Minutes to Midnight

Autorka: Happy

kapitola osmá – No More Sorrow (Ne víc smutku)

Nervózně jsem si pohrávala s telefonem. Zjistit jeho nové číslo nebyl velký problém, ale teď, když jsem ho měla vyťukat a mluvit s ním, bála jsem se. Nevěděla jsem, co můžu čekat. Jenže při vzpomínce na jeho nádhernou tvář, jsem přestala váhat.

„Haló?“ ozvalo se z druhé strany. Mé mrtvé srdce poskočilo radostí.

„Edwarde,“ šeptla jsem tiše. Byla to taková úleva.

„Bello? Opravdu si to ty?“

„Ano,“ šeptla jsem. Měla jsem strach mluvit hlasitě, ani nevím proč. Nejspíš jsem nemohla uvěřit tomu, že ho zase slyším. Co když to byl jenom sen?

„Lásko, kde jsi?“ Zeptal se a tím mě vytrhnul z mých úvah. Jenže co mu teď mám říct? Lhát nebo mu říct pravdu?

„Bello? Jsi v pořádku?“

„Ano. Já…“ zarazila jsem se. Lhát? Říct pravdu?

„Co se děje?“

„Edwarde, miluješ mě?“ Potřebovala jsem to vědět. Musela jsem to slyšet znovu.

„Co je to za hloupou otázku. Samozřejmě, že ano…“

„A věříš mi?“

„Bello, já to nechápu. Proč ty otázky?“

Tohle bude bolet, ale musím to udělat. Přenese se přesto, musí… „Edwarde, já se teď nevrátím domů. Nemůžu…“

Bolelo to.

„Proč?“ Jeho hlas byl nasycený bolestí.

„Slíbila jsem, že někomu s něčím pomůžu…“

„Ale komu, kde jsi? Bello, řekni mi to. Já si pro tebe okamžitě přijedu!“

„NE!“ vykřikla jsem. To nesmí udělat. On se nesmí stát součástí toho krvavého divadla, okolo mě. Můj anděl musí zůstat v bezpečí. „Ani se neopovažuj!“

Dveře tiše vrzly. Zamračila jsem se na příchozího. Doufala jsem, že bude tiše. Byl to totiž Felix a Edward, pokud zaslechne jeho hlas, okamžitě pozná, kde jsem.

„Za pět minut máme být v síni.“

„Sakra,“ zaklela jsem v duchu.

„Ty jsi ve Volteře?“

Povzdechla jsem si. „Ano.“ Chvíli bylo ticho. Doufala jsem, že nevymýšlí nějaký hloupý plán, jak mě odtud dostat.

„Neboj, přijedeme si pro tebe, Aro nás nezastaví.“

„Ne, prosím. Zůstaňte doma.“ Při pomyšlení na to, že by se tady celá jeho rodina měla objevit, ba hůř, že by měli bojovat s Volturiovými, mi naskočila husí kůže.

„Bello, chápu, že se o nás bojíš, ale mi to zvládneme.“

„Ty to nechápeš, Edwarde. Já jsem tady dobrovolně.“ Zase to tíživé ticho. Dala bych teď všechno za to, abych věděla, na co myslí.

„Cože?“ Čekal – doufal, že mu to vyvrátím.

„Já…“ zarazila jsem se. „„Já vím, že je pro tebe těžké, slyšet to, ale je to tak. Edwarde, věříš mi?“

„Ano,“ neřekl to moc přesvědčivě.

„Tak mi věř, že jednou ti to všechno sama vysvětlím, ano? Jen mi něco slib.“ Sama jsem netušila, jestli já tenhle slib vůbec někdy dokážu splnit, ale pevně jsem v to věřila.

Povzdechl si. Znal mě moc dobře – určitě věděl, co po něm budu chtít. Pokračovala jsem, aniž by něco řekl. „Slib mi, že zůstaneš se svou rodinou, že mě nebudeš hledat. Já si vás najdu sama.“

 „Dobře, slibuju…“ Jeho hlas zněl rezignovaně, smutně.

„Uvidím tě brzy?“

„Brzy…“ Nevěřila jsem, že někdy dokážu tak lhát, ale v jednom jsem mu lhát nedokázala. „Miluju tě,“ řekla jsem mu pevný a jasným hlasem. Musel to vědět.

„Já tebe,“ odpověděl. Víc už jsem mu nestihal říct. Musela jsem to ukončit. Mé mrtvé srdce se najednou začalo ozývat s ještě větší intenzitou – bodalo, křičelo, nadávalo.

„Vrať se ty hloupá! Vrať se za ním!“

Tolik jsem chtěla, ale nemohla jsem. Mé povinnosti to nedovolily. Jediné, co mi zůstalo byla má víra – víra, která mě k němu jednou zase přivede.

Jistě, bolelo to a hodně, ale tady na tomhle místě nebyl na smutek a bolest čas. Musela jsem je odtlačit do pozadí, nenechat se jimi unášet.

Schovala jsem telefon do kapsy, uhladila jsem si plášť a vydala jsem se do síně.

Zatím nás tady ještě nebylo mnoho. Vycítila jsem, že jsou mezi námi i nějací novorození. Vlastně se to dalo docela dobře poznat. Byli čtyři. Tři chlapci a jedna dívka. Krčili se v koutu místnosti, okolo nich stálo několik upírů z gardy, připraveni zasáhnout, pokud bude potřeba.
Znechuceně jsem se ušklíbla. Nemohli být o nic víc mladší než já. I když já byla taky novorozená, nevěnovali mi tolik pozornosti jako jim. Felix mě sice pořád zkoumavě pozoroval a hlídal mě, ale já dokázala udržet na uzdě svůj apetit.

„Vážení…“ ozval se Aro ze svého trůnu. Bylo to zvláštní, ale neusmíval se – právě naopak. Mračil se. Takového chování jsem si u něj nikdy nevšimla. Muselo to být velice vážné.

„Mám bohužel špatné zprávy.“ Šum v síni utichl.

„Naši přátelé v Rumunsku nám zase dělají problémy a tentokrát opravdu velké.“

Síni se ozvalo nesouhlasné mručení.

„V Rumunsku?“ pomyslela jsem si. „Nechtějí mi doufám vyprávět, že Dracula opravdu existuje?“

„Je na čase ukázat Stefanovi a Vladimírovi, kdo je tady pánem…“ Caius vyskočil ze židle a zuřivě gestikuloval. „Aro, už dost dlouho nám unikají. Je na čase je dostat.“

Jeho bratr přikývnul. „Máš pravdu. Jenže znáš je, jsou velice chytří a vytrvalí. Přesto…“ na chvíli se odmlčel. „Felixi?“

„Ano?“ dotyčný upír stál okamžitě u něj.

„Pověřím tě tím úkolem. Přivedeš do Volterry Stefana a Vladímíra. Nejlépe živé, ale pokud to nepůjde jinak…“ odmlčel se. „Vezmi si sebou koho chceš, nejlépe i několik novorozených. Určitě si vytvořili nějakou armádu, jak mají ve zvyku.“

S tím vstal a vydal se ke dveřím. Na okamžik se však zastavil.

„A Felixi?“

„Ano, pane?“

„Bylo by lepší, kdybys sebou vzal i Isabellu. Určitě ti pomůže…“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Jistě, tušila jsem, že mě bude chtít využít, jenom jsem nevěděla, že to bude tak brzy.

Felix jenom přikývnul a úkosem se podíval na mě.

Netušila jsem, co mám očekávat. Nějakou gardu novorozených, podobnou té volterrské? Nebo snad jenom dva upíry, kterým se však už dlouhá léta daří udržet dál o Volturiových?

Z přemýšlení mě vytrhnul Felixův hlas. „Po setmění vyrazíme. Na nikoho nečekám…“ Pak zmizel zase za dveřmi a těch několik z nás, co jsme tady zůstali, se začalo rozcházet různě po hradě.

Když jsem o několik hodin později seděla v soukromém letadle Volturiových, pořád mi nedocházelo, co se to vlastně děje. Za necelou hodinu jsme měli přistávat v Bukurešti a já vůbec netušila, co očekávat. Čekají snad, že nás hodí mezi lvi a mi budeme okamžitě vědět, jak na ně?

„Felixi?“ Jmenovaný po mě švihnul pohledem. Je to snad můj špatný pocit nebo mě ten upír opravdu nemá rád?

„Mám pár otázek.“
Neochotně přikývnul a pokynul na sedadlo vedle sebe. Papíry, které pročítal, strčil zase zpátky do složky.

„Co chceš vědět?“

„No…“ zkousla jsem si ret. „Ráda bych věděla, kam to vůbec jedeme a taky, kdo jsou Stefan a Vladimír…“

Felix bez jakékoli známky pocitu začal vyprávět. „Jedeme do Transylvánie.“

„Cože?“

Pousmál se. „Na některých historkách se dá najít trochu pravdy. Hrabě Dracula kdysi opravdu existoval. Žil v Transylvánii…“

„Existoval?“

„Je mrtvý. Dlouho se snažil sesadit Volturiovi z trůnu, ale nikdy se mu to nepodařilo. Nakonec se nám ho podařilo zastavit, ale jeho dva synové – Stefan a Vladimír nám unikli a pořád se snaží o to, co se jejich otci nepodařilo.“

Tak to jsem v celku chápala. „Ale jak to, že vám tak dlouho unikají?“

Tentokrát se zamračil. Nejspíš to byly špatné vzpomínky. „Oba dva jsou velice nadaní. Mají dary nad běžný upírský rámec a navíc si libují v různých technikách… Stefan dokáže vyvolat iluze upírů nebo lidí. Ty iluze jsou tak přesvědčivé, že nelze rozeznat originál od duplikátu. Někdy jich dokáže vytvořit tolik, že nejsme schopni se vydat za tou správnou a oni nám mohou utéct.“

„A Vladimír?“

„Vladimír je ještě horší… Ani nevím, jestli si vůbec uvědomuje, čím je. Je to totální šílenec. I když musím říct, že geniální šílenec.“

Nechápala jsem to. „Vladimír a Stefan jsou si podobní, ale schopnostmi se naprosto odlišují. Stefan je spíše paličatý a silný, kdežto Vladimír je ten mozek. Dokáže vytvořit i z těch nejobyčejnějších věcí, tak důležitý objev, že by i několik geniálních mozků nedokázalo přijít, jak dokázal danou věc vytvořit. Tys viděla ty upíry v kobkách, že?“

Otřásla jsem se hrůzou při vzpomínce na tvář bez života, kterou jsem viděla při útěku z vězení. Ještě teď slyším v hlavě to tiché buch, buch… Přikývla jsem.

„To byly výsledky Vladimírova křížení – experimenty, které prováděl na lidech i upírech. Před nedávnem jich několik uprchlo. Nadělali spousty škody hlavně v Rumunsku a Bulharsku, ale podařilo se nám je dostat. Některé jsme přivedli zpátky do Volterry, abychom z nich dostaly informace. Podařilo se nám to, a zjistili jsme, co ti dva chystají. Je na čase je zastavit.“

Odvrátila jsem od Felixe pohled a zadívala jsem se na vzorkování sedadla, které mi teď přišlo mimořádně zajímavé, ale nedokázala jsem ho přesně vnímat. Tohle nebude jednoduché.

„Nebudu ti lhát, Isabello. Tentokrát věřím, že se nám je podaří zastavit a to hlavně díky tobě.“

Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Věřím, že nás dokážeš dostat přes Stefana. Jsi naše jediná šance. Pokud mu dokážeš zablokovat schopnost, bude náš. U Vladimíra to bude o něco horší, ale má svého bratra příliš rád, než aby utekl bez něj.“

Najednou jsem Felixe viděla v úplně jiném světle. Byl to bojovník tělem a duší a všimla jsem si, že Stefan a Vladimír mu leží v žaludku už hodně dlouho.

„Nemůžu ti slíbit, že je porazíme, ale slibuji ti, že udělám všechno, co je v mých silách, aby se to podařilo,“ řekla jsem popravdě a povzbudivě jsem se na něj usmála. Byla jsem značně vykolejená, když jsem si všimla, že mi úsměv opětuje.

Počasí v Bukurešti nebylo zrovna přívětivé, ale nám to vyhovovalo. Bylo zamračeno, vypadalo to, že každou chvílí začne pršet. Pro nás to byla výhoda – alespoň jsme se mohli pohybovat nepozorovaně.

Zjistila jsem, že je nás něco kolem třiceti. Přibližně deset nás bylo novorozených – poznala jsem mezi nimi i tři chlapce a dívku, které jsem viděla v síni.

Na letišti nás čekalo šest aut. Byly mohutné, přizpůsobené pro jízdu v terénu. Nejspíš nějaký druh džípu.

„Máš u sebe telefon?“ Byl to Felix, který řídil. Seděla jsem vedle něj na sedadle a snažila jsem se zapamatovat alespoň kus rumunské přírody, která ubíhala kolem nás.

„Ano,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Dobrá… Pokud se Demetrimu podaří najít stopu, půjdeme na před kvůli průzkumu. Nechci tam vletět jen tak. Ty se drž vzadu a buď připravená. Až zavoláme, vydáte se okamžitě za námi.“

Přikývla jsem.

Dvě hodiny na to jsme zastavili na konci jakési lesní cesty. Před námi se tyčil hustý a temný les.
Felix vyskočil z auta a okamžitě zamířil k Demetrimu. V ruce držel mapu.

„Isabello!“ křikl směrem ke mně. Vydala jsem se k nim.

„Asi půl hodiny běhu odtud je mýtina. Chci, aby jste tam zůstali. V žádném případě nerozdělávejte oheň – nedělejte nic, co by je na nás mohlo upozornit. Já s Demetrim, Neilem, Derickem a Jane půjdeme prozkoumat les. Uvidíme, jestli Demetri najde stopu.“

Jmenovaný po něm švihnul pohledem. „To se nemusíš bát.“

Felix se ušklíbnul a otočil se zpátky ke mně. „Máš na starost novorozené.“

„Cože?“ křikla jsem. Automaticky jsem svůj zrak stočila k několika nestabilním upírům, kteří stáli kousek ode mě. Třásli se – jejich oči byli tmavé. Zamračila jsem se – proč je nevzali před odjezdem na lov?

„Věřím ti. Mají hlad, ale to je pro nás výhoda. Potřebujeme, aby byli divocí, pokud narazíme na Vladimíra a Stefana.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad! Jak je mám uhlídat?“

„Neboj, samotnou tě tady nenecháme. Nechávám ti tady Aleca a dalších deset upírů. Nebudeš v tom sama.“

Povzdechla jsem si. „Co jiného mi zbývá…“

„Dobrá,“ přikývnul. Mapu opět složil a schoval si ji do pláště. „Půjdeme. Nevím, jak dlouho to bude trvat, než narazíme na jejich stopu. Transylvánské lesy jsou velké… Budeme se hlásit každý den.“

Přikývla jsem na srozuměnou. Felix neodpověděl, místo toho se vydal do temnoty lesa, následován dalšími čtyřmi upíry.

„Tak půjdeme, ne?“ Ostatní upíři mě začali neochotně následovat.

Trvalo to týden, než Demetri narazil na nějakou pořádnou stopu a další dva dny, než je vůbec dokázali najít. Modlila jsem se každým dnem, ať je najdou co nejrychleji – novorození totiž vypadali, že se každou chvílí pozabíjejí navzájem.

I mě začala spalovat žízeň. Místní lesy byly plné zvěři, to by nebyl problém, ale bála jsem se opustit mýtinu. Zaprvé – mohlo mě být potřeba, kdyby se novorození začali prát mezi sebou a za druhé, Demetri se mohl kdykoli ozvat a mi museli být okamžitě připravení.

Telefon v plášti začal vibrovat. Na nic jsem nečekala. Zamračila jsem se. Jestli to tak půjde dál, dlouho mi nevydrží. Baterie byla skoro vybitá.

„Ano?“

„Našli jsme je… Jsme asi 180 km východně od vaší pozice.“

„Rozumím, jsme na cestě.“

Zaklapla jsem telefon. Ostatní slyšeli náš rozhovor – na nic jsme nečekali.

Felix nám běžel naproti.

„Co bude teď?“ vyhrkla jsem ze sebe. Žízeň byla stále více nesnesitelnější.

„Našli jsme pachovou stopu u jedné z jeskyní. Jeskyně jsou tady propojené, možná to bude chvíli trvat než je dole najdeme. Proto se rozdělíme. Skupiny budou po pěti. V každé chci alespoň dva novorozené. Bello, ty zůstaneš vzadu.“

„Ale, co když se objeví Stefan, neměla bych zůstat vepředu?“

Zpražil mě zlým pohledem, který jasně dával najevo, kdo tady dává rozkazy. „Stefan určitě nebude riskovat. Budou schovaní. Potřebujeme se nejdřív dostat přes jejich pasti.“

Sklopila jsem hlavu. Měl naprostou pravdu.

Nakonec jsem vzadu zůstala já, dva novorození upíři (jedna z nich byla dívka ze síně), upír jménem Derick a ještě jedna upírka, kterou jsem neznala. Původně s námi měla zůstat Jane, ale díky štítu, kterým jsem nechtěně působila i na ni, bylo lepší, pokud šla vepředu.

Trvalo to asi dvě hodiny, než Felix zavolal Derickovi, že je cesta volná.

Když jsme vstoupili do jeskyně, okamžitě mě do nosu praštila vůně soli a rzi – byla to krev. Dva novorození upíři na nic nečekali a vystartovali kupředu. Věděli kudy jít. Po chvíli běhu temným tunelem se před námi objevilo mdlé světlo. Nezastavovali jsme, věděli jsme, že tam někde je Felix a ostatní – čekali na nás.

Jen co jsme se dostali ke světlu, zjistila jsem, že jsme na nějaké malé mýtině. To však neupoutalo mou pozornost. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to před sebou vidím.
Přímo ve skále byl totiž vytesán hrad. Nebyl moc velký. Díky porostu okolo by si lidské oko nevšimlo, že tady něco vůbec je.

U východu z jeskyně nás čekal pouze Felix.

„Ostatní šli napřed. Budeme je podporovat zezadu. Dovnitř jsme našly dvě cesty. Jedna vede z druhé strany, po úbočí skály, ta druhá vede pod hradem. Půjdeme…“

Okamžitě zamířil k malé díře, vyryté do skály.
Zase jsme se ocitli v labyrintu chodeb, podobným těm, kterými jsme šli před chvílí.

Držela jsem se vzadu, i s dívkou – upírkou, která se jako já obezřetně rozhlížela kolem sebe. Když jsem byla člověkem, nikdy jsem moc nevěřila v intuici, ale ta mi teď jasně říkala, že je něco špatně. Svíral mě podivný pocit, který se každým krokem stupňoval.

Chvíli na to jsme dorazili do velké síně. Stropy byly vysoké, kamenné. Na zdech bylo pověšeno několik pochodní. Felix zastavil, ostatní okamžitě následovali jeho příkladu.

Cítila jsem to do morku kostí. Vůbec se mi to nelíbilo. „Něco je špatně…“ zamumlala jsem svou domněnku tiše. Ostatní mě přesto slyšeli.

„Vidíš něco?“ zeptal se mě Felix. Teprve teď jsem si uvědomila, že stojí vedle mě.

Zamrkala jsem a soustředila jsem se na tmu, nalevo od nás. Něco tam určitě je. Věděla jsem to.

„Nevím, ale mám nepříjemný pocit, že je to léčka…“

„Připravte se,“ varoval nás Felix. Teprve teď jsem si uvědomila, co je špatně. Kde vlastně byli ostatní upíři, kteří šli před námi?

„Tam!“ křikla upírka vedle mě. Pohled měla upřený doleva – na tu temnotu, kam jsem se předtím dívala i já.

Dřív než to stihl kdokoli z nás zaregistrovat, se na nás vrhlo několik upírů.

Krčila jsem se v bojové pozici. Tři upíři byli připravení na mě skočit. Dva z nich byli nejspíš novorození – i když u toho jednoho jsem si nebyla jistá. Jeho obličej byl celý pokrytý jizvami, nedokázal stát rovně, oči byly černé jako noc, bez života. Okamžitě jsem si vzpomněla na tvář z volterrské kobky a otřásla jsem se hrůzou. Třetí upír se držel o něco dál, přesto stále připravený k boji.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se novorozená upírka, kterou jsem poprvé viděla ve volterrské síni, pere s dalšími čtyřmi upíry – kousala, trhala, máchala kolem sebe rukama. Chvílemi se jí dařilo, ale z ničeho nic ji popadli a tvrdě ji přirazili ke zdi. Na nic nečekali a zakousli se ji do hrdla.

Zase jsem stočila zrak ke svým protivníkům. Novorození vyskočili směrem ke mně, ale neměla jsem s nimi velký problém. Pořád jsem byla dost silná, takže nebyl problém je odrazit. Jeden dopadnul na zeď a v nepřirozené poloze se sesunul k zemi. Toho druhého jsem popadla za krk – na nic jsem nečekala. Zakousla jsem se mu do hrdla a začala trhat. Neuvědomila jsem si však, že proti mně stáli původně tři.

Ten třetí, nejzkušenější z nich, se na mě vrhnul. Začali jsme se prát – úder střídal úder. Cvakala jsem zuby kousek od jeho obličeje, nechybělo málo a mohla jsem ho dostat.

„Ale, ale… Kočička kouše…“ řekl s úšklebkem na rtech. To mě vytočilo. Vystartovala jsem – odrazila jsem se a obkročmo jsem na něj dosedla. Držela jsem pevně, neměl šanci se vůbec pohnout. Oběma rukama jsem si podržela jeho hlavu, pořád se cukal a potom jsem škubla.

Torzo jeho těla se zhroutilo k zemi. Hlavu jsem odhodila někam za sebe.

Na nic jsem nečekala a začala jsem upíří těla trhat na kousíčky. Popadla jsem ze zdi pochodeň a hodila ji mezi upíří kousky. Jejich oblečení hořelo perfektně…

Periferní viděním jsem si všimla, že několik z nás mělo stejný nápad.

Boj začínal utichat. Upíři, kteří šli před námi, se vrátili.

„Co se stalo?“ vystřelila jsem na Demetriho. Všimla jsem si, že na krku má několik kousanců.

Zachmuřil se. „Dostali nás v další chodbě, ale zbavili jsme se jich. Přišli jsme ale o tři upíry. Co tady u vás?“

„Vypadá to, že je to všechno…“ rozhlížela jsem se po mohutné síni, hledajíc ve tmě nějaké další upíry, kteří nepatřili k nám.

Na konci haly se však něco dělo.

Byl to Felix. V kruhu kolem něj stálo pět upírů. Na nic jsme nečekali a vyrazili jsme k němu. Dřív než jsme se k němu však dostali, se na něj vrhli. Slyšela jsem výkřik…

Ostatní na nic nečekali vrhli se do hloučku cizích upírů – byli jsme jednoznačná přesila. Ostatní měli svou práci, proto jsem přiskočila k Felixovi, který měl ruku zkroucenou v podivném úhlu. Buď měl vykloubený loket nebo ji měl zlomenou.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem.

„Jo,“ zamumlal netečně. „Kde je?“ křiknul najednou.

„Kdo?“

„Stefan, byl tady…“

Opravdu, kousek od nás se krčil další upír, který tohle všechno s nenávistí v očích sledoval. Nejspíš to nešlo přesně podle jeho plánu.

„Za tohle se vám pomstím!“ křiknul naštvaně. Prudce se vymrštil, připravený zamířit k nejbližšímu východu ven.

Bylo nás však hodně a on kolem nás nemohl proniknout. Byl v šachu.
Na tváři se mu však z ničeho nic objevil široký úškleb. V matném světle pochodní jsem si všimla, že jeho tvář je poseta mnoha srpkovitými jizvami – takovými jako měl Jasper nebo Felix. Vlasy měl černé jako uhel, oči karmínově rudé…

Z ničeho nic se nám ztratil před očima. Náhle byl zase zpátky, ale s ním další deset jemu podobných, nalevo od nás další, napravo zase… Nestíhala jsem je počítat.
A pak mi to došlo! Vzpomněla jsem si na Felixova slova.  „…Stefan dokáže vyvolat iluze upírů nebo lidí. Ty iluze jsou tak přesvědčivé, že nelze rozeznat originál od duplikátu. Někdy jich dokáže vytvořit tolik, že nejsme schopni se vydat za tou správnou a oni nám mohou utéct.“

Na nic jsem nečekala. Pekelně jsem se soustředila. Zavřela jsem oči, ruce jsem zatnula do pěstí. Vůbec jsem netušila, jak mám svůj štít použít. Nikdy jsem ho neuměla ovládat, ale několik upírů tady v síni na mě spoléhalo a já jim musela pomoct. Záleželo to všechno na mě… A pak jsem si vzpomněla na tu zohyzděnou tvář ve volterrské kobce, i na tu, kterou jsem viděla před chvílí tady. Oni si nezasloužili takový osud a ten kdo jim to způsobil, musí pykat.

Bylo to jako tlaková vlna – objevilo se to ze z ničeho nic. Ta vlna energie se ze mě vyvalila – jenže já ji nenechala, aby mě zase opustila. Držela jsem ji kolem sebe…

Když jsem znovu otevřela oči, už jsem viděla pouze jediného Stefana, který stál nalevo od nás a zoufale se rozhlížel okolo.

„Je po všem, Stefane…“ řekl s úšklebkem Demetri.

Chvilku na to se síní ozýval nářek upíra, který však záhy přestal. Ke kamennému stropu začal stoupat další sloup, hustého, černého dýmu.

„Už je to v pořádku, Isabello… Můžeš ten štít zase spustit.“ Byl to Felix.

Po celou tu dobu, kdy jsem držela štít na Stefanovi, jsem absolutně nevnímala svět okolo sebe. Zrak jsem měla upřený do prázdna – bála jsem se jakéhokoli pohybu, abych nezrušila spojení.

Když jsem teď štít spustila, cítila jsem se podivně slabá a malátná. To je normální? Myslela jsem, že upíři by se neměli cítit unaveně. Někdo mě chytil za paži.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Felix vedle mě a udiveně si mě prohlížel, tak jako ostatní.

„Nevím,“ zamračila jsem se. „Ten štít mě stál hodně sil. Potřebuju jít na lov.“

Felix přikývnul na srozuměnou. „Můžeš jít.“

„Ale vždyť jsme ještě nenašli Vladimíra a kdo ví, co je tady ještě za nástrahy.“

Upír vedle mě se usmál. „Neboj, o Vladimíra se postaráme sami. A na víc novorozených by už jsme narazit neměli. Navíc, teď by si nám byla spíš na obtíž než na pomoc. Potřebuješ nabrat síly.“

Nemělo cenu se hádat. Na druhou stranu jsem byla ráda, že z tohohle zatuchlého místa na chvíli zmizím.

„Sejdeme se za tři hodiny u vchodu do jeskyně, ano?“

Přikývla jsem. Trochu mátožně jsem se vydala ven z labyrintu.

Najít cestu mi nedělalo žádný problém, horší to bylo s tou únavou. Byla jsem totálně vyčerpaná…

Když jsem vyšla z té spleti chodeb, byla jsem ráda, že se můžu nadechnout zase čerstvého vzduchu. Chvilku jsem čekala, než mě do nosu udeřila ta známá štiplavá vůně zvířecí krve. Na nic jsem nečekala vyběhla jsem za potravou.

Věděla jsem, že už jsem docela blízko stáda jelenů, ale něco mi zabraňovalo běžet rychleji. Jistě, byla jsem unavená, běh byl obtížný, přesto tady byl ten nepatrný hlásek, který mi našeptával, že je něco špatně. Intuice se ozvala znovu – jako tenkrát v té síni.

Zastavila jsem se a obezřetně jsem se rozhlížela okolo sebe. Nic jsem však neviděla, jenom stromy, tyčící se do výšky.

Zadívala jsem se do koruny stromů. Skrze ně, sem dolů, neprosvítal jediný paprsek.

Uslyšela jsem prasknutí. Jako kdyby někdo šlápnul na větvičku. Dívala jsem se do tmavého lesa a hledala jsem sebemenší náznak cizince, který by se tady mohl potulovat, ale nic jsem neviděla, ani jsem nic necítila. Nejspíš jsem byla tak unavená, že jsem si vytvářela iluze něčeho, co tu nebylo. Přesto jsem strach, který mě dusil, nedokázala úplně potlačit.

A bylo to oprávněně. Zrovna, když jsem se chtěla rozběhnout, se ucítila tvrdý náraz. Něčí studené ruce mě přišpendlily k mohutnému stromu a dřív než jsem stihla ze sebe dostat jedinou hlásku, jsem ucítila cizincovy zuby na svém krku. Zakřičela jsem bolestí…Cizinec z mého krku vykousnul kus masa.