Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola devátá – Valentine´s Day (Svatý Valentýn)

Bolest byla neskutečná. Jistě, nedávala se srovnávat s bolestí přeměny, přesto to bylo i tak hodně těžké. Snažila jsem se bránit, ale jako kdyby ruce i nohy odmítaly plnit mé příkazy. Cítila jsem se podivně – nevím, jestli to bylo únavou nebo bolestí, ale jako kdybych byla ochrnutá. Věděla jsem, co se kolem mě děje, ale nemohla jsem se vůbec pohnout – na tož se bránit.

Moji mysl se taky přestávala bránit a já se začala ztrácet. Upír sice upadnout do bezvědomí nemůže, ale cítila jsem, že u mě to bude naopak. Vypadá takhle smrt? Je to konec?

A když už jsem si myslela, že ten konec opravdu přijde, uslyšela jsem něco povědomého. Znělo to z dálky, já to přesto poznala jasně a zřetelně. Bylo to vrčení a nebylo zaručeně lidské.

Ruce, které mě pevně držely přišpendlené ke stromu, najednou povolily a já se svezla k zemi. Tělo stále odmítalo poslouchat mé příkazy. Nejhorší na to bylo, že už i má mysl přestala naprosto poslouchat. Víčka se mi klížila únavou, ale já jsem nemohla zavřít oči! Potřebovala jsem vidět svého zachránce. Musel to být on… Musím ho ještě naposledy vidět.

Zaostřila jsem, ale jediné, čeho jsem si dokázala všimnout bylo několik siluet kolem mě. Jasně jsem nedokázala vidět nic. Zaposlouchala jsem se. Když nemůžu vidět znovu svého anděla, přála jsem si ho alespoň slyšet.

„Isabello, slyšíš mě?“ Mírně jsem pootočila hlavu doleva a snažila jsem se zaostřit obličej, který se skláněl kousek ode mě.

„Edwarde,“ na tváři se mi usadil mírný úsměv. Tohle byla ta nejlepší smrt, jakou jsem si mohla přát. Mohla jsem ho ještě naposledy vidět.

„Sakra,“ zaklel anděl vedle mě. Nepamatuji si, že by Edward někdy klel.

„Vykousnul ji kus masa. Musí být někde tady…“

Další věci už si pamatuji jenom matně. Bolest neodcházela, ale dokázala jsem ji zmírnit na minimum. Já vlastně ne – to můj anděl ji dokázal potlačit…

Felix:

Když jsme vyběhli z komplexu jeskyní a následovali jsme Vladimírovu stopu někam do lesů, věděl jsem, že je to špatné. Vladimír nikdy nenechával svého bratra o samotě – nikdy by bez něj neutekl, jenže teď to bylo jiné. Věřil snad, že jeho bratr uteče?

Demetri prudce zabrzdil, málem jsem do něj narazil.

„Co se děje?“

„Cítím dalšího upíra.“ A opravdu, když jsem se nadechl, cítil jsem to i já. Ta stopa byla poměrně čerstvá… Dokonce mi ta vůně byla povědomá. Netrvalo to ani sekundu, než jsme si všichni uvědomili, čí ten pach je. Isabellin…

Chvilku na to jsme našli Vladimíra. Bohužel jsme však našli i Isabellu. Skláněl se nad ní, připravený ji další kousnutím vytrhnout kus masa a tím ji zabít.

„Zemři…“ šeptl Vladimír, ale dřív než se stihnul zakousnout, jsme ho s Demetrim popadli za paže a prudce jsme ho vyškubli ze sevření, kterým držel Isabellu.

Z hrdla se mu vydralo varovné zavrčení, ale nevrhnul se na nás. Právě naopak… Přikrčil se, dlaně otočil vzhůru – vzdával to. Věděl jsem to, Vladimír by nás nedokázal přeprat a nebyl tak pošetilý, jako jeho bratr, aby se s námi pouštěl do boje.

„Postarejte se o něj,“ křiknul jsem ke zbývajícím upírům.

„Máme ho zabít?“ zeptala se Jane s úšklebkem na rtech. Vždycky ráda před smrtí své oběti mučila.

„Ne, Aro ho chce živého…“ Na Jane jsem se však nepodíval. Zamířil jsem k Isabelle, která ležela u stromu a přerývavě dýchala. I když upíři nemusí dýchat, věděl jsem, že se snaží překonat bolest, kterou ji kousnutí způsobilo.

Kleknul jsem si vedle ní a zkontroloval ránu na krku.

„Isabello, slyšíš mě?“

Snažila se pootočit hlavu. Chvíli se na mě dívala a pak se ji na tváři objevil úsměv. Nechápal jsem to.

„Edwarde,“ bylo to tak tiché, ale já byl blízko ní, takže jsem všechno dobře slyšel.

„Sakra,“ zaklel jsem. Tohle nebylo dobré. Pokud už začala blouznit, bylo možné, že je pozdě. Upíří jed by ji sice neměl ublížit, ale měl jsem strach kvůli infekci, která se ji mohla dostat do rány. Jistě, upír by se měl okamžitě vyléčit, ale Vladimír ji vykousnul rovnou kus masa a upíří jed nedokáže nahradit buňky.

„Vykousnul ji kus masa. Musí být někde tady…“  Otočil jsem se k ostatním upírům, kteří nás pozorovali. Na nic nečekali a začali prohledávat okolí.

„Tady!“ křikl jeden z upírů a podal mi chybějící kus. Okamžitě jsem ho přiložil na příslušné místo. Urval jsem si z pláště rukáv a obmotal jsem ho kolem Isabellina krku. Teď záleželo jenom na ní a na její upírské síle – jedině ona ji teď mohla zachránit její nesmrtelný život.

„Půjdeme…“ poručil jsem. Na nic jsem nečekal, vzal jsem Isabellu do náruče a zamířil jsem ven z lesa.

Celou cestu jsem se hádal sám se sebou a odmítal jsem si to přiznat – tahle malá upírka si mě získala, i když jsem netušil čím. Možná její paličatostí, její hrdostí nebo prostě jenom svou krásou…

Bella:

Od té doby, co mé tělo pohltila podivná šedivá mlha, už uběhlo mnoho dní. Pořád jsem byla při vědomí, ale i tak na pokraji bezvědomí. Oči jsem měla otevřené, dokázala jsem vnímat určité obrysy, ale pořád jsem si nebyla jistá, co se vlastně děje, nebo kde to jsem.

Bolest byla z počátku dost intenzivní – nezhoršovalo se to, ale ani se to nezlepšovalo. Potřebovala jsem se nějak zabavit a tím stlačit bolest na minimum. Snažila jsem poslouchat zvuky kolem sebe, ale nedokázala jsem s určitostí přiřadit tóny k jednotlivým obrazům.

Zbývala jediná možnost. Uchýlit se do minulosti a vzpomínat. Jediná věc, která by mi dokázala od bolesti pomoct, byla vzpomínka na mou jedinou a věčnou lásku.

„Edwarde,“ šeptla jsem tiše. Vybavovala jsem si všechny naše dny – předtím než jsem se stala upírem. Naše první setkání, naše první hádky, i naše první vyznání lásky… V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi schází víc, než bych si kdy dokázala připustit. Bylo to, jako kdyby chyběla má část, bez které se nedalo žít. Sice se dala nahradit, ale přesto to nebylo ono. Cítíte se stejně prázdní a mrtví…

Zrovna jsem vzpomínala na to, co se mi stalo ve Phoenixu. Uvědomila jsem si, že ta bolest tenkrát byla podobná té bolesti teď. Zkusila jsem si ji znovu vybavit, ale tentokrát nebyla tak ostrá. Byla slabá a ztrácela se… Buď byl konec, nebo jsem byla zachráněna.

Zprudka jsem otevřela oči a soustředila jsem se na kamennou zeď nade mnou. Věděla jsem, že ji odněkud znám, byla mi povědomá. Chvíli mi trvalo, než mi všechno došlo.

Rychle jsem se vymrštila do sedu.

„Vítej zpátky,“ zamumlal kdosi ode dveří. Okamžitě jsem se za dotyčným otočila.

Byl to Felix. Opíral se o rám dveří a upřeně mě přitom pozoroval.

„Jak se cítíš?“

„Unaveně, ale mnohem líp,“ řekla jsem popravdě a ruku jsem automaticky natáhla do míst, kde jsem cítila nejostřejší bolest. Byla jsem překvapená, když jsem pod prsty ucítila lehkou tkaninu. Co se vlastně stalo?

Na nic jsem nečekala a vystartovala jsem k zrcadlu. Kolem krku jsem měla obvaz. Okamžitě jsem si ho sundala.

V šoku jsem zůstala zírat na srpkovitou jizvu. Podobala se té, kterou jsem měla díky Jamesovi na ruce, akorát, že tahle byla mnohem větší.

„Co si všechno pamatuješ?“ ozval se tiše vedle mě Felix. Leknutím jsem nadskočila.

Snažila jsem si vzpomenout, ale mé vzpomínky byly zatlačeny do pozadí nějakou hustou mlhou. Nebylo to stejné, jako po mé proměně – tenkrát jsem nevěděla vůbec nic – jenže teď jsem si byla jistá, že tam ty vzpomínky jsou, jenom byly neurčité.

„Já nevím…“ zamumlala jsem. „Pamatuji si, že si mě propustil, měla jsem jít na lov. A pak mě někdo popadnul za ruce a přišpendlil ke stromu a potom…“ Věděla jsem, že kdybych mohla plakat, právě by se mi do očí nahrnuly slzy. Zaťala jsem ruce v pěst.

Felix mi položil ruku na rameno. „Omlouvám se.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Moje překvapení se ještě zvětšilo, když jsem viděla, jak se tváří. Výraz jeho obličeje byl smutný, kajícný.

„Za co?“ V tuhle chvíli jsem nechápala víc věcí – co se vlastně tenkrát stalo? Za co se mi tady omlouvá? A ksakru, jak to že si vůbec nepamatuji, jak jsme se dostaly do Volterry?

„Neměl jsem tě pouštět samotnou. Netušil jsem, že Vladimír uteče. Z hradu totiž vedl ještě jeden východ. Byla to chyba…“

Zamračila jsem se. „Ty se nemáš za co omlouvat. Já jsem se sama vystavila nebezpečí, měla jsem se líp hlídat.“

Chvíli váhal, viděla jsem, že chce něco říct, ale nějak se k tomu neodhodlal. Nejspíš se chtěl hádat, ale pochopil, že by to byla prohraná bitva.

„Co se potom vlastně stalo?“

Byl vděčný za změnu tématu. „Okamžitě jsme se vydali za Vladimírem. Potom Demetri narazil na tvou stopu, která se křižovala s tou jeho. Věděli jsme, že po tobě půjde, proto jsme si pospíšili. Ale přišli jsme pozdě, stihnul tě kousnout…“ Opatrně natáhnul ruku a zlehka mi přejel rukou po srpkovité jizvě na krku. V místech, kde se mě dotknul jsem ucítila podivné mravenčení. Překvapeně jsem se na něj podívala a on okamžitě stáhnul ruku zpátky.

„Omlouvám se…“ Teď jsem netušila, jestli se omlouvá za to, co se stalo v Rumunsku, nebo za to, co udělal teď.

Pokrčila jsem rameny. „Není za co.“
Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla – znovu na svou jizvu a pak mě upoutalo ještě něco.

„Felixi?“

„Ano?“ Dotyčný už stál u dveří.

„Jak to, že jsou mé oči zlaté? Nestihla jsem jít na lov.“

Jmenovaný se ušklíbnul. „Nebyla jsi na tom zrovna nejlíp. Potřebovala si nutně krev a jelikož Aro akceptuje tvé přání, dali jsme ti dávku zvířecí krve.“

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo tiché: „Aha…“

Felix se ještě jednou usmál, u dveří se ještě zastavil. „Abych nezapomněl. Aro ti vzkazuje, že až ti bude lépe, máš za ním přijít.“

Přikývla jsem na srozuměnou – pak se mi Felix ztratil z dohledu.

*** 

Když jsem mířila za Arem, vůbec jsem si neuvědomovala, kde vlastně má svůj pokoj. Zarazila jsem se před velkou síní, ale ta byla prázdná a tichá. To bylo divné – za těch několik málo měsíců, co jsem tady, jsem si nevšimla, že je někdy prázdná. Že by si volterrská smetánka udělala výlet?

„Gianno?“ Recepční po mě vrhla pohrdavý pohled. Ještě stále nemohla překousnout, že ze mě udělali upírku dřív než z ní.

„Ano?“ řekla namyšleně a zvláštně při tom špulila pusu. Strašně mi připomínala Rosalie – ta se tvářila podobně, když byla naštvaná.

„Kde má Aro svůj pokoj? Chtěl se mnou mluvit.“

Kývla hlavou směrem k výtahům. „Bydlí v nejvyšším patře, nalevo…“ S tím se otočila zpátky k počítači, do kterého začala něco zuřivě zapisovat.

Jenom jsem se nad tím pousmála a vydala jsem se k výtahům.

Když jsem dojela do nejvyššího patra, ocitla jsem se v úzké chodbě, ze které vedly dvoje dveře. Jedny byly hned vedle výtahů a mě došlo, že to musely být nejspíš schody, které vedly dolů k síni.

Ty další byly nalevo, tak jak Gianna říkala. U dveří stáli dva upíři z gardy. Byl to Demetri a Heidi. Když mě viděli vystupovat z výtahu, překvapeně se na mě podívali. Demetrimu se pak na tváři objevil široký úsměv.

„Jak se máme, maličká…“ zvolal.

Zamračila jsem se. „Zase tak malá nejsem,“ zamumlala jsem a vydala jsem se jejich směrem.

Demetri to slyšel, protože se začal nahlas smát.

„Tak se hned nerozčiluj, maličká.“

Z hrdla se mi ozvalo temné zavrčení. „Možná jsem maličká, ale nezapomeň kdo tě minule přepral.“

„Pokud si dobře pamatuju, byli jsme to my.“

1:0 pro něj. „Ale muselo ti pomoct dalších deset upírů. Sám bys neměl šanci…“

„Ouuu… Tak to byla rána pod pás, Demetri,“ i Heidi se usmívala od ucha k uchu, ale Demetri ji zpražil pohledem. Okamžitě zmlkla, ale stále se pochechtávala.

1:1

„Jdu za Arem.“

Demetri jenom cosi zamumlal a pustil mě dovnitř.

Jestli jsem se někdy řekla, že Aro bydlí v pokoji, byla to lež. Ani náš dům ve Forks nebyl tak velký, jako jeho – ani jsem nevěděla, jak tomu mám říkat. Komnaty, apartmá?

Prošla jsem úzkou chodbičkou a ocitnula jsem se v obývacím pokoji. Na zdi visela plazmová televize, naproti stála elegantní kožená sedačka. Všechno to bylo sladěné v různých odstínech červené a oranžové. To mě překvapilo, netušila jsem, že upíři mají takový vkus pro moderní věci.

Nejvíc mě však upoutal výhled. Celá severní strana byla prosklená a byl odtud výhled na volterrskou krajinu i na přilehlé město. Ta scenérie byla nádherná.

„Je to krásné, že?“ ozvalo se tiše za mnou. Kdybych byla ještě člověk, zemřela bych leknutím.

Aro se na mě přátelsky usmíval, ruce měl složené na prsou.

„Já… omlouvám se. Demetri říkal, že můžu jít dál.“

„To je v pořádku. Gianna mi dala vědět, že sem jdeš.“

Přikývla jsem. „Chtěl jste se mnou mluvit.“

Znovu se pousmál. „Spíš jsem chtěl vědět, jak se cítíš.“ Zdá se mi to, nebo se i volterrští upíři umí být citliví.

„Jo, aha. Je mi celkem fajn,“ vykoktala jsem ze sebe zmateně. Pořád jsem byla překvapená jeho chováním.

„To je dobře. Víš, Isabello, musím ti poděkovat. Díky tobě se nám konečně podařilo chytit Stefana i Vladimíra.“

Kdybych byla člověkem, určitě bych se začala červenat. Bylo pěkné být součástí něčeho – nejenom stát v pozadí a dívat se, jak někdo ubližuje mým blízkým. Tohle bylo během mého lidského života časté.

„To je v pořádku. Vždyť je to můj úkol, jako člena gardy.“ Nedokázala jsem mu to říct do očí. Místo toho jsem pozorovala volterrskou krajinu a ponořila jsem se do vzpomínek na můj předchozí život.

„Jsi v pořádku?“ Musel si všimnout změny v mém chování.

Chvíli jsem váhala s odpovědí. „Ano, jen…“

„Ano?“ pobídnul mě, když jsem se neměla k odpovědi.

„Chtěla bych se podívat do města, je to možné? Nebojte se, já vám neuteču.“ Snažila jsem se trochu odlehčit situaci. Nebyl asi moc nadšený z pomyšlení, že mě budou zase honit.

„Dobře, věřím ti… Ale bude lepší, pokud vyjdeš někdy po setmění.“

Byla jsem nadšená. Konečně se dostanu na chvíli ven. Sice jsem nebyla ve Volteře moc dlouho, ale zdejší zdi mě dusili. Potřebovala jsem vnímat svět okolo sebe.

„Děkuji moc!“ zvolala jsem nadšeně. „Už půjdu,“ řekla jsem stále nadšeným hlasem a zamířila jsem ke dveřím.

„Nashledanou Aro!“ Nadšení prostupovalo každou buňkou mého těla.

„Sbohem Corrine…“ bylo to tak tiché. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli vůbec promluvil. Otočila jsem se k němu. Bylo to zvláštní. Takhle jsem ho ještě neviděla. Byl zamyšlený, pohled měl upřený do prázdna. Dala bych cokoliv za to, abych věděla, co se mu honí hlavou. Ale bylo to jeho soukromí, každý má právo si ho chránit.

Vyklouzla jsem ze dveří a nechala ho napospas jeho myšlenkám a vzpomínkám.

***

Každou chvíli jsem se dívala z okna a čekala jsem, kdy se konečně ten jasný slunečný kotouč ztratí za horizontem a já budu moct vyjít ven. Uběhlo už několik hodin od mého rozhovoru s Arem. Pořád jsem musela přemýšlet na tím jménem, kterým mě oslovil – Corrine. Kdo to byl? Někdo z gardy? Nebo si jen spletl jméno? Přišlo mi, že to byl spíš někdo pro něj opravdu důležitý. Pak by se tak neztratil ve svých vzpomínkách.

Povzdechla jsem si. Ať to byl kdokoli, já jsem neměla právo zasahovat do jeho soukromí. Byla to čistě jeho věc.

Venku už se začalo stmívat. Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala špatné myšlenky. Dnešní večer mám jenom pro sebe a náležitě si ho užiji. Ještě naposledy jsem se na sebe podívala v zrcadle, upravila jsem si límeček košile a vydala jsem se ven.

U východu jsem se však zarazila. U dveří totiž postával Felix, ruce měl v kapsách a nezaujatě se rozhlížel po okolí. Když si mě všimnul, na tváři se mu objevil mírný úsměv.

Byl to docela šok, vidět ho v riflích, bílé košili a saku. Vlasy měl elegantně sčesané dozadu. Musela jsem uznat, že vypadal opravdu dobře.

„Ahoj, slyšel jsem, že jdeš ven…“

Povzdechla jsem si. „Tady si upír moc svého soukromí neužije, co?“

Pousmál se. „To ne… Říkal jsem si, že bych ti dělal doprovod. Tedy, pokud ti to nevadí,“ dodal honem, když si všimnul mého zkroušeného výrazu.

Na jednu stranu jsem chtěla jít do města sama, potřebovala jsem si dát oddych od téhle upíří společnosti, ale na druhou stranu by bylo fajn, spřátelit se. Připadala jsem si tady poměrně opuštěná.

„Nevadí, to je v pořádku. Jenom jestli tobě nevadí, že mě budeš mít zase na krku.“

Zasmál se. „Věř mi, není to zas tak hrozné…“ Ani nečekal na mou odpověď. Galantně mi podržel dveře a oba jsme se vydali do tmavých volterrských ulic.

I když jsem si v pokoji slíbila, že nebudu do Arova soukromí šťourat, pořád mi to nedalo. Na jazyku mě pálilo tolik otázek a tušila jsem, že by mi na ně Felix mohl odpovědět.

„Felixi?“

„Ano?“ Dotyčný se na mě usmál. Co se to dneska s těmi upíry děje?

„Kdo je to Corrine?“

Úsměv z tváře mu okamžitě zmizel. Tentokrát se tvářil zamyšleně.

„Kde jsi to jméno slyšela?“

„Od Ara,“ řekla jsem popravdě. „Když jsem od něj odcházela, oslovil mě tak.“

„To jméno jsem slyšel jenom jednou. Aro o ní moc nemluví.“

Kousla jsem se do rtu. Zvědavost byla moje velká slabina. „Byl to pro něj někdo důležitý?“

„Byla to jeho dcera.“

V šoku jsem zůstala stát na místě. „Dcera? Myslela jsem, že upíři nemůžou mít děti…“ zamumlala jsem.

Felix přikývnul. „To je pravda, ale nezapomeň že jsme před našimi přeměnami byli také lidé.“

Ah, tak to jsem v celku chápala. Takže Corrine musela být Arova dcera ještě z dob jeho lidského života.

Jak dlouho už vlastně na ni myslí? Vzpomíná na ni často? Asi ano, když mě oslovil lidským jménem. A pak, že se lidské vzpomínky ztrácejí…

Šli jsme mlčky. Oba dva jsme nad něčím přemýšleli. To ticho bylo lepší pro oba. Uvažovala jsem, jaké to asi pro Ara muselo být, když zemřela. Otřásla jsem se hrůzou – nikdo by neměl přežít své dítě.

Neslíbila jsem si dnes snad, že tohle bude můj večer? Tohle byla Arova minulost a já byla poslední, která by se mu v ní měla hrabat.

Zastavili jsme se na náměstí, pro mě tak známém.

„Palazzo dei Priori,“ zamumlala jsem tiše do nočního ticha.

„Umíš italsky?“

„Ani ne…“ řekla jsem rozpačitě. Mé vzpomínky se rozběhly všemi směry. Vzpomínala jsem, na to, když jsem tady byla poprvé – jasné slunce pražilo a já běžela jako o závod, abych zastavila Edwarda. Bylo to stále živé a jasné, jako kdyby to bylo včera.

„Na co myslíš?“ ozval se můj společník.

Konečně jsem odtrhla pohled od velkých hodin na severní straně náměstí.

„Na to, když jsem tady byla poprvé.“

Felix se ušklíbnul a podíval se stejným směrem jako já. Taky si to moc dobře pamatoval.

„Edward chtěl tenkrát opravdu vystoupit na slunce, že?“

Stočila jsem k němu zrak. Přikývla jsem, pak jsem se zase odvrátila tvář. Zadívala jsem do výlohy nedaleké restaurace. Skrz okno restaurace jsem si všimla několika párů, kteří se zamilovaně drželi za ruce a šeptali si slova lásky. Co bych teď dala za to, aby mě takhle držel znova Edward. Jenom se ho dotknout nebo slyšet znovu jeho hlas.

Odvrátil jsem zrak od restaurace a porozhlédla jsem se po náměstí. Všimla jsem si, že přímo na náměstí se potuluje taky několik takových podobných zamilovaných párů, jako jsem viděla v restauraci. To je snad dneska nějaký den, který mi musí připomínat to jediné, co jsem v životě chtěla?

„Co je dneska za den?“ zamumlala jsem a přitom jsem kývla k zamilovaným dvojicím kousek od nás.

Felix nejdřív nechápal, ale pak mu to došlo. „Svatý Valentýn, svátek všech zamilovaných.“

Ah… Tak to jsem v celku chápala. Nemohla jsem si vybrat na procházku lepší den, než svátek lásky. To je snad nějaký trest?

Opřela jsem se o kašnu a snažila jsem se ignorovat bolest, která se objevila uprostřed mé hrudi. Tentokrát to nebyla bolest fyzická, ale psychická. Ničila mě uvnitř… Mé srdce, dávno mrtvé, začala pukat žalem.

„Děje se něco?“ Felix měl ve tváři ustaraný výraz.

„Ne,“ zalhala jsem. Pohled jsem měla upřený na kamenitou dlažbu. Nedokázala jsem se mu podívat do očí.

Lehce mě chytnul za ruku. Když jsem nic nenamítala, stisknul ji pevněji. Ten stisk mi nebyl nepříjemný – tolik mi připomínal ten Jacobův. Byl vřelý a přátelský. Tedy, to jsem si alespoň myslela.

„Bello, kdybys cokoli potřebovala, jsem tady pro tebe.“ Zdálo se mi to nebo za těmi slovy bylo něco víc?

Zpanikařila jsem. „Ehm… díky,“ vykoktala jsem zmateně. A než jsem si stihla uvědomit, co se děje, přitisknul se ke mně a dravě mě políbil.