Moje prababička byla upírka

Autorka: Malika

1.část - Zase se stěhujeme

,,Bello,slibuju,že dokud nedokončíš střední školu,už se nebudeme stěhovat.“Mámin hlas měl v sobě nádech opravdového slibu.Že by to tentokrát myslela vážně?

,,Jasně mami.“

Takhle vypadal náš rozhovor vždycky,když jsme se přestěhovali na jiné místo.Vždycky mi slibovala,že tam zůstaneme – a vždycky jsme se zhruba po půl roce odstěhovaly.

Renée byla z nové oblasti pokaždé nadšená,namalovala pár obrazů,a zase jsme jely dál. Máma je totiž malířka,ne nijak slavná,ale žijeme si celkem dobře – k sedmnáctinám mi koupila nové auto,krásný černý Opel GT.

Máma pochází z Phoenixu,ale hned po střední,jak s oblibou říká „vypadla z té horké skládky“.Moc ji v tomhle nechápu;jednu dobu jsme tam bydlely a mě se tam teda moc líbilo,horko tam bylo,to jo,ale skládka?

 Někdy v té době taky musela potkat mého otce,jehož jméno neznám,nikdy jsem ho neviděla a vždycky když o něm začnu mluvit,mámě se v očích podivně zablýskne,zdá se,že snad strachy…nebo rozčilením a nebo se jí prostě jen stýská..???a začne mluvit o něčem jiném.Jen jednou se mi podařilo z ní dostat pár informací – před dvěma lety máma přišla s tím,že musím mít dokonalé patnáctiny a že mě někam vezme.Nakonec jsem celou cestu domů musela řídit já – modlila jsme se ,aby nás nepotkali policajti – a máma ležela s flaškou fernetu na zadním sedadle.Řízení mi nedělalo těžkou hlavu – dopravní značky atd. jsem znala,udělala jsem si řidičák na motorku – a tak mě napadlo,že dospělí,zvláště moje máma,když jsou opilí vykecají snad všecko.Máma si na zadním sedadle prozpěvovala písničku „králíčku,králíčku,vlez si ke mně do postýlky“ kterou pravděpodobně právě sama složila,když jsme ji přerušila.

,,Mami,řekni mi něco o tátovi.“

Opilecké prozpěvování okamžitě zmlklo a já ve zpětném zrcátku viděla,že se máma tváří skoro vážně.,,Ale Bells,to ne…“

,,Mami,prosím.Jak se jmenoval?A co jeho rodina?Mám nějaké prarodiče,tetu…“

Renée sevřela láhev,až jí zbělely klouby.

,,Ritch,“zašeptala.,,Jmenoval se Ritch.“

Páni,tak tohle byl pokrok.Asi budu muset mámu opíjet častěji a třeba se dozvím všechno ze své minulosti.

,,Jaký byl?Proč odešel?A co ta rodina?“

Renée se zahleděla kamsi do dáli,a i když měla oči jako angorák a nakřáplý hlas,atmosféra v autě byla vážná…velmi vážná.

,,Žádná rodina.Není.On..ani nevěděl,že jsi.Jenom se se mnou vyspal,víš.“

,,To je mi líto,mami.A jak vypadal?Jsem mu aspoň podobná?“

Na Renée jsem moc podobná nebyla.Ona byla malá a trošku zaoblená,já byla vyšší než ona a taky štíhlejší.Ona měla krátké blond vlasy,kdežto já je měla tmavě hnědé,v zimě skoro černé a celkem dlouhé.Renée byla geniální,pokud měla v ruce štětec,ale jinak byla celkem nemehlo.Všechno jí padalo z rukou – až na pracovní pomůcky,ty nikdy neupustila – a občas měla problém přejít po hrbolatém povrchu,aniž by se nepřizabila,takže většinou zůstávala tam,kde chtěla malovat a nebo v domě.To já jsem milovala „procházky“ do přírody.Od mých třinácti let Renée zavedla nový režim – o víkendu jsem mohla sama vyrážet na túry a o letních prázdninách,když mi bylo čtrnáct,jsme se odstěhovaly do Guatemaly,do městečka Los Amates – což je jenom kousek od Gran kaňonu.Sehnala mi „průvodkyni“,jednadvacetiletou Katie, a celé dva měsíce mě měla z krku.Byly to moje asi moje krásnější prázdniny,Katie byla fajn a já celé léto šplhala po skalách.První týden ze mě Katie málem dostala infarkt,když jsem lezla na skálu bez jištění,ale já ho vážně nepotřebovala – prostě jsem se přimkla ke skále a zaryla do ní svoje velmi pevné nehty…nebo když jsem přecházela po úzké skalní římse,taktéž navolno,vypadala že omdlí strachy…ale vytáhla kameru a natočila mě.Když mi později večer ve stanu to video ukazovala,musím přiznat,že jsem na sebe byla trochu pyšná.Na videu byla jakási vysoká štíhlá dívka,vlasy jí vlály směrem k severu a za zády měla zapadající slunce.Vypadalo,jako by tančila,po uzoučké skalní římse,beze stopy strachu,ladně a lehce jako kočka.Nemohla jsem uvěřit,že to jsem já,ale pak jsem si vzpomněla na ten pocit volnosti a dálky,a nemohla jsem se dočkat,až si to zopakuji.Katie se nejprve zlobila,ale nakonec nadšeně vykřikovala,že mám úžasný talent.Měla vlastně pravdu – částečně.Byla jsem dobrá v horolezectví.Taky jsem byla vždycky nejrychlejší z celé školy,kterou jsem právě navštěvovala.Přeprala jsem klidně i pár kluků.Milovala jsem hodně dlouhé vycházky do hor a musela jsem se hodně snažit,abych se vyčerpala natolik,že jsme dopadla dřív,než jsem se stačila převléct.A taky jsem měla – nebo mi to tak připadalo – lepší cit pro rovnováhu a o kapku rychlejší reflexy.

Měla jsem fajn dětství,i přes častou změnu.Možná že to stěhování na tom bylo nejlepší – pořád nová a nová místa k prozkoumání.Neustále jsem musela měnit školy,ale většinou jsem byla s látkou napřed,což mi vyhovovalo – místo abych byla zahrabaná do učebnic jsem se mohla toulat po lesích (a nebo plážích,pouštích a jiných fajn místech).

Ale vraťme se k mým patnáctinám.

,,Moc,moc podobná.Taky vypadal jako anděl.“

,,Nepřeháněj mami,“červenala jsem se.Nejsem škaredá,ale jako anděl taky nevypadám.

,,Už o něm nebudu mluvit,Bello,“řekla Renée,a ještě si pro sebe zamumlala.,,Zlý,byl určitě nebezpečný.“

Dál jsem její slova nekomentovala,byla jsem ráda,že mi vůbec něco řekla.

Když o tom dnes přemýšlím,napadá mě,že můj otec byl možná kanibal a nebo…prostě masožravec.Zbožňuju krvavou tlačenku,nedopečené bifteky,zabíjačkovou (krvavou) polívku,tatarák (ze syrového hovězího masa).Nejsem cvok,psychopat ani lidožrout,jen jak má někdo třeba rád buchty,já miluju maso.Hodně krvavé maso,ale nikdy bych si to nahlas nepřiznala.

 Zrovna před chvílí mi Renée přišla oznámit,že se opět stěhujeme.

,,Odjíždíme kolem půl dvanácté,tak tu buď.“

,,Neboj mami.Půjdu se rozloučit a v o půl mě tu máš nastoupenou.“

Slyšela smutek v mém hlase,a povzbudivě dodala:,,Běž,holčičko.Můžeme se sem vrátit na jarní prázdniny,ty jsou…ehm…“

,,Za měsíc,“pomohla jsem jí.

,,Jo,za měsíc.No vidíš,to je za chvilku.Tak už jdi.“

Vystřelila jsem ze dveří rychlostí dělové koule.Zbývají mi asi čtyři hodiny,abych se dostatečně rozloučila se svými přáteli.Dneska nesvítilo slunce – což byla škoda,protože tady vypadala osvětlená krajina nádherně.Nechtělo se mi odtud vůbec stěhovat,tohle bylo první místo,kde jsem se cítila skoro doma.

Denali,sbohem Denali.Doufám,že mě sem máma o jarákách opravdu hodí.

Spěchala jsem k domu své nejlepší kamarádky.Cesta mi zabrala dvacet minut – ona,její sestra a rodiče bydleli asi tři kilometry od města.Nechtěla jsem jezdit autem,raději jsem se proběhla.

Bylo tu tak krásně…jsem zvědavá,jak to bude vypadat ve Forks,v tom městečku,kam se stěhujeme.Podle googlu by tam měly být hezké procházky - vyhledávala jsem si,kam budu chodit a už mám na některý víkend naplánovanou túru na Goat Rocks.Bohužel tam prý ale často prší.Ne že by mi déšť nějak vadil,to ne,ale mám radši slunce.

Přelezla jsem kopec a uviděla jejich dům,kousek od Wonder Lake.Byly tu kouzelné západy slunce – máma tu často malovala.

I na tu dálku jsem viděla,jak se otevřely domovní dveře a moje kámoška mi vyběhla naproti.Nikdy mě neomrzelo dívat se,jak plavně a s lehkostí dokáže běžet.

,,Bello!Slyšela jsem,že se stěhujete!“řvala na celé Denali.Vyrazila jsem k ní – a už byla u mě,bílá kůže a blond vlasy s růžovým melírem – a divoce mě objala.Velmi chladné obětí,ale já si s tím nikdy nedělala hlavu,byla to zkrátka její součást.

Objala jsem ji taky a konečně jsem pustila slzy,pracně zadržované,aby nebyla Renée smutná.

,,Ach,Tanyo!Já se nechci stěhovat!“