsem
se rozhlížela kolem sebe.Vypadalo to tu jako v normálním lidském domě,až
na ten upíří pach.„Kdybych je necítila,myslela bych,že snad ani nejsou
upíři.“
,,Ano,vypadá
to,že žijí velmi zvláštně.Skoro jako lidi.“
Taky jsem
byla zmatená,ale jinak mě to nefascinovalo.,,No,ale my nepřišli zkoumat
jejich zvláštní způsob života.Máme tu práci."
Laurent
odtrhl pohled od kuchyně.Proboha,na co upíři potřebují kuchyň?!,,Jistě,jistě.Tak
se dáme do hledání.Ale opatrně,ničeho se nedotýkej.“
,,Jako bych
to nevěděla,“zavrčela jsem.
Začali jsme
opatrně prozkoumávat dům.Využívali jsme hlavně čich a zrak,prozkoumávali
jsme každý centimetr,až – “
„Vicky!Mám
to!“
Vyběhla jsem
za Laurentem do prvního patra.Stál u poličky a v ruce držel fotku
v rámečku.
,,Dívej!Ta
podoba je neskutečná,nemyslíš?“
Podívala jsem
se z blízka a strnula jsem.,,Páni.Ona vypadá skoro jako Isy.Jen má
lidské rysy,ale přesto…tentokrát jsme blízko.“
Laurent se
zašklebil.,,Dávej si pozor na jazyk.Víš,že nesnáší,když jí říkáš Isy.“
Otráveně jsem
zavrčela.,,Isabella je moc dlouhý.“
„Myslel jsem
to dobře.Víš,co James umí.Vidělas na vlastní oči,co udělal Taylorovi,na
Isyn rozkaz,protože vypil toho jejího vnuka,Ritche.A kdyby mu
poručila,on by svůj talent využil i proti tobě.“
Zabolelo
to,ale přesto byla jeho slova pravdivá.I když mě měl můj druh rád,před
naší „šéfovou“ se klepal stejně jako my.„Já vím.Takže sbalíme tu fotku a
vypadneme?“
„Bude jim
divné,že zmizela,“oponoval Laurent.
„Bude jim
divné,že jim někdo vylomil zámek.“
„Ale podle té
fotky by mohli přijít na to,že jdeme po ní.Zámek jim mohl vylomit
kdokoliv.“
Sarkasticky
jsem se usmála.„A kdokoliv za sebou zanechal upíří stopu.“
„Vzal jsem si
mobil,vyfotím tu fotku a necháme ji tady,Isy by zuřila,kdyby se nějak
profláklo,že jdeme po téhle holce,“poklepal na rámeček.
„Dobře,ale
dělej.Zatím se pokusím zmást stopu v domě.“
Laurent
vyfotil zarámovanou fotku a neslyšně jsme zmizeli z toho divného upířího
doupěte.
„Kam teď?“
„Co takhle na
letadlo?“pošklebovala jsem se.,,To by byla bohatá večeře,ne?“
„Víš,podíval
bych se ještě do městečka.Není ti divné,že upíří rodinka má v baráku na
čestném místě zarámovanou fotku člověka?Teda skoročlověka?Kde by ji asi
získali,když ne tady,kde žijou.Ta holka tady musela žít taky.Nebo možná
ještě žije.“
„Dobrý
nápad,ale pochybuju,že tu bude bydlet.Isy říkala,že matka té holky o nás
ví,že vždycky nějak zjistí,že je Isy našla a pak prchá pryč.“
Laurent se
jako obvykle soustředil na něco úplně jiného.,,Zajímalo by mě,jak Isy
zjistila,že máme hledat tady,v Denali.Jak věděla,že tu nikdo nebude.Jak
věděla,kde přesně ten dům je.Ale jo,do města půjdeme,možná tam najdeme
aspoň nějaké stopy.Souhlasíš,Vicky?“
„Jo,je to
dobrý nápad.Navečeříme se?“
„To taky.“
Rozeběhli
jsme se po sněhu,nezanechávajíc za sebou žádné stopy.
Doběhli jsme
do města a zastavili jsme se.„Jak chceš najít místo,kde bydlely?“
Laurent
pokrčil rameny.„Nemám tušení,asi po čichu…“
„To by nám
trvalo roky.“
„Tak…počkej,mám to!“Začal z batohu dolovat mobil.,,Dívej,ta holka je
focená před nějakým barákem…budeme doufat,že je to ten,kde bydlely.“
„No,za pokus
to stojí.“
Kroužili jsme
městečkem – naštěstí nebylo moc velké – až jsem to konečně uviděla.,,Laurente!Tento!“
Prohlíželi
jsme si menší domek se zahradou,s obou stran stály sousední domy.
„Je to
on.Jdeme dovnitř.“
„Co myslíš,že
tam asi bude?Isy by nám řekla,že tu ještě jsou.“
„Omyl.Kdyby
tu ještě byly,Isy by sem jela osobně.“
„Stejně
nechápu,proč se chce mermomocí dostat k té holce.Když dostala Georgiho,bylo
to aspoň k něčemu,i když fakt nechápu,proč ho hned zabila,mohl z něj být
dobrej upír,ale tahle holka je prostě jenom obyčejnej člověk!“
„Nemyslím,že
obyčejnej.Isy by nikdy nechtěla nic obyčejného.Má určitě nějaký
důvod.Měla by sis už zvyknout,že nám nikdy neříká důvody.“
„Nechápu,proč
s ní vlastně zůstávám,“brblala jsem.
„Je to
výhodné.Vzpomeň si na Lusy – kdybys nebyla s Isy,bylo by po tobě.“
„A James by
tam zůstal,i kdybych odešla.“Tohle pomyšlení taky bolelo.
„Bezpochyby.I
když je Isy velmi…násilnická,je civilizovaná.Mnozí z nás žijí jako
zvířata,však jsi sama potkala pár nomádů.“
Měl pravdu.S
Isy jsme měli kupodivu luxus,i když jsme žili v neustálém
strachu.Strachu před ní.Ona byla jediná,koho jsem se za svůj dlouhý
život bála.„Násilnická…hodně slabá slova."
„Tak už
pojďme dovnitř,než nás někdo zahlédne.“
Prozkoumali
jsme dům a byla tu cítit zatuchlá vůně dvou osob.
„Musely se
odstěhovat tak před měsícem.“
„Spíš tři
týdny,“typoval Laurent.
„Vypadá to,že
tu nic není.Škoda,nějaká stopa by se hodila.“
Hladově se
usmál.„Půjdeme navštívit sousedy?“
„Nejdřív se
jich velmi slušně vyptáme,kdo žil v tom domě vedle nich,až potom se
najíme,“brzdila jsem ho.
„Tak to se
budeme ptát rychle,“olízl si mlsně rty.
Zazvonili
jsme v sousedním domě,z levé strany.Dlouho jsme nelovili,takže naše oči
by je neměly vyděsit.Ale zase se budeme muset líp ovládat.
Otevřela nám
drobná,tak padesáti-šedesátiletá paní.Její vůně k nám prudce
zavanula.Slyšela jsem,jak Laurent tiše zamlaskal.
Vzala jsem si
slovo.„Dobrý večer,nechceme obtěžovat,ale nevíte,kdo bydlel v sousedním
domě?Měli jsme na té adrese domluvenou schůzku,ale nikdo tam není…“
„Tam bydlela
paní Swanová a dcerou,ale už se odstěhovaly,myslím,že před necelým
měsícem.“
„Aha,tak to
je opravdu podivné.A nevíte,kam se odstěhovaly?“
„Někam do
Washingtonu…jejda,co to bylo za město…Brette!Pojď sem prosím!“
Ke dveřím
došel stařík,předpokládala jsem,že manžel té paní.
„Ano,co se
děje?“
„Kam se
odstěhovala paní Swanová?“
Laurent vedle
mě začínal ztrácet kontrolu.Cítila jsem,jak se mu napínají svaly a
chytla jsem ho pevně za ruku.,,Ovládej se,“sykla jsem tak tiše,že to
lidské uši neměli šanci zaslechnout.Cukl sebou,ale trochu se zklidnil.
„Jé…co to jen
bylo za místo…Seattle?Ne,počkejte…Forks,myslím!Jo,Forks,ve Washingtonu.“
Isy bude
nadšená.
„Děkujeme za
ochotu.“Laurent se ďábelsky usmál.,,Teď je čas na večeři.“
Úsměvné tváře
starých manželů se zkroutily do šoku,ale než mohli začít řvát,my jsme po
nich skočili a přibouchli za sebou domovní dveře.
„Mmm,“zamručel
Laurent a olizoval si z brady krev.,,Trochu staří,ale jinak velmi
chutní.A sousedé jakbysmet.Mizíme zpátky do Saskatoonu,Isy bude nadšená
výsledky našeho hledání.
* * *
„Konečně
zpátky.Našli jste,co jsem po vás chtěla?“
„Ano,našli
jsme dům těch divných upírů.Vypadá to,jako by tam žili dlouhodobě.Byla
tam tahle fotka“Laurent vytáhl mobil a ukázal Isy fotku té holky.
Isyna tvář se
rozzářila vražedným úsměvem,až mi přeběhl mráz po zádech.,,Výborně.“
Odhodlala
jsem se promluvit.„A zjistili jsme i něco víc.Víme,kde teď jsou.“
„Vážně?“Isyn
hlas byl ledový jako smrt.,,Nuže?“
„Forks,ve
Washingtonu,“řekla jsem jí dřív,než se mi začal třepat hlas.
„Výborně,“opakovala.,,Nejste tak pitomí,jak jsem si myslela.Tím se vše
urychlí…skvělé…“
Pokynula
nám,ať jdeme za ní.,,Vysvětlím vám váš další úkol a ukážu vám,co pro mě
James ulovil.“
Vedla nás do
spodního sklepa,tam,kam se dávaly oběti nebo zajatci.James tam
byl,přiběhl ke mně a přivítali jsme se.
„Na olizování
bude času dost,“zasyčela netrpěli Isy.,,Teď pojďte sem.“
Zvedla ze
země nehybnou upírku a zase ji hodila zpátky na podlahu.,,Tohle,pro mě
ulovil James.Je to divná zlatooká upírka,říkala,že se jmenuje Irina.Je
tu teprve dva dny,ale když jsme jí nabízeli oběd,odmítla.Ona odmítla
vypít člověka.James se na ni chvíli usmíval a ona řekla všechno,co ví,že
maličká,“ledově se zasmála a mě naskočila husí kůže.Nikdy jsem na
vlastní kůži nepocítila,jak bolí „Jamesův úsměv“,ale viděla jsem to.A to
mi stačilo.
„Prozradila
mi,že je z Denali.Že neloví lidi,ale zvířata,“zhnuseně se zaksichtila.,,A
říkala mi,že její rodina zná jednu dívku,která není tak docela člověk.A
potom mi pověděla všechno o dalších divných upírech,kteří se jmenují
Cullenovi.Pro můj plán jsou její znalosti nezbytné.Tak třeba ta věštkyně
Alice.Půjdete do Forks,ale s úmyslem,že jdete pouze do Seattlu,celou
cestu o tom nesmíte zapochybovat,jinak by to ta Alice uviděla.A potom,až
budete co nejblíž,vyrazíte co nerychleji do Forks.A tam…
Ach,Isabello
Swanová,moje pravnučko,konečně se setkáme.Poslední okamžiky svého
krátkého života se budeš příšerně bát.“
Isyn ledový
smích se rozléhal sklepením a mě se hrůzou ježily vlasy.